Přeložil Martin Luther skutečně Nový zákon do němčiny?
Timothy Lang
„Legenda o Martinu Lutherovi“ tvrdí, že přeložil Bibli do němčiny, aby německý národ měl Písmo svaté ve svém rodném jazyce. Toto desetitýdenní úsilí je často líčeno jako jeho nejlepší úspěch. „Legenda“ by nás také chtěla přesvědčit, že byl neuvěřitelně brilantním učencem a teologem a že byl nadaný na řečtinu, hebrejštinu, klasiky, spisy raných církevních otců atd. atd. Fakta však říkají, že v Německu bylo před Lutherovým překladem k dispozici nejméně 26 německých překladů. To, že tyto další německé bible již byly k dispozici, není součástí Lutherovy legendy.
V roce 382 n. l. byl svatý Jeroným pověřen papežem Damasem, aby vytvořil latinskou bibli. Trvalo mu více než 15 let, než přeložil to, čemu dnes říkáme Bible Vulgáta. Jak mohl Luther přeložit Nový zákon z řečtiny do němčiny za pouhých 10 týdnů? Byl navíc Lutherův neautorizovaný „překlad“ Nového zákona skutečným překladem, tedy překladem z nějakého jiného jazyka do němčiny? Protestantský učenec Dr. Henry ClayVedder podává vysvětlení ve své knize Reformace v Německu:
V každém případě by bylo obtížné uvěřit, že by člověk s Lutherovými omezenými znalostmi řečtiny a s nedokonalým aparátem, který měl k dispozici, mohl během krátkých 10 týdnů pořídit úplný překlad celého Nového zákona. …. Dnešní duchovní, který absolvoval kurz řečtiny na vysoké škole a v semináři, je mnohem lepším znalcem než Luther. Ať se takový člověk, pokud považuje Lutherův úspěch za možný, pokusí o přesný překlad jediné kapitoly Nového zákona – takového překladu, který by byl ochoten vytisknout pod svým jménem – a vynásobí spotřebovaný čas 260 kapitolami. Rychle se přesvědčí, že Lutherovi připisovaný výkon je nemožný. Co tedy? Je celý příběh nepravdivý? I to je nemožné – hlavní fakta jsou příliš dobře doložena. Řešení zdánlivě neřešitelného rozporu je velmi jednoduché: Luther neprovedl samostatný překlad; nikdy to netvrdil; nikdo z jeho současníků to netvrdil za něj. To jen pozdější obdivovatelé učinili toto prohlášení, aby zvýšili jeho slávu.
Tady máme Veddera, profesora církevních dějin na Crozerově teologickém semináři, který komentuje Lutherovy „omezené schopnosti“ v řečtině a jeho „nedokonalý aparát“. Pokud byl Luther „kvalifikovaný“ pro překlad Písma svatého z řečtiny, pak by statisíce současných průměrných učenců byly ještě kvalifikovanější. Podle Veddera bylo nemožné, aby Luther v době, kdy na projektu pracoval, skutečně přeložil Nový zákon z řečtiny do němčiny. To jeho stoupenci, kteří si chtěli vylepšit jeho pověst, toto zjevně nepravdivé tvrzení později uvedli.
Jestliže tedy Luther nemohl mít čas na skutečný překlad a nikdy to netvrdil, jak tedy vytvořil to, co se stalo známým jako „Lutherova bible“? Opět se obracíme na profesora Veddera, který nás informuje o německé verzi Nového zákona, která byla k dispozici v době, kdy Luther „překládal“: Codex Teplensis (cca 1400):
Jelikož tento (Codex Teplensis) obsahuje sedm článků víry, které jsou zjevně valdenské, mnozí byli vedeni k tomu, aby této verzi přisoudili valdenský původ. Jiní poukazovali na to, že MS nedokazuje nic víc než to, že jej v určité době vlastnili valdenští, a tvrdili, že tato verze je katolického původu.
Tuto (německou) verzi měl Luther jistě v držení a stejně jistě ji použil při přípravě své verze. Tato skutečnost, kdysi zcela netušená a poté horlivě popíraná, se ukázala jako důkaz „smrtící paralely“. Ze srovnání verš po verši vyplývá, že tuto starou německou Bibli Luther skutečně tak usilovně používal, a jediným přesným popisem Lutherovy verze je nazvat ji pečlivou revizí staršího textu.
