WASHINGTON – Je to hra, kterou zná většina lidí: Házíte předmět na krátkou vzdálenost a čekáte, až váš radostný psí společník skočí, aby střelu zachytil a vrátil, povzbuzen slovy chvály nebo poplácáním po hlavě.

Takové scény se bezpochyby odehrávají po tisíciletí a symbolizují neochvějné pouto přátelství mezi lidstvem a našimi „nejlepšími přáteli“ od doby, kdy byli psi domestikováni ze svých vlčích předků nejméně před 15 000 lety.

Nová studie v časopise iScience však ukazuje, že některá vlčí štěňata si také umí hrát na aportování, což vyvrací dlouho zastávanou hypotézu, že schopnost interpretovat jemné lidské sociální signály je vlastní pouze psům a vznikla v důsledku selektivního chovu.

Zjištění bylo učiněno náhodou, když vědci ve Švédsku podrobili sérii behaviorálních testů 13 vlčích štěňat narozených ve třech různých vrzích.

Tým vychovával vlčí a psí štěňata od věku 10 dnů s cílem odpovědět na základní otázky, jak se oba druhy liší a co mají společného.

Teprve ve třetím roce programu si hlavní autorka Christina Hansen Wheatová, behaviorální ekoložka ze Stockholmské univerzity, všimla, že některá osmitýdenní vlčí štěňata skutečně věnovala pozornost cizímu člověku, který jim hodil míček a požádal je, aby ho vrátili – navzdory tomu, že předtím nebyla nijak trénována.

„Když jsem viděla první vlčí štěně aportovat míček, naskočila mi husí kůže – ouha, to je nečekané,“ řekla agentuře AFP. „Pak jsem viděla další dvě, která dělala totéž, a tak to bylo docela vzrušující.“

Štěňata byla podrobena postupným zkouškám na videozáznamech, přičemž celkem tři ze 13 prokázala schopnost hrát hru důsledně, všechna ze třetího vrhu.

– Nový střípek do skládačky –

To naznačuje, že ačkoli jsou rozdíly mezi vlky v takzvaném „chování řízeném člověkem“ vzácné, byly klíčovým faktorem, který z nich byl pravěkými lidmi vybrán pro další chov.

Hansen Wheat se domnívá, že toto zjištění přidává zajímavý „nový kousek do skládačky“ do příběhu domestikace psů, jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších mezidruhových partnerství v historii lidstva, které je však hluboce spornou oblastí studia.

Vědci se neshodnou na všem, od toho, kdy přesně k ní došlo, přes to, kde, jaké podmínky k ní vedly a jak k ní poprvé došlo: Přiblížil se zbloudilý šedý vlk k lidskému táboru pro zbytky jídla? Nebo naši předkové lovci-sběrači unesli skupinu mláďat?

V posledních letech se vědci zaměřují na genetické rozdíly mezi psy a vlky a snaží se zjistit, které markery jsou zodpovědné za různé vlastnosti.

Ale Hansen Wheatová uvedla, že její studie ukázala, že k identifikaci genu nebo genů zodpovědných za rozdíly v chování by bylo třeba otestovat velmi velké množství vlků, protože určitý znak může u většiny vlků chybět, ale u několika málo z nich může být přítomen.