NARODIL SE: 1903, Pietermaritzburg, provincie Natal, Jihoafrická republika

ZEMŘEL: 1988, Durban, Jihoafrická republika

NÁRODNOST: jihoafrická

Rod: Hlavní díla:
Křič, milovaná země (1948)
Země a lidé Jižní Afriky (1955)

K horám (1980)
Cesta pokračuje: (1988)
Save the Beloved Country (1989)

Přehled

Alan Stewart Paton byl jihoafrický spisovatel a liberální vůdce. Jeho román Cry, the Beloved Country (Volání, milovaná země) mu získal světové uznání za vhled do rasového problému Jihoafrické republiky. Jak poznamenal Martin Tucker v knize Afrika v moderní literatuře: „Paton je nejdůležitější silou v literatuře odpuštění a přizpůsobení.“

Díla v biografickém a historickém kontextu

Mladí v politicky zatížené britské kolonii Alan Stewart Paton (rýmuje se Dayton) se narodil 11. ledna 1903 v Pietermaritzburgu v provincii Natal, bývalé britské kolonii, která je dnes součástí Jihoafrické republiky.

Evropská imigrace do Jihoafrické republiky začala v roce 1652, tedy mnohem dříve než v jiných částech Afriky. Díky svému nerostnému bohatství se stala obzvláště atraktivním územím pro britské impérium, které zde v řadě válek trvajících od devatenáctého do počátku dvacátého století získalo nadvládu nad původním černošským obyvatelstvem a dalším bílým evropským obyvatelstvem, Búry (potomky nizozemských osadníků). V době Patonova narození Velká Británie právě upevnila svou moc v regionu po vítězství ve druhé búrské válce v roce 1902. Britové bojovali s Búry o kontrolu nad Transvaalem a Oranžským svobodným státem. Tyto dva státy byly anektovány Velkou Británií po první búrské válce v roce 1877, ale těšily se omezené samosprávě, dokud se Britové nerozhodli převzít úplnou kontrolu. Válka byla nepopulární dokonce i v Británii, kde byly brutální akce armády v Jižní Africe považovány za holý imperialismus. V roce 1910 se Jihoafrická unie stala dominií Velké Británie.

Paton učitel V letech 1919-1922 navštěvoval Paton Natalskou univerzitu, kterou absolvoval s titulem z přírodních věd a pedagogiky. V této době začal Paton psát poezii a dramata. V roce 1925 se stal pomocným učitelem na střední škole v Ixopo a v roce 1928 nastoupil jako učitel na Pietermaritzburg College. V roce 1935 byl Paton jmenován ředitelem polepšovny v Diepkloofu. Polepšovna Diepkloof na okraji Johannesburgu byla spravována spíše jako vězení pro delikventní mládež z chudinských čtvrtí než jako nápravné zařízení. Paton trval na tom, že to odporuje účelu polepšovny. Zavedl reformy, které umožnily některým mladým lidem znovu získat sebeúctu. Za revoluční bylo považováno jeho poskytování víkendového volna. K překvapení některých jeho kolegů se většina chlapců po skončení dovolené vrátila zpět.

Vznik vlády apartheidu Právní rasové oddělení mezi většinovým černošským obyvatelstvem a vládnoucími bělochy existovalo do určité míry již od roku 1923, ale v roce 1948 získaly kontrolu nad vládou politické strany vedené Búry na základě hesla „apartheidu“, že běloši musí zůstat pány Jihoafrické republiky („apartheid“ znamená v afrikánštině, jazyce búrského jihoafrického obyvatelstva, „oddělenost“). Nová vláda apartheidu systematicky potlačovala a terorizovala většinové černošské obyvatelstvo až do svého pádu v roce 1994. Paton odešel z vládních služeb v roce 1948 a věnoval se psaní, přednáškám o rasové otázce a organizování Liberální strany Jihoafrické republiky v opozici proti apartheidu.

Paton a jeho kontroverzní bestseller Právě v tomto prostředí vyšla Patonova kniha Volání, milovaná země. Cry, the Beloved Country udělala obrovský dojem za hranicemi Jihoafrické republiky i mezi anglicky mluvícími občany v republice. Nacionalisticky smýšlející Búrové ji odmítali jako liberalistický sentiment. V černošské africké komunitě, kde byl Paton kritizován za používání stereotypů při vykreslování postav černých Afričanů, vyvolala jen menší rozruch. Byl obviňován, že k postavám černých Afričanů přistupuje z bělošské, povýšené perspektivy. To je promítalo buď jako oběti násilných a nekontrolovaných vášní, nebo jako prosté, důvěřivé lidi, kteří se v přítomnosti bílého muže chovají s pokorou ochočených divochů.

