Proč píšu poezii
Několik stručných dílčích myšlenek inspirovaných opět Anselem Guarnerosem
.
Číst jsem se naučil ve třech letech. Psát jsem začal nedlouho poté. Nejjasnější vzpomínku na psaní mám na napsání básně v sedmi letech. Pamatuji si ten pocit tvorby a hrdosti. A v mém životě v té době, po celou dobu, s přestávkami, byl ten pocit, že jsem vytvořil něco, na co jsem mohl ukázat a považovat to za „skutečné“ – něco, co tu předtím nebylo, dokud jsem to nevymyslel nebo to ze mě nevzešlo -, nový a vzácný. Stejně jako pocit hrdosti nebo radosti ze sebe sama.
Vyrůstal jsem v rodině prosycené dysfunkcí. Vyrůstal jsem v rodině, kde byl můj každodenní život prostoupen málo ostrými pocity izolovanosti, podivínství, osamělosti, chudoby a nudy. Cítil jsem se odloučený a nedůležitý, jak se to často stává dětem alkoholiků. Celá rodinná dynamika se soustředí kolem opilého člověka. Je opilý člověk opilý? Bude brzy opilý? Je to ospalý opilec, nebo vzteklý opilec? Když to udělám správně, možná se dnes neopije? Bude dnes máma brečet? Budu dnes vůbec trávit čas s mámou, nebo se bude zase starat o opilce? Vyrůstala jsem v rodině, kde se moc nekomunikovalo. Moje máma je pravděpodobně důvodem, proč jsem čtenář, proč jsem se obrátila ke knihám, proč mě knihy vychovaly. Pořád si četla. Byl to její únik ze života. Stejně tak pro mě.
Na střední škole mě kamarádi žádali, abych pro ně psal básně. Já jsem to dělala. Byli by ohromeni. Já bych byla šťastná. Bylo to vzácné.
Víte, protože jsem byl divný kluk, jehož táta byl městský opilec a jehož babička se právě zabila, a tyhle věci kupodivu v dětech středoškolského věku nevzbuzují empatii ani podporu. Spíš vzbuzují ostrakizaci a pomluvy.
Takže jsem četl. Napsal jsem. Našla jsem si svůj kmen přátel. Měl jsem tu čest pracovat v městském knihkupectví, kde jsem našel knihy poezie, básníky, spisovatele, čtenáře, komunitu a rodinu. A když přišel čas, to už je jiný příběh, z toho města jsem odešel. A poezii jsem si vzal s sebou. Všechno bylo připraveno na to, že budu studovat angličtinu. A pak jsem si vzal jednu hodinu sociologie a cítil jsem nutkání zasvětit svůj život spravedlnosti a zachovat si poezii, jak nejlépe dovedu.
Dále se děly věci. Desítky let narcistického zneužívání. Narodilo se mi dítě. Přestala jsem psát. Přestala jsem cítit. Opustil jsem špatné situace. Dostala jsem se do lepších situací. Znovu jsem našla poezii.
Píšu poezii, protože je to způsob, jakým moje mysl promlouvá sama k sobě. Celý den. Každý den. Ráno, v poledne nebo v noci. Nikdy jsem v tomto „oboru“ nebyl „vyškolen“ ani mi nebyl „udělen titul“. Ale když se ohlédnu zpět, většina básníků také nebyla. Je to dar, hlas, touha, vášeň, která prostě je nebo není. Nevím, jestli se to dá naučit, vycvičit nebo zformovat, pokud to tam už není. Vím ale, že se vždycky můžu rozvíjet a učit. Vím, že některé mé básně jsou dobré, některé skvělé a některé tak nějak.
