Q: Proč datlové klovou do kovu. Máme jednoho, který klove do naší satelitní antény, pak se přesune na sousedovu anténu a také do kovového komínového průduchu. Proč?“

SUE

A: Někteří datlí samci jsou chytřejší než jiní. A ti nejchytřejší si k ťukání – ťukání – ťukání vybírají ten nejhlučnější objekt, který najdou.

Zatímco někteří se zřejmě spokojí s ťukáním na strom, a to ne ledajaký, ale takový, který rezonuje k jejich spokojenosti, jiní, možná proto, že našli něco hlasitějšího než dokonalý strom, nebo místo stromů úplně, sáhnou po kovu.

Když se poprvé objevily televizní antény a objevili je datlové, staly se oblíbenou ozvučnou deskou. Satelitní anténa zřejmě nahradila kovovou anténu a stožár.

Když jsme bydleli vedle hřbitova na hlavní ulici v Daltonu, datel si jako „strom“ vybral ceduli „Zákaz vstupu s domácími zvířaty“ u vchodu.

Teď k tomu proč: Samečci datla nehledají potravu pro hmyz, ale volají partnerku. A čím hlasitěji, tím je samec důležitější a má větší šanci přilákat za družku datlici.

Q: Ačkoli nejsem odborník na ptáky, sleduji ptáky již mnoho let a zajímalo by mě, zda byl proveden nějaký výzkum týkající se míry plachosti různých druhů ptáků.

Zjistil jsem, že junáci patří mezi nejplašší. Často jen můj pohled na okno způsobí, že se rozprchnou. Vrány bych popsal spíše jako „ostražité“ než „plaché“.

Slepice patří mezi nejméně plaché a s člověkem pohodlně koexistují, zatímco rorýsi jsou někde uprostřed. Předpokládal bych, že takové chování má něco společného s evolucí a přežitím.

Váš názor?“

MICHAEL, Otis

O: Ptáci patří mezi nejlépe prozkoumané živočichy, ale než abych se příliš odvolával na vědu, raději řeknu, že jedinci, kteří s lidmi přišli do styku jen málo nebo dokonce vůbec, se jich nenaučili bát.

Jak už to tak bývá, v posledním čísle časopisu Massachusetts Wildlife vyšel článek s názvem „Velká zimní ptačí invaze“ od doktora Andrewa Vitse, relativního nováčka na Oddělení rybářství a ochrany přírody.

Dočteme se v něm o hejnech ptáků, která navštěvují severovýchod z dalekého severu až po pacifický severozápad a vydávají se na cestu za potravou od pobřeží k pobřeží. Autor se zmiňuje o smíšených hejnech křižáků rudých a křižáků bělokřídlých ve státní rezervaci Salisbury Beach na severním pobřeží.

„Jako mnoho ptáků, kteří hnízdí na dalekém severu a mají omezený nebo žádný kontakt s lidmi, byli i tito překvapivě krotcí a přístupní.“

Zmiňuje se o zprávách, že tito ptáci přistávali na zaparkovaných vozidlech a sedali lidem na hlavy. Zjistil jsem, že borovice lesní jsou také přístupné a z motorových vozidel mají bohužel jen malý strach. Mnoho z nich je jimi zabito podél silnic.

Co se týče slípek černohlavých, i ty, které prožily svůj život mezi námi, lze snadno „převychovat“. Chce to trochu trpělivosti, ale jakmile jedna nebo dvě slípky využijí příležitosti a naučí se důvěřovat určitým jedincům, kteří jim podávají ruku se slunečnicovými semínky, ostatní v hejnu je rychle, i když zpočátku opatrně, následují a usedají na prst, aby si vybrali semínko.

Před lety na Bartholomew’s Cobble v Ashley Falls naučil Waldo Bailey, tehdejší správce, jednu z nich přiletět k obličeji a utrhnout semínko držené mezi rty.