Ženský sociální a politický svaz (WSPU) byl založen v Manchesteru v říjnu 1903. Women’s Social and Political Union založila Emmeline Pankhurstová a její dcera Christabel Pankhurstová se měla stát její pevnou členkou.

Manchester měl ženské volební hnutí již před říjnem 1903 – Lydia Beckerová založila Manchester Women’s Suffrage Committee. Mnoho žen, které chtěly mít volební právo, vkládalo své naděje do Nezávislé labouristické strany (ILP) a místních odborů. Christabel Pankhurstová vstoupila do NESWS v roce 1901, ale v roce 1903 se začala obávat podpory politických práv žen ze strany ILP. Christabel se domnívala, že podpora volebního práva žen ze strany ILP je polovičatá, a hledala jiný směr, kterým by se vydala. Emmeline Pankhurstová se rozhodla založit nové hnutí za volební právo žen – a Christabel se k němu ráda připojila.

Emmeline Pankhurstová chtěla od ILP větší angažovanost ve prospěch politických práv žen. Chtěla, aby ILP jednoduše prohlásila, že ženy mají právo na stejné politické postavení jako muži. Prvním hlavním úkolem nové Ženské sociální a politické unie bylo vyvíjet tlak na ILP. Pomohlo jim v tom to, že řada členek Sociálního a politického svazu žen byla provdána za členy ILP. WSPU se od počátku chtěla řídit svým heslem: „Činy, ne slova.“

Ženský sociální a politický svaz nezačal jako militantní hnutí. V pozdějších letech bývalé členky WSPU tvrdily, že hnutí bylo k militantnímu postoji dotlačeno neústupným chováním tehdejší vlády.

Když se v roce 1906 dostala k moci Asquithova Liberální strana, vzbudila WSPU naděje už jen proto, že Liberální strana byla považována za stranu, která bude průkopníkem politických práv žen v Británii. Ženský sociální a politický svaz věřil, že Liberální strana ze samé podstaty liberalismu prosadí politické reformy. Když se tak nestalo, stala se militantnost běžnou součástí akcí WSPU. Ve skutečnosti nebyla militantnost pro některé členky WSPU ničím novým. Někteří starší členové dosáhli jisté slávy již v letech před založením WSPU. Dora Montefioreová v 90. letech 19. století vyzývala k občanské neposlušnosti v podobě neplacení daní. V roce 1906 Montefioreová odmítla platit daně s odůvodněním, že „zdanění bez zastoupení je tyranie“. Její dům byl šest týdnů obléhán exekutory, kteří čekali, až bude moci odvézt nábytek oceněný na výši dlužné daně.

V roce 1905 Christabel Pankhurstová a Annie Kenneyová vyvolaly v Manchesteru nepokoje, když narušily projevy Winstona Churchilla a sira Edwarda Greye – obou významných liberálů té doby. Jejich projevy si přišlo poslechnout mnoho mužů. V té době bylo normou, že projevy politiků a většiny ostatních lidí se poslouchaly mlčky. Škádlení bylo vzácné a odsuzované. Považovalo se za nejzákladnější zdvořilost nechat někoho vyjádřit své názory bez přerušování. Účastníci těchto politických setkání byli zpravidla příznivci těch, kteří měli projevy. Proto pokřikování a přerušování řečníků bylo v rozporu s dobovou normou. To, co vykřikovaly Pankhurstová a Kenneyová, se podle dnešních měřítek zdá být krotké. Chtěly vědět, jak se Churchill i Grey staví k politickým právům žen. Kontroverzní však byl způsob, jakým svůj protest vyjádřily.

Za prvé, mnoho lidí, včetně mnoha žen, nevidělo pro ženy v politice místo. Proto už jen tím, že se Pankhurstová a Kenneyová zúčastnily shromáždění, šly proti společenským konvencím. Za druhé, jejich chování na tomto shromáždění v Manchesteru pošpinilo veřejné mínění o ženách, které usilovaly o politické zrovnoprávnění s muži.

Po rozvinutí transparentu s nápisem „Hlasy pro ženy“ byly Pankhurstová i Kenneyová zatčeny za technický útok na policistu. Obě odmítly zaplatit uloženou pokutu a raději šly do vězení. Domnívaly se, že tato taktika přinese jejich věci více titulků. Obě ženy vsadily na to, že se jejich příběhu chopí tehdejší noviny, pokud zaujmou tento postoj. Christabel ve své autobiografii napsala:

Akce, kterou Pankhurstová a Kenney podnikli, měla za cíl šokovat. Jejich přístup byl v přímém protikladu ke způsobu, jakým jiná sufražetská hnutí přistupovala ke svým protestům – „normální“ postup byl jemný a zdvořilý. Právě tento přímý přístup přilákal do Ženské sociální a politické unie tolik mladých žen ze střední třídy.

Christabel Pankhurstová považovala rozšíření volebního práva na ženy jen za součást celého plánu na pozvednutí postavení žen v britské společnosti. Pokud by k tomu vláda nebyla připravena, pak by ji k tomu donutily akce WSPU. Christabel si přála úplnou ženskou nezávislost a odklon od toho, co nazývala „otrockým duchem“, v němž žilo mnoho žen.

Militantnost dále oddělila WSPU od ostatních ženských hnutí. NESWS Esther Roperové byla proti militantní taktice Ženské sociální a politické unie. Roperová se domnívala, že WSPU je nečestná skupina a že její akce budou práva žen spíše odsouvat, než aby je prosazovaly. Věřila také, že WSPU nebude klamat veřejnost, když bude tvrdit, že její zatčené členky jsou nevinnými oběťmi policie.

V současné době se všeobecně uznává, že Christabeliny akce měly skutečně negativní dopad. Mnoho žen z dělnické třídy bylo militantní taktikou šokováno a od hnutí, jako byla WSPU, se odvrátilo. WSPU se stala doménou toho, co lze označit za ženy ze střední třídy. Hnutí za prosazení politického postavení žen tedy ztratilo právě tu skupinu, která by mu poskytla početní převahu, jež by mu zajistila určitou formu společenského vlivu. Více žen v hnutí by mu dalo větší sílu – ztráta dělnické třídy však vysvětluje, proč se WSPU nestala masovým hnutím mezi všemi třídami.

Dalším důvodem, proč Ženský sociální a politický svaz nezískal podporu dělnické třídy, bylo to, že WSPU byla vnímána jako hnutí, které chce pouze politickou rovnost – nebyla vnímána jako hnutí, které chce úplnou rovnost na všech úrovních. Pro mnoho žen z dělnické třídy chtěla WSPU zajistit ženám politickou rovnost, ale nechtěla řešit jejich sociální nerovnost. Pro mnoho žen z dělnické třídy heslo „Hlasy pro ženy“ ve skutečnosti mnoho neznamenalo. Žily ve společnosti, která jim za úplně stejnou práci platila méně než mužům a kde byly obecně považovány za občany druhé kategorie bez ohledu na svá politická práva.

Pro lidi, jako byla Sandra Holtonová, ztratila WSPU ze zřetele to, co si předsevzala. V knize „Feminismus a demokracie“ Holtonová tvrdí, že skutečný rozkol mezi mnoha sufražetskými hnutími spočíval v tom, že některá věřila čistě v politickou rovnoprávnost žen (WSPU a NUWSS), zatímco jiná prosazovala plné politické volební právo dospělých bez ohledu na pohlaví (například People’s Suffrage Federation).

„Nebezpečí“ spojené s Women’s Social and Political Union ohrožovalo i jejich vlastní schůze, protože ty přitahovaly zločince, jejichž jedinou touhou bylo zastavovat a přerušovat schůze WSPU. Naopak, když se členky WSPU účastnily jiných politických shromáždění a dávaly najevo své názory, policie s nimi často manipulovala, aby je ze shromáždění vyvedla, a jen málo se dělalo pro stíhání těch příslušníků policie, kteří mohli zneužít svých pravomocí.

Militantní akce Women’s Social and Political Union se dělila do tří odlišných fází:

1) 1905 až 1908: narušování politických shromáždění. Jakákoli publicita byla považována za dobrou reklamu.

2) 1908 až 1913: omezené ohrožení veřejného pořádku. Patřilo sem rozbíjení oken, připoutávání k zábradlí, útoky na politiky atd. Cílem bylo nechat se zatknout, držet hladovku a uvést vládu do rozpaků.

3) 1913 až 1914: útoky na majetek odpůrců volebního práva žen. Týkalo se to i kostelů a Westminsterského opatství. Vedl k tomu úspěch „zákona o kočce a myši“.

.