Ernest Hemingway, možná největší žijící americký prozaik a povídkář, přijíždí do New Yorku jen zřídka. Většinu času tráví na farmě Finca Vigia, devět mil od Havany, se svou ženou, devítičlenným domácím personálem, dvaapadesáti kočkami, šestnácti psy, několika stovkami holubů a třemi kravami. Když přijede do New Yorku, je to jen proto, že jím musí projíždět na své cestě někam jinam. Nedávno se na cestě do Evropy na několik dní zastavil v New Yorku. Napsal jsem mu, jestli bych se s ním mohl setkat, až přijede do města, a on mi poslal na stroji napsaný dopis, že by to bylo fajn, a navrhl mi, abych se s jeho letadlem setkal na letišti. „Nechci se stýkat s nikým, koho nemám rád, ani mít publicitu, ani být pořád vázaný,“ pokračoval. „Chci jít do Bronxské zoo, do Metropolitního muzea, do Muzea moderního umění, ditto do Přírodovědného muzea, a vidět nějaký zápas. Chci vidět dobrého Breughela v Met, jednoho, ne dva, pěkné Goye a Toledo pana El Greca. Nechci jít k Tootsovi Shorovi. Pokusím se dostat do města a ven, aniž bych si musel pustit pusu na špacír. Chci se vykašlat na jointy. Nevidět lidi ze zpráv není póza. Je to jen proto, abys měl čas vidět své přátele.“ Tužkou dodal: „Čas je to nejmenší, co máme.“

Čas Hemingwaye v den, kdy přiletěl z Havany, zřejmě netlačil. Do Idlewildu měl dorazit pozdě odpoledne, a tak jsem mu vyšel vstříc. Když jsem tam dorazil, jeho letadlo už přistálo a já ho našel stát u brány a čekat na zavazadla a na jeho ženu, která se jim šla věnovat. Jednou rukou objímal odřenou, zchátralou aktovku polepenou cestovními nálepkami. Druhou rukou objímal drobného mrštného muže, jehož čelo pokrývaly obrovské krůpěje potu. Hemingway měl na sobě červenou kostkovanou vlněnou košili, figurovou vlněnou kravatu, hnědou vlněnou vestu se svetrem, hnědé tvídové sako upnuté přes záda a s rukávy příliš krátkými na ruce, šedé flanelové kalhoty, argylové ponožky a mokasíny a vypadal medvědí, srdečný a stažený. Vlasy, které měl vzadu hodně dlouhé, měl šedivé, až na spánky, kde byly bílé; knír měl bílý a měl ošlehanou půlcentimetrovou plnou bílou bradku. Nad levým okem měl bouli velkou asi jako vlašský ořech. Na očích měl brýle s ocelovými obroučkami a pod nánosníkem kousek papíru. Na Manhattan nijak nespěchal. Zkroutil ruku kolem aktovky do pevného objetí a řekl, že obsahuje nedokončený rukopis jeho nové knihy „Přes řeku a do stromů“. Zkroutil ruku kolem mrňavého šlachovitého muže do pevného objetí a řekl, že byl jeho spolujezdcem v letadle. Muž se jmenoval, jak jsem se dozvěděl ze zamumlaného úvodu, Myers a vracel se ze služební cesty na Kubu. Myers se lehce pokusil vymanit z objetí, ale Hemingway se ho láskyplně držel.

„Četl knihu celou cestu v letadle,“ řekl Hemingway. Navzdory indiánské mluvě mluvil se znatelným středozápadním přízvukem. „Myslím, že má rád knihy,“ dodal, trochu s Myersem zatřásl a zazářil na něj.

„Fíha!“ řekl Myers.

„Knihy jsou na něj moc,“ řekl Hemingway. „Kniha začíná pomalu, pak zvyšuje tempo, až se nedá vydržet. Přivedu emoce až tam, kde se to nedá vydržet, a pak to srovnáme, abychom nemuseli čtenářům poskytovat kyslíkové stany. Kniha je jako motor. Musíme ji uvolňovat postupně.“

„Fíha!“ řekl Myers.

Hemingway ho pustil. „Nesnažím se o hru bez zásahu v knize,“ řekl. „Chystá se vyhrát možná dvanáct ku nule nebo možná dvanáct ku jedenácti.“

Myers vypadal zmateně.

„Je to lepší kniha než ‚Sbohem‘,“ řekl Hemingway. „Podle mě je nejlepší tahle, ale člověk je asi vždycky zaujatý. Zvlášť když se chceš stát šampionem.“ Potřásl Myersovi rukou. „Moc děkuji za přečtení knihy,“ řekl.

„Bylo mi potěšením,“ řekl Myers a nejistě odešel.

Hemingway ho sledoval, jak odchází, a pak se otočil ke mně. „Až dočteš knihu, víš, že jsi mrtvý,“ řekl náladově. „Ale nikdo neví, že jsi mrtvý. Vidí jen tu nezodpovědnost, která přichází po té strašné zodpovědnosti psaní.“ Říkal, že se cítí unavený, ale fyzicky je v dobré kondici; snížil svou váhu na dvě stě osm a klesl mu i krevní tlak. Na své knize musel ještě hodně přepsat a byl odhodlán pokračovat v práci, dokud nebude naprosto spokojený. „Spisovatele nemůžou škubat tak jako džbán,“ řekl si. „Romanopisec musí jít na plnou devítku, i kdyby ho to mělo zabít.“

Připojila se k nám Hemingwayova manželka Mary, drobná, energická, veselá žena s krátce střiženými blond vlasy, která měla na sobě dlouhý norkový kabát s páskem. Za ní šel nosič, který tlačil vozík naložený zavazadly. „Tati, všechno je tady,“ řekla Hemingwayovi. „Teď bychom měli vyrazit, tati.“ Nasadil výraz muže, který se nehodlá nechat popohánět. Pomalu počítal zavazadla. Bylo jich čtrnáct, polovina z nich, jak mi řekla paní Hemingwayová, byly mimořádně velké valpaky navržené jejím manželem a nesly jeho erb, rovněž jím navržený – geometrický vzor. Když Hemingway skončil s počítáním, jeho žena navrhla, aby řekl nosiči, kam má zavazadla uložit. Hemingway řekl nosiči, aby zůstal stát na místě a hlídal je; pak se obrátil k manželce a řekl: „Nebudeme se tlačit, zlato. Pořad dne je dát si nejdřív skleničku.“

Vešli jsