Moje největší lítost je asi to, že jsem se NEvrhl z útesu hory (skutečné hory), když jsem měl tu možnost.

Proč jsem se tenkrát nevrhl z útesu, když jsem měl tu možnost? Když jsem to mohl udělat tak, aby to vypadalo jako normální nehoda při lyžování? Jediným důvodem bylo, že jsem si myslela, že jsem konečně našla někoho, kdo mě miluje a komu na mně záleží stejně jako mně na něm. Vzpomínám si, jak jsem se dívala přes útes s lyžemi na nohou a přemýšlela o sebevraždě poté, co všichni moji kamarádi ze skupiny sjeli na lyžích. Vyjmenovala jsem všechny důvody, proč bych se měla zabít, taková příležitost se nenaskytne často (byla to moje první lyžovačka). Ale pak jsem si na něj vzpomněla a on mi stačil k tomu, abych uvěřila, že sebevražda je směšný nápad. Konečně jsem našla lásku svého života, nemohla jsem se toho všeho vzdát!“

Ale proč doufáme? Proč se o to pokoušíme? Proč si to děláme, když jsme za své naděje neustále trestáni?“

Jen čtyři měsíce poté jsem si uvědomila, že nechtěl nic jiného než rychlé „šukat a jít“ a nikdy neměl v úmyslu, abychom spolu byli déle, než se mu to hodilo. Poté, co jsem ho konfrontovala, zapíral a zapíral a omlouval se a tvrdil, že je prostě špatný přítel. Oklamal mě, protože jsem tomu tak zoufale chtěla věřit. Pak mě po týdnu odkopl.

Trvalo mi přes 7 měsíců, než jsem se stal jen 80% toho, kým jsem byl předtím, a to bylo po vyhledání odborné pomoci a spoustě vlastních pokusů o zlepšení. Četl jsem články a články, věnoval jsem se aktivitám a činnostem, vyzvedl jsem si práci navíc, cokoli, co by mě zaměstnalo. Ale celé měsíce to bylo marné, můj osobní i akademický život trpěl navzdory veškeré práci, kterou jsem do něj vložil. Byly dny, kdy jsem nemohla ani vstát z postele. Prostě jsem v tom neviděl smysl. Proč vstávat, když mě čeká jen zklamání.

Na začátku tohoto měsíce jsem věřil, že se věci konečně zlepší. Zdálo se, že se mi konečně otevírají další životní příležitosti (neromantické), Ale bohužel to byla jen lest. Zklamání za zklamáním jsou pilíři mého života.

Lidé říkají, že bych se neměla zabít, protože bych se tím prostě podvolila tomu, co chce svět. Ale co když to, co chce svět, je prostě udržet mě naživu, abych si užíval svého utrpení s falešnými nadějemi? Nebyl bych to všechno ukončit, Â nebyl bych to v jistém smyslu já, kdo by nakonec vyhrál?

.