Nejstarší verze starověkého textu nazvaného Massekhet Kelim („Pojednání o nádobách“) byla obsažena v hebrejské knize Emek Halchah vydané v Amsterdamu v roce 1648. Pozdější verze, vydaná v roce 1876, byla téměř totožná s touto starší verzí. Jak tento týden informoval server LiveSciencethis, James Davila, profesor na univerzitě v St. Andrews, nedávno poprvé přeložil celé pojednání do angličtiny.

Podle Davily pojednání tvrdí, že poklady krále Šalamouna „byly ukryty řadou levitů a proroků…. byly ukryty na různých místech v Zemi izraelské a v Babylonii, zatímco jiné byly předány do rukou andělů Šamšela, Michaela, Gabriela a snad i Sariéla…“. Text se zřejmě zastavuje u odhalení přesného umístění archy a ostatních pokladů s tím, že „bude odhaleno až v den příchodu Mesiáše, syna Davidova.“

Davila zdůrazňuje, že traktát není ani tak faktickým popisem místa, kde se poklady nacházejí, jako spíše fiktivním dílem založeným na řadě různých legend. Jako takové je někdy ve své struktuře nedůsledné a zmatené. Traktát však poskytuje lyrický popis Šalamounových pokladů, včetně „sedmdesáti sedmi zlatých desek a jejich zlato bylo ze stěn rajské zahrady, která byla odhalena Šalamounovi, a zářily jako záře slunce a měsíce, které září na vrcholu světa.“

Podle Davily se Traktát o nádobách úzce podobá jinému starověkému textu: Měděnému svitku, jednomu ze svitků od Mrtvého moře nalezených poblíž lokality Kumrán na západním břehu Jordánu. Tento starobylý kovový svitek je starý přibližně 1900 let a rovněž pojednává o osudu ukrytého pokladu, i když není známo, o jaký poklad se jedná. V nově přeloženém textu se uvádí, že Šalamounovy poklady byly zaznamenány „na bronzové desce“, podobně jako v kovovém měděném svitku. Oba texty také odkazují na „nádoby“ nebo „nástroje“, včetně artefaktů vyrobených ze zlata a stříbra. Jak uvedl Davila pro LiveScience, může to být náhoda, ale také to může odrážet starověkou tradici zaznamenávání důležitých informací na kov, který byl mnohem trvanlivější než papyrus nebo pergamen.

Podle Bible nechal Mojžíš na Boží příkaz postavit Archu úmluvy, která měla uchovávat Desatero. Izraelité s sebou Archu nosili během 40 let putování po poušti a po dobytí Kanaánu byla přenesena do Šíla. Král David později odvezl archu do Jeruzaléma, kde ji jeho syn a nástupce Šalomoun nakonec instaloval v chrámu. Od jejího zmizení před zhruba dvěma tisíci lety se objevilo mnoho teorií o jejím osudu. Jedna z nejznámějších tvrdí, že levitští kněží přenesli archu do Egypta těsně předtím, než Babylóňané v roce 586 př. n. l. vyplenili Jeruzalém. Odtud byla údajně převezena do Etiopie, kde se dodnes nachází ve městě Aksum, v katedrále svaté Marie Sionské. Pouze jediný člověk, mnich známý jako „Strážce“, smí Archu vidět a církevní autority nikdy nedovolily, aby byla zkoumána za účelem zjištění její pravosti.