Vysoká škola je plná knih: učebnic a životopisů, encyklopedií a románů, historických knih a esejů. Dokončíte referát o Eposu o Gilgamešovi a prolistujete Iliadu; zhltnete Platónovu Republiku a pak se ponoříte do opotřebované a unavené učebnice biologie. Tak to chodí.

Při všem tom čtení a psaní v nás často něco umírá. Někde mezi domácím úkolem z fyziky a referátem o Theodoru Rooseveltovi a imperialismu se může ztratit tvůrčí jiskra.

Tuto jiskru je možné znovu oživit prostřednictvím několika tvůrčích disciplín: například hrou na hudební nástroj nebo skicováním, malováním, pečením či psaním poezie. Existuje však ještě jeden důležitý a snadný způsob, jak znovu probudit skomírající uhlíky tvůrčího ducha: četba literatury.

Čtení „pro radost“ je návyk, který lze snadno zanedbat. Koneckonců je toho tolik k přečtení; zdá se, že seznam zadané četby se táhne do nekonečna a slibuje bezesné noci a zoufalou touhu po kofeinu.

Literaturu však potřebujete – bez ohledu na obor a kromě veškeré literatury faktu, která vyplňuje naše vysokoškolská léta.

Proslulá jižanská gotička Flannery O’Connorová kdysi napsala: „Typ mysli, který dokáže pochopit dobrou beletrii, je … typ mysli, která je ochotná nechat si prohloubit smysl pro tajemství kontaktem se skutečností a smysl pro realitu kontaktem s tajemstvím.“

Nedávno jsem četl pasáž, která tuto pravdu krásně ilustruje – v Dunbarovi, nové adaptaci Shakespearova klasického románu Král Lear od Edwarda St. Aubyna:

Zjistil, že čím odhodlaněji zužuje své zorné pole, tím složitější se mu zdá, že z něj vystupuje: šedé skály na okraji cesty byly pokryty skvrnami bílého a kysele zeleného lišejníku, a tam, kde se v puklinách a prohlubních hromadila voda, byly kapsy tmavého sametového mechu. Rozlámaná skála na samotné stezce vykazovala stopy rezavě červené barvy a občas i chvilkový třpyt křišťálu. Jako dítě na pláži chtěl zvednout hladký kámen s bílou minerální žilkou obepínající jeho tmavý povrch, ale věděl, že by ho neměl komu ukázat.

Když došel k potoku, už se necítil chráněn pohledem upřeným dolů; naopak, zdálo se, že ho vtahuje do závrati detailů, do mikroskopického světa, k jehož představě nepotřeboval mikroskop, kde každá skvrna lišejníku byla podivně zbarveným lesem výtrusů, jejichž kmeny vyrůstaly z kamenité planety, na níž žily.

Dunbarovo vyprávění o detailech a složitosti venkovské scény nás vtahuje a nabízí nám nové vidění. Úryvek je plný realistických detailů, ale uvnitř tohoto realismu objevujeme hloubku a zvědavost, strach a úctu. V hodinách biologie se možná dozvíte vše o rostlinách a vodním životě, o mechu a lišejníku. Ale vidíte je skutečně, aniž byste se zamysleli také nad tajemnou složitostí jejich soukromého vesmíru? To je to, k čemu nás St Aubyn v Dunbarovi svádí – to, co O’Connor označuje za základní účel umění, a tedy i beletrie.

Literární díla nás probouzejí, odevzdávají naše vlažná těla nečekanému ponoření do mrazivé vody. Vynoříme se z ní s pálícíma očima, s proudící krví, plně živí. Ke studiu – nebo ke svému životu – se nevracíme stejní.

„Janie viděla svůj život jako velký strom v listech s věcmi vytrpěnými, věcmi prožitými, věcmi vykonanými i nevykonanými. Ve větvích bylo svítání i zkáza.“ Takto Nora Zeale Hurstonová představuje svou hrdinku v knize Jejich oči se dívaly na Boha, ohromujícím a skvělém literárním díle.

Učebnice vám mohou dát smysl a maso. Ale nemohou vám dát sílu. Nemohou vám dát tyto dráždivé vrstvy skutečnosti a tajemství. Od toho je tu literatura.

Jak píše Marilynne Robinsonová ve své knize Gilead, která získala Pulitzerovu cenu: „Někdy mi připadalo, jako by Pán dýchl na tento ubohý šedý uhlík stvoření a ten se proměnil v záři. … Kamkoli obrátíte oči, svět může zářit jako proměna. Nemusíš si k němu přinést nic jiného než trochu ochoty vidět. Jenže kdo by měl odvahu to vidět?“ Někdy nám literatura nabízí jak vidění, tak odvahu – pokud jsme ochotni se textu věnovat.“

Byly doby během studia na vysoké škole, kdy mi spisovatelský blok hrozil neúspěšnými známkami nebo nedodržením termínů. Při hledání inspirace jsem vzal do ruky knihu – třeba něco, co jsem četl na westernovou literaturu, nebo knihu, kterou jsem prolistoval během vánočních prázdnin – a najednou na mě z textu vyskočil nápad. Anna Karenina nabízela dokonalý podklad pro filosofickou práci, Joseph Conrad naznačoval nové spojení s Leviathanem Thomase Hobbese. Literatura nabízí studentům nové pohledy na akademické principy a myšlenky: často dokáže naznačit způsoby, jak přetvořit fádnost dat a argumentů v tělo a krev, zápletku a drama.

Literatura však neinspiruje pouze náš intelekt: může také nabídnout nové pohledy na náš emocionální a duchovní život. Dostojevského postavy nabízejí hrdinskou inspiraci (a děsivé napomenutí). John Steinbeck nás provádí temnotou a hrůzou k příslibu vykoupení. Sebeobětavá cesta Froda Pytlíka, temné předtuchy zkázy Harryho Pottera, boj Endera Wigginse se sebou samým a s druhými: všechny nabízejí okamžiky naděje, úžasu a inspirace.

Protože se naše životy zdají tak nudné a prozaické – bez Voldemortů a Sauronů – potřebujeme občasnou inspiraci. Ve skutečnosti potřebujeme inspiraci Harrym a Frodem, protože naše životy tak často postrádají hmatatelné nepřátele nebo scénáře na život a na smrt. Protože nedokážeme pochopit naše bitvy v béžových okamžicích existence, potřebujeme fantastické a děsivé, aby nás probudily. Literární díla tím, že přetvářejí naše anděly a démony, oživují naši energii a ctnost. Jak říká G. K. Chesterton, “ nechávají řeky téct vínem jen proto, abychom si na jeden divoký okamžik vzpomněli, že tečou vodou“.

Psaní se také může stát cvičením ve vytahování talentu a fines z jiných autorů. Ernest Hemingway nás učí, jak psát krátkými, výstižnými tahy. Jane Austenová se s každým odstavcem dělí o moudrost a vtip. Toni Morrisonová vplétá poezii do každé věty. Čtením těchto spisovatelů se sami stáváme lepšími spisovateli.

Ale proč jsou příběhy důležité? Proč jsou nezbytné pro plodný a umělecký život? Proč musíme hledat víc než pouhá fakta a údaje?

Pro tuto odpověď se musíme obrátit na Russella Kirka. Ve svém klasickém eseji o morální imaginaci Kirk naznačuje, že literatura nás učí, co to znamená být plně člověkem – poučuje své čtenáře o „jejich pravé přirozenosti, důstojnosti a jejich místě ve schématu věcí“. Od Homéra po Hawthorna, od Dickense po Danta, klasičtí autoři zachytili a uchovali základní pravdy o lidském údělu způsobem, který probouzí naše svědomí k pravdě. „Je to morální imaginace, která nás informuje o důstojnosti lidské přirozenosti, která nás poučuje, že jsme víc než nahé opice,“ tvrdí Kirk.

Ne všechna literatura je ovšem stejná; Kirk naznačuje, že velká část moderní literatury živí „idylickou imaginaci“, sentimentální bestii, která „končí rozčarováním a nudou“, nebo „ďábelskou imaginaci“, která si „libuje v perverzním a podlidském“. Tyto věci nerozvíjejí náš mozek ani duši; živí časné choutky a nízké choutky.

Morální představivost je naproti tomu pěstována trvalými věcmi: mravy a mravy, ctností a pravdou. Je důležité poznamenat, že Kirk zde nevolá po kazatelské literatuře, ba dokonce poznamenává, že „čím lepší umělec, skoro by se dalo říci, tím rafinovanější kazatel. Obvykle je metodou literárního zastánce norem imaginativní přesvědčování, nikoli tupé nabádání.“

Knihy, které v sobě nesou tak vznešené, vysoké ideály, však nemohou nezanechat na čtenáři dojem; usměrňují naše chování, pozvedají nás ze sebe sama a staví nás na širší sféru porozumění. „Pouhá zkušenost, jak naznačil Franklin, je učitelem rozených bláznů,“ píše Kirk. „Náš život je příliš krátký a zmatený na to, aby si většina lidí mohla ze své soukromé zkušenosti vytvořit nějaký normativní vzor … proto se obracíme k bance a kapitálu věků, k normativnímu poznání, které nacházíme ve zjevení, autoritě a historické zkušenosti, hledáme-li vodítko v morálce, vkusu a politice.“

Možná dokonalý příklad světa zakořeněného pouze v soukromé zkušenosti pochází (ne nutně ironicky) ze samotné literatury: z knihy Aldouse Huxleyho Brave New World. Huxley popisuje společnost, která uzavřela a zapomněla na svá literární a filozofická díla a místo toho se zaměstnává vyhledáváním chvilkových rozkoší a sexuálního uspokojení. Pro tyto občany neexistuje žádné hlubší zkoumání, žádný hlubší smysl života.