Vznik Liberální strany Jižní Afriky Křič, milovaná země vyzýval k míru a porozumění mezi rasami, ale Patonovi a těm, kteří sdíleli jeho názory, nestačilo, aby bílí liberálové hlásali rasové smíření, museli se aktivně zapojit do opozice proti apartheidu. Počátkem padesátých let se podílel na založení Liberální asociace, která se později stala Liberální stranou Jižní Afriky (SALP). V roce 1953 byl zvolen jejím předsedou a v této funkci setrval až do doby, kdy vláda přijala zákon, který stranu znemožnil. SALP ve svých řadách vítala Jihoafričany všech ras a usilovala o vytvoření otevřené společnosti, v níž by zásluhy určovaly postavení jednotlivce v životě národa. Prosazovala nenásilí a hodlala spolupracovat s politickými organizacemi černých Afričanů. Stejně jako většina vůdců SALP byl Paton v afrikánském tisku ostře kritizován za to, že se ztotožnil s černými Afričany. Základní obavou bylo, že on a jeho kolegové vytvářejí potenciálně nebezpečnou polarizaci v bělošské komunitě.

Pokračující literární a politická činnost V padesátých a šedesátých letech získala SALF značné množství příznivců mezi černochy i bělochy. V roce 1960 vláda prohlásila stranu za ilegální. Někteří vůdci strany uprchli ze země, jiní byli zatčeni a souzeni na základě obvinění ze spiknutí. Paton byl zatčení ušetřen. Vláda mu však zabavila pas po návratu z New Yorku, kde převzal cenu Freedom House Award vyznamenávající jeho odpor k rasismu.

Paton pokračoval v psaní i v této bouřlivé době, v roce 1953 vydal román Příliš pozdě, falarope a v roce 1965 hru Sponono. Po necelých deseti letech vláda Patonovi vrátila cestovní pas. To mu umožnilo podniknout světové turné (1971), během něhož byl v Americe a Evropě zahrnován poctami.

Paton zemřel 12. dubna 1988 na rakovinu hrdla ve svém domě u Durbanu, krátce po dokončení Cesty na pokračování: Autobiografie. Byl oplakáván jako jedna z vůdčích osobností jihoafrického hnutí proti apartheidu. Krátce po jeho smrti uvolnila jeho vdova Anne (Hopkins) Patonová velkou část obsahu Patonovy studie pro založení Centra Alana Patona v areálu Pietermaritzburgské univerzity v Natalu. Univerzita vyčlenila prostor pro tento trvalý Patonův památník pro budoucí generace spisovatelů a aktivistů.

Díla v literárním kontextu

Patonův badatel Edward Callan při hodnocení Patonova díla přirovnává autora k americkému básníkovi Robertu Frostovi. Patonova tvorba, říká Callan, „je spjata s Jižní Afrikou stejně jako tvorba Roberta Frosta s Novou Anglií. Oba tito spisovatelé pracují v rámci vnější krajiny, kde znají všechny květiny a keře, ptáky a zvířata pod jejich známými jmény. Jako pozorovatelé lidských obyvatel těchto krajin si oba spisovatelé uvědomují hluboké aspirace lidské osobnosti a oba své postřehy sdělují jazykem, který je svěží a jednoduchý, a přesto plný významů.“

Protestní beletrie Protože se Paton zabýval především rasovou nespravedlností v Jižní Africe, je jeho dílo považováno za součást tradice protestní beletrie, do níž patří díla takových spisovatelů, jako jsou Harriet Beecher Stoweová (Chaloupka strýčka Toma, 1852), Upton Sinclair (Džungle, 1906) a Richard Wright (Native Son, 1940). Ačkoli není pochyb o tom, že dobře zpracované protestní romány mohou mít velký vliv na veřejnost, kritici mají tendenci pohlížet na protestní beletrii svrchu a dokonce ji označovat za propagandu, protože podle nich je spisovatelovo umění podřízeno jeho politickému poselství a postavy a děj bývají méně propracované než v jiných typech beletrie. Tento bod je diskutabilní, ale Patonova literární pověst kvůli jeho politickému zaměření poněkud utrpěla.