Valdenští byli heretickou skupinou, která se ve 12. století odtrhla od křesťanské církve a později byla začleněna do protestantské reformace. Věřili, že papež je římský Antikrist a že katolická církev je nevěstka z Apokalypsy, což je v pozdější protestantské rétorice docela běžné. V souladu s tradicí pojmenovat heretickou skupinu podle jejího zakladatele založil valdenští Petra Walda (asi 1140-c. 1205). Zajímavé je zejména to, že Martin Luther se rozhodl použít k opsání v podstatě německý Nový zákon, který přinejmenším prokazoval valdenské sklony, ne-li původ.
Pokud bylo v roce 1522 k dispozici již nejméně 26 biblí v němčině a Lutherova bible byla pouhou věrnou kopií již existující německé bible, co tedy Luthera motivovalo k vytvoření jeho bible?
Katolický učenec Hartman Grisar, který napsal mimořádný šestisvazkový Lutherův životopis, poskytuje pravděpodobnou odpověď. Uvádí také, že Jeroným Emser, uznávaný německý teolog a Lutherův současník, si na Luthera stěžoval: „Byly to zčásti vady samotného překladu, zčásti chytře vypočítané, a proto o to nebezpečnější okrajové glosy, které vyvolaly námitky a varování katolických spisovatelů, jakmile dílo vyšlo,“ řekl Grisar.
Luther „způsobil, že se Písmo všude obrací k víře a skutkům, i když se (v daném Písmu) na víru ani na skutky nemyslí,“ poznamenal Grisar. „Emser mluví o více než 1400 pasážích, které Luther přetvořil ve falešném a heretickém smyslu.“
Vzhledem k mimořádně intenzivní potřebě jistoty o svém věčném spasení Luther zoufale potřeboval, aby celé Písmo učilo o spasení pouze vírou, a tak ji „našel“ všude. Chtěl, aby to tak dělali i všichni ostatní, a tak využil každé příležitosti, jak v samotném textu, tak i v předmluvách k jednotlivým knihám, aby Písmu vnutil svou radikální, heretickou, nikdy předtím neučenou verzi spasení.
Eric Gritsch, moderní luteránský profesor církevních dějin, s tím souhlasí. Ve své knize Cambridge Companion to Martin Luther Gritsch píše: „Bible byla jednoznačně Lutherovou Biblí. Předmluvy a glosy se čtou jako rozvíjející se katechismus Lutherovy teologie. Jejím středem je učení o ‚ospravedlnění pouze z víry‘.“
Martin Luther po celou dobu své reformační kariéry vždy tvrdil, že spasení pouze z víry je všude v Písmu svatém mimořádně jasné. Je však třeba podotknout, že v předchozích 1500 letech si jí tam nikdo „nevšiml“. Z tisíců a tisíců znalců Písma a teologů, kteří mu předcházeli, byl Luther první, kdo v Písmu viděl oporu pro něco vzdáleně podobného spasení pouze vírou. Není pochyb o tom, že potřeba jistoty ohledně svého spasení byla jednou z hlavních hnacích sil Lutherovy potřeby vzbouřit se proti katolické církvi.
Luther vytvořil svou Bibli v letech 1521-2, když se skrýval na hradě Wartburg. Církev ho právě exkomunikovala a Římská říše ho prohlásila za psance. Bylo zřejmé, že spasení pouhou vírou bude odsouzeno na smetiště křesťanských dějin, pokud rychle „něco neudělá“. Tím „něčím“ bylo vydání Nového zákona v němčině a napsání předmluv ke každé knize, které by čtenářům „pomohly“ všude „objevit“ spásu pouze vírou. Nebyl to žádný překlad, žádný teologický génius uplatňovaný v Písmu svatém – jen kacířství rozvíjené a šířené někým, kdo měl ohromnou potřebu jistoty, nesmírně arogantní postoj a naprostou nenávist a nedostatek úcty k právoplatným autoritám a ke každému, kdo s ním nesouhlasil.