V této dystopické krajině se objevuje „Divoch“, mladý muž, který vyrostl v divočině Západu a jako své učitele chová hrstku starobylých svazků. Cituje Shakespeara a Bibli a snaží se žít podle gentlemanských norem. Kultura, která už nerozumí ctnosti ani hrdinství, mu na každém kroku překáží, až nakonec propadne zoufalství.

Tak vypadá život bez morální představivosti. „Pokud budeme mladé lidi vyhladovět po představivosti, dobrodružství a nějakém druhu hrdinství,“ varuje Kirk, jejich morální jádro uvadne a zanikne. Jak upozorňuje O’Connor, díla, která nabízejí fantazii a tajemství, přitahují naše duše k neznámému a věčnému. Hrdinské romány inspirují naše duše k odvaze. Vše, čemu nás učí, je skutečné, i když jsou příběhy smyšlené.

„Fikce je pravdivější než skutečnost,“ píše Kirk. „Ve velké beletrii získáváme destilovanou moudrost geniálních lidí, pochopení lidské povahy, kterého bychom mohli dosáhnout – pokud vůbec – bez pomoci knih, až na konci života, po nesčetných bolestných zkušenostech.“

Jinými slovy, literatura nás učí moudrosti. A tato moudrost se těžko získává, pokud se buduje pouze izolovaně.

Závěrečná nezbytná poznámka: literatura je rozkošná. Je to podivuhodná, vzrušující a často děsivá zábava. Nabízí nám únik bez nákladů na letenku, dobrodružství bez termínů a konečných cílů. Je spontánní i oduševnělá, rozvláčná i vypointovaná, dojemná i veselá. Některá literární díla k nám promlouvají kolektivně, s moudrostí předávanou po staletí. Jiná nabízejí osobní napomenutí a inspiraci, vyvedou náš mozek a oči ze zmateného vyčerpání do nové jasnosti.

Neměli bychom tedy číst jen proto, abychom byli „poučeni“, abychom našli inspiraci nebo abychom si z textu „něco odnesli“. Měli bychom číst kvůli němu samotnému: číst, abychom objevili potěšení z nového příběhu. Své domněnky a předpovědi bychom měli nechat na předsádce a vše přenechat textu. Nebudeme zklamáni.

Ale jak si najít čas na čtení?

Je, pravda, těžké číst „pro vlastní potřebu“ jako vysokoškolský student. Kromě zadaných textů (které často ve spěchu přelouskáme) máme jen málo času na to, abychom si vzali do ruky rozsáhlé svazky takových autorů, jako je Tolstoj nebo Steinbeck.

Semestrální přestávky však nabízejí příležitosti k literárnímu oddechu. O vánočních prázdninách si můžete zkusit přečíst nějakou fantasy sérii (například Pána prstenů nebo vesmírnou trilogii C. S. Lewise), během Dne díkůvzdání si vzít do ruky Hemingwayův román nebo v létě román Donny Tarttové.

Stojí také za to vyzkoušet audioknihy prostřednictvím služby Audible nebo jiných platforem. Audible vytváří příležitosti ke čtení během cest, běhání po obchodech nebo dlouhých cest letadlem domů na dovolenou. Audioknihy můžete „číst“ během chůze na přednášky a z nich, při cvičení nebo těsně před spaním.

Čtení literatury je během studia obtížné, ale ne nemožné. Navíc stojí za všechnu tu práci a nasazení – jak kvůli ní samotné, tak kvůli různým lekcím a inspiracím, které nabízí. Ještě dlouho poté, co zapomenete na rovnice a data, datové body a definice, které vyplnily vaše vysokoškolská léta, zůstanou příběhy, které jste četli: pečují a rozvíjejí duši i představivost.

Gracy Olmsteadová je spisovatelka a novinářka žijící nedaleko Washingtonu D.C. Psala mimo jiné pro The American Conservative, The Week, National Review, The Federalist a The Washington Times.

Doplníme Russella Kirka o pravém smyslu humanitního vzdělání, Jessicu Hooten Wilsonovou o tom, co příběhy Flannery O’Connorové prozrazují o dnešní politice, a co znamená „krása spasí svět“ podle Alexandra Solženicyna.

Je vám někdy nepříjemné sdílet ve třídě své myšlenky nebo názory?

Chcete-li usilovat o pravdu, být bráni vážně a mluvit o věcech, na kterých záleží, pak se připojte ke komunitě talentovaných, vysoce výkonných studentů a vyučujících.

Dozvíte se více

.