Píšu poezii, protože ji miluju. Miluji čtení poezie. Rád o poezii přemýšlím. Rád do poezie vkládám svůj život. Rád vkládám pohádky do poezie, lásku do poezie, rodičovství do poezie a sociální spravedlnost do poezie. Miluji lásku, miluji a miluji a miluji a miluji poezii. A básníky. Swoon!“
Píšu poezii, protože mi pomáhá ujasnit si okamžik, pro sebe, pro ostatní, pro společnost. Píšu poezii, protože bere nějaký problém nebo zážitek, zabaluje ho do živého pocitu a dává ho čtenářům jako dar. Píšu poezii, protože mě spojuje se světem tak, jako nic jiného. A spojuje mě s ostatními tak, jako nic jiného. Byla to věc, kterou jsem uměl a kterou málokdo jiný opravdu uměl. Byla to věc, kterou jsem mohl dělat a která mi připadala skutečná.
Píšu poezii, protože mě baví. Je to tak strašně moc radosti na hluboké úrovni duše. Je to tvůrčí zábava. Je to jako hra. Je to vážná zábava. Je to jako smysluplná práce. Je to duchovní zábava. Je to jako kostel, zen, léčení a modlitba.
Píšu poezii, protože ačkoli mohu, píšu a budu psát i jiné věci, ten proces mi nepřipadá stejný, není tak silný, není tak plný jiskry, záměru, promyšlenosti, stručnosti, naděje. Když píšu jiné věci, mám pocit, že píšu příliš dlouho, nebo že neříkám dost, nebo že bych mohl přidat víc, nebo dokonce bádat, a pak mi nápady často unikají. Když píšu poezii, myšlenky plynou rychle a já pak jdu dovnitř a přidávám, nebo upravuji, nebo dokonce, kdybych potřeboval něco prozkoumat, jen abych se ujistil, že je to to správné slovo nebo pojem.
Píšu poezii, protože miluji slova a miluji svobodu.
Píšu poezii, protože, jak jste si mohli všimnout, když píšu cokoli v dlouhé formě, používám příliš mnoho čárek. Moje hlava rozbíjí všechno, co mě napadne, na potenciální poezii. Takže moje gramatika a podobné věci jako pravidla mě trochu stresují, když píšu věci, které nejsou poezií. Když píšu poezii, je to přirozené. Cítím, kam co patří, několikrát si to pro jistotu znovu přečtu, a pak už vidím a hmatám a cítím a přeji svému malému novému výtvoru to nejlepší.
Psal jsem o tom, že jsem vyrůstal v dělnické třídě a musel jsem o mnohé bojovat, pokud jde o to, kým jsem byl, kým jsem chtěl být a jak jsem se k tomu chtěl dostat. Jednou z těch věcí, o které jsem musel bojovat, bylo prosadit si poezii. Děti z dělnické třídy neměly inklinovat k poezii. Aby ji měly rády. Aby ji chtěly psát. A přesto jsem to tady dělal. Odvážně. Píšu poezii, protože je to jemný, nenápadný, naléhavý a neúnavný aktivismus, který usiluje o rovnost a spravedlnost a který pozvedá můj hlas a hlasy ostatních, kteří se staví proti věcem, jež lidem nedávají plný nárok, pokud jde o úctu, lidská práva, laskavost nebo spravedlnost.
Poezie je spravedlnost v akci a také naopak.
Při tom všem píšu poezii, protože jsem to já. Jsem takový, jaký jsem. Je to ta jediná věc, díky níž se cítím být co nejvíc sám sebou. Pomáhá mi pracovat na dosažení cílů, abych byl svým nejvyšším já. Mým nejniternějším já.
A ano, psala bych to čmáranicemi na útržky papíru jako Emily Dickinsonová, kdyby to byla moje jediná možnost. Ale zjistila jsem, že to ráda píšu pro lidi, kteří to čtou. A chci z toho nějak udělat to, co budu dělat po zbytek života.
To je moje ono. To je můj cíl. Tohle je splněný sen. Chci psát poezii, naučit se tuto poezii číst na veřejných místech, číst víc poezie, psát víc poezie, naučit se, aby tato poezie zazářila v knihách a časopisech, vyrůstat ve stále většího a většího a většího básníka, přednášet dětem o poezii a dál s vámi sdílet svou poezii, tady na internetu, způsobem, který je jako dávání a přijímání, jako každodenní radostné krásné vánoční punčochy, jako společenství a léčení.