Zajímavé dějiny: Čárka, tečka, otazník a vykřičník
Všichni používáme interpunkci. Někdy správně, ale většinou, a to víte, že mám pravdu, nesprávně. Ale kde se ta „interpunkce“ vzala? Proč ji vůbec máme? Proč nás zajímají čárky a tečky? Mnohé systémy psaní je ani nepotřebují. Například čínština interpunkci opravdu nepotřebuje a staří Egypťané se bez ní obešli. Pojďme si projít některá z těch běžných interpunkčních znamének a podívat se, kde se sakra vzala.
Nejjednodušší je samozřejmě začít čárkou, je to znaménko, které všichni rádi nenávidíme, protože má za sebou několik matoucích pravidel. Můžete ji dát sem, ale ne tam, ale pokud se vám chce, můžete ji dát tam, ale ne sem, nebo pokud se držíte tohoto stylu, můžete ji určitě dát sem, ale snažte se ji nedávat tam. A tak to jde dál a dál a dál. Ale všechno to začalo tak jednoduše, už ve 3. století př. n. l., kdy se to používalo prostě k tomu, abyste při hlasitém čtení naznačili, že se potřebujete nadechnout. Čárka (neboli komma) znamenala, že se musíte krátce nadechnout. Původně ji vymyslel Aristofanes Byzantský a Aldus Manutius jí mnohem později, v 15. století, dal moderní podobu, kterou všichni známe. Tiskařský lis ji zpopularizoval a učinil z ní jedno z nejdůležitějších a nejzmatenějších interpunkčních znamének v moderní, obvykle latinsky založené gramatice. Nyní má čárka mnoho účelů a se čtením nahlas nemá téměř nic společného. Používá se k oddělování vět ve větách, k členění seznamů, k formátování dat, k vyznačování desetinných míst a tak dále a tak dále.
Nyní přejděme k tečce, neboli tečce, nyní k jednoduchému interpunkčnímu znaménku. Stejně jako její příbuznou čárku ji zavedl Aristofanes Byzantský a používala se k ukončení dokončeného výrazu, resp. věty. Až na to, že původně se umisťovala vysoko, na začátek řádku. Pomalu se plížila dolů, a když čárka změnila svou podobu z prosté tečky na… no, čárku, stala se z ní tečka, kterou dnes všichni známe a milujeme. Dostala také několik přezdívek, například „tečka“, „tečka“ nebo prostě „tečka“. Mimo původní použití k ukončení věty se používá také v iniciálách, zkratkách a dokonce i v matematice. Tečka může být docela šikovná.
Původ otazníku je zahalen tajemstvím! Nikdo si není jistý, kde se vzal a proč má tak podivný tvar. Existuje legenda, že otazník převzal svůj tvar z kočičího ocasu ještě ve starém Egyptě. Kočky jsou zvědavá zvířata, a když si něco prohlížejí, ohýbají své příběhy. Velmi zajímavý příběh, ale bohužel ve starém Egyptě nikdo nepoužíval interpunkční znaménka, i když kočky milovali. První podobu otazníku lze vysledovat ve středověkých textech, kde vypadal jako tečka a blesk (.~). Ale neudržel se a v mnoha případech byl jeho účel dost sporný. Teprve ve 13. století, kdy se vydávání knih stávalo významným řemeslem, se tečka a blesk staly jakousi normou, jen s tím rozdílem, že blesková část se více kroutila. Podle jiné teorie otazník vznikl z latinského quaestiō („otázka“), které se ve středověku zkracovalo na „qo“. Časem se „q“ vyšplhalo na vrchol „o“ a otevřelo se, čímž se změnilo v ?. V 17. století, s velkým rozšířením knihtisku, získal otazník konečně nám známou podobu. Pomalu jej přijala většina světových jazyků a dnes se používá po celém světě.
Vykřičník je blízký příbuzný otazníku, stejně jako tečka čárce. Obecně se má za to, že pochází z latinského „io“, což znamenalo „hurá“, vykřičník radosti nebo údivu. Stejně jako u „qo“ se časem „i“ vyšplhalo na „o“ a stalo se !. V 15. století bylo zavedeno do anglického tisku a od té doby se používá ve většině jazyků založených na latince a cyrilici. Zajímavá poznámka na okraj: ruční psací stroje neměly až do 70. let 20. století samostatnou klávesu pro vykřičník a byly reprezentovány tečkou a apostrofem nad ní. V dnešní době se vykřičník používá také jako upozornění, například na dopravních značkách nebo elektrických skříňkách, které nám říkají, abychom si dávali pozor na nebezpečí nebo ohrožení.
Tak tady máme čtyři nejdůležitější interpunkční znaménka – čárku, tečku, otazník a vykřičník. Všechny pocházejí z různých dob a míst, ale nyní spolupracují, aby nám řekly, co tím chtěl spisovatel vlastně říci.
Pro více informací se podívejte na tyto stránky: