Chryses se pokouší vykoupit svou dceru Chryseis od Agamemnona, jak je popsáno v Iliadě.

Obrázek:

Geslinova sbírka, 1888/ Louvre Paříž

Zavřít

Homer napsal Iliadu a Odysseu před 4000 lety, tak proč jsou stále tak ústřední součástí západní kultury? V tomto úryvku z knihy Mocní mrtví: Proč na Homérovi záleží autor Adam Nicolson tvrdí, že univerzální témata řeckého básníka a portrét neklidného světa jsou nám všem stále blízké.

Kde se vzal Homér? A proč je Homér důležitý? Tyto starověké básně mohou být skličující a obtížné, ale nepochybuji o tom, že jejich líčení války a utrpení k nám stále může promlouvat o úloze osudu v životě, o krutosti, lidskosti, její křehkosti a bolestech existence.

To, že tomu tak je, je záhada. Jak to, že něco, co vzniklo ve východním Středomoří v době bronzové, možná před čtyřmi tisíci lety, tak cizí jako Dayakové, tak vzdálené jako Vanuatu, na nás může stále působit? Jak můžeme být tak důvěrně spjati s něčím tak vzdáleným?“

Možná je chybou dávat odpověď dříve, než jsou otázky řádně položeny, ale je to složitá země a představu o cíli je dobré mít. Kromě toho je homérskou technikou vyprávět příběh dříve, než začne. A tak ptáte-li se, proč a jak homérské básně vznikly, když vznikly, a proč a jak může Homér tolik znamenat dnes, odpověď na obě otázky je stejná: protože Homér nám vypráví, jak jsme se stali tím, kým jsme.

To není obvyklá moderní odpověď. Současná ortodoxie tvrdí, že jak Iliada, tak Odyssea jsou produktem osmého století před naším letopočtem nebo přibližně tamtéž, v Řecku rané doby železné, tedy doby, která byla nazvána řeckou renesancí. V předchozím půltisíciletí se řecká civilizace do značné míry propadla do izolovaných ohnisek chudoby. Mnoho ostrovů v Egejském moři bylo opuštěných. Jeden nebo dva zůstaly bohaté a udržovaly spojení s Blízkým východem, ale velké paláce dřívějšího Řecka zchátraly. V osmém století však z dosud nevysvětlených důvodů došlo k rozsáhlému oživení.

Populace Řecka a ostrovů začala růst. Životní tempo se zrychlilo. Poprvé po čtyřech stoletích se oživilo umění výroby bronzu, závislé na dovozu cínu. Kolonie, obchod, zdokonalené lodě, gymnázia, mince, chrámy, města, panhelénské soutěže v Olympii (první podle tradice v roce 776 př. n. l.), umění psát, zobrazovat lidskou postavu na keramice a v kruhu, první psané zákoníky, datování dějin, první nesmělé kroky k vytvoření městských států: každý z těchto aspektů obnovené civilizace se zcela náhle objevil v celém Egejském moři osmého století.

Homer byl podle tohoto názoru produktem nového, dynamického, politicky vynalézavého a kulturně vzkvétajícího okamžiku řeckých dějin. Homér byl básníkem rozmachu.

Já to vidím jinak: můj Homér je o tisíc let starší. Jeho síla a poezie nevychází ze situace několika vznikajících států v Egejském moři v osmém století, ale z mnohem většího a zásadnějšího historického okamžiku, ze století kolem roku 2000 př. n. l., kdy raná řecká civilizace vykrystalizovala ze spojení dvou velmi odlišných světů: polonomádské, na hrdinech založené kultury euroasijských stepí na sever a západ od Černého moře a sofistikovaných, autoritářských a gramotných měst a paláců východního Středomoří.

Řecko – a nakonec i evropanství – vzniklo setkáním a prolnutím těchto světů. Homér je stopou tohoto setkání – ve válce, zoufalství a konečném smíření v Tróji v Iliadě, v pružnosti a vzájemném pohlcení v Odyssei.

Homérova naléhavost vychází z bolesti spojené s tímto střetem světů a jeho bezprostřednost z věčných principů, které jsou v sázce: na čem záleží víc, na jednotlivci nebo na společenství, na městě nebo na hrdinovi? Co je život, něco, co má věčnou hodnotu, nebo pomíjivá a beznadějná bezvýznamnost?“

Myšlenka, kterou jsem sledoval, je, že Homérovy básně jsou legendy utvářené kolem příchodu lidu – lidu, který se právě tímto procesem stane Řeky – do oblasti, která se stala jejich středomořskou domovinou. Básně jsou mýty o vzniku řeckého vědomí, nikoli jako dokonalého, ale jako složitého, nesnadného.

Jako civilizace se to, co vzniklo v Řecku, lišilo jak od severních stepí doby bronzové, tak od autokratických byrokracií Blízkého východu a spojovalo vlastnosti obou. Homér je základním mýtem nikoli člověka ani přírody, ale způsobu myšlení, jímž se Řekové definovali, způsobu myšlení, který je učinil tím, kým byli, a který jsme v mnoha ohledech zdědili. Neklidný svět popsaný Homérem zůstává podivně povědomý.“

Tento výňatek je převzat z knihy Adama Nicolsona The Mighty Dead: Why Homer Matters (Mocní mrtví: Proč na Homérovi záleží), kterou vydalo nakladatelství William Collins.