Díla v kritickém kontextu

Počátečním období přibližně čtrnácti let Paton vytvořil dílo, na jehož základě jej kritici nejprve posuzovali jako spisovatele. Například F. Charles Rooney v časopise Catholic World chválil Patonovy spisovatelské schopnosti a příznivě poukazoval na jeho neochotu moralizovat v prvních knihách. „V knize Příliš pozdě, falarope,“ napsal Rooney, „se Tante Sophie … stává pro čtenáře natolik skutečnou osobou, že o nějakém kázání nemůže být ani řeč“. V Příbězích z neklidné země však, tvrdil Rooney, „Paton bohužel opustil svůj příběh, aby se mohl vyznat ze svého srdce.“

Jako jeden z prvních zastánců rasové rovnosti v rodné Jihoafrické republice se však Paton dočkal nejpříznivějších recenzí hned svým prvním dílem Volání, milovaná země.

Křik, milovaná země (1948) Román, na svou dobu přelomová publikace, sleduje osud mladého černošského Afričana Absaloma Kumala, který po vraždě bílého občana „nemůže být souzen spravedlivě bez přihlédnutí k prostředí, které ho částečně formovalo“, jak píše Edmund Fuller ve své knize Člověk v moderní beletrii: Některé menšinové názory na současnou americkou literaturu. Zmíněné prostředí je typické nepřátelstvím a nuznými životními podmínkami, kterým čelí většina nebělošských obyvatel Jihoafrické republiky, obětí jihoafrického systému apartheidu.

Román získal nadšené recenze kritiků a u čtenářů vyvolal slzy. Pláč, milovaná země, napsal Rooney, „je skvělý román, ale ne proto, že by vystupoval proti rasové nesnášenlivosti a jejím trpkým důsledkům. Spíše přirozeně evokuje strašidelné prostředí civilizace, která dusí svou vlastní vitalitu, a vyvolává náš soucit….. Je velkou poklonou Patonově genialitě, že příběh i trvalý dojem sděluje bez uštěpačného, hořkého hněvu.“

„Právě jsem dočetl velkolepý příběh,“ napsal Harold C. Gardiner v recenzi z roku 1948. Jelikož se román zabýval složitými otázkami a „redukoval je na tyto jednoduché, téměř pohádkové pojmy, byl srozumitelný a zapůsobil,“ napsal Dennis Brutus v knize Protest and Conflict in African Literature. „Emocionální působivosti románu Cry, the Beloved Country je dosaženo především a nejdůsledněji Patonovou stylistickou nedotažeností, používáním a opakovaným používáním několika jednoduchých, téměř strojených formálních frází,“ vysvětlil Myron Matlaw v Arcadii.

„Tři umělecké kvality románu Cry, the Beloved Country se spojují a činí z něj originální a jedinečné umělecké dílo,“ poznamenává Edward Callan ve své studii Alan Paton. „Zaprvé poetické prvky v jazyce některých postav, zadruhé lyrické pasáže pronášené mimo děj, jako je známá úvodní kapitola, a zatřetí dramatické sborové kapitoly, které zdánlivě přerušují posloupnost příběhu kvůli společenskému komentáři, ale ve skutečnosti rozšiřují obzor jednotlivých dějových úseků a zahrnují celou zemi, stejně jako takové univerzální problémy, jako je strach, nenávist a spravedlnost.“

Jak poznamenala Carol Iannoneová v časopise American Scholar, „po počátečním všeobecném obdivu začali kritici na Volání, milované zemi hledat chyby, považovali ji za sentimentální a propagandistickou, spíše za traktát než za umělecké dílo. Román má však tendenci tyto námitky přežít, protože celek je větší než součet jeho částí.“

LITERÁRNÍ A HISTORICKÉ SOUVISLOSTI

Mezi slavné současníky Patona patří:

Ella Josephine Bakerová (1903-1946):

Sir Winston Churchill (1874-1965): Přední afroamerická aktivistka za občanská práva, která pracovala v zákulisí po boku Dr. Martina Luthera Kinga a několika dalších: Tento státník a uznávaný řečník byl také nositelem Nobelovy ceny.

Ernest Hemingway (1899-1961):

Todd Matshikiza (1921-1968): slavný exilový spisovatel, jehož jméno je synonymem pro Velký americký román:

Odpovědi na literaturu

1. Při čtení knihy Pláč, milovaná země se zamyslete nad tím, co to znamená dobře se vyspat. Co by vám to mohlo narušit, kdybyste žili v zemi, kde nevládne demokracie?“
2. Po přečtení knihy Pláč, milovaná země zvažte následující úryvky a diskutujte o následujících souvisejících otázkách:
   „Pláč, milovaná země, pro nenarozené dítě, které je dědicem našeho strachu. Ať nemiluje zemi příliš hluboce. Ať se nesměje příliš rádo, když mu voda protéká mezi prsty, a ať nestojí příliš tiše, když zapadající slunce zardí veld ohněm. Ať se příliš nedojímá, když ptáci jeho země zpívají, a ať příliš nedává své srdce horám nebo údolím. Neboť strach ho připraví o všechno, dá-li příliš mnoho.“ Co vás na tomto vypravěčově výroku o jeho rodné zemi zaráží? Co vám tato formulace připomíná, pokud vůbec něco? Proč se zdá, že vypravěč nabádá k tomu, abyste nemilovali zemi, nesmáli se příliš hlasitě nebo se příliš dojímali nad vodou a ptáky v Jižní Africe?“
   1. „Šťastné oči, které se mohou zavřít.“
      1. „Šťastné oči, které se mohou zavřít.“ Jak tato poznámka vypravěče souvisí s mírem nebo klidem v duši?“
      2. „Mám v srdci jednu velkou obavu, že jednoho dne, až se oni obrátí k milování, zjistí, že my jsme se obrátili k nenávisti.“ Na jaký konflikt poukazuje tento výrok reverenda Msimangu?“
      3. „Kdo vskutku zná tajemství pozemské pouti? Kdo vskutku ví, proč může existovat útěcha ve světě zpustošení?“. Co má Stephen Kumalo na mysli, když si toto myslí během svého pobytu v Johannesburgu? Co se snaží pochopit?“
      4. „Vždyť je to svítání, které přichází, jako přicházelo po tisíce staletí a nikdy nezklamalo. Ale kdy přijde ten úsvit našeho osvobození, osvobození od strachu z otroctví a od otroctví strachu, proč, to je tajemství?“ „To je tajemství. Jak tyto Kumalovy závěrečné myšlenky souvisejí s jeho předchozími úvahami? Co si vykládáte jako ono „tajemství“?“

   Všeobecná lidská zkušenost

   Patonovo Volání, milovaná země poukazuje na mnoho způsobů, jakými sociální a právní útlak rasové nebo etnické skupiny poškozuje jak utlačované, tak utlačovatele. Mezi další díla, která se zaměřují na toto téma útlaku, patří např:

   Narrative of the Life of Frederick Douglass, An American Slave (1845), Frederick Douglass. Douglassův životní příběh, patrně nejslavnější z vyprávění o amerických otrocích, poukazuje na to, jak otroctví a vlastnictví otroků mění lidi.

   Things Fall Apart (1959), Chinua Achebe. Příběh kolonialismu a jeho invazivního a destruktivního dopadu na nigerijskou kmenovou kulturu.

   Když byli bojovníci (1990), autor Alan Duff. Kulturní boje Maorů jsou podrobně zkoumány v prostředí městského Nového Zélandu a prostřednictvím chudé, nedostatečně vzdělané rodiny Hekeových.

   Poslední čaroděj: (2006), autor: James Morrow. Morrowův vynalézavý román se zaměřuje na nesmírně ničivé hony na čarodějnice v evropském středověku a na to, jak toto pronásledování ovlivnilo životy milionů žen.

   BIBLIOGRAFIE

   Knihy

   Alexander, Peter. Alan Paton: A Biography. Oxford University Press, 1994.

   Callan, Edward. Alan Paton. Boston: Twayne, 1968, 1982.

   Fuller, Edmund. Člověk v moderní beletrii: Fuller: Some Minority Opinions on Contemporary American Writing. New York: Random House, 1958.

   Gardiner, Harold C. „On Saying ‚Boo!‘ to Geese,“ and „Alan Paton’s Second Masterpiece,“ in All Conscience: Hanover House, 1959. s. 108-12, 112-16.

   Paton, Anne. Nějaká práce: My Life with Alan Paton (Můj život s Alanem Patonem). New York: Viking, 1992.

   Periodika

   Katolický svět (listopad 1961) Charles F. Rooney, „The ‚Message‘ of Alan Paton“, s. 92-8.

   Angličtina (1967) Martin Tucker, „Martin, Afrika v moderní literatuře: A Survey of Contemporary Writing.“

   World Literature Today (březen 1995) Robert L. Berner, „Alan Paton: a Biography.“

   Webové stránky

   Knihy a spisovatelé. Alan (Stewart) Paton (1903-1988). Získáno 10. února 2008 z http://www.kirjasto.sci.fi/apaton.htm.

   World Literature research Project. Alan Stewart Paton. Získáno 10. února 2008 z http://collaboratory.nunet.net/goals2000/eddy/Paton/Author.html.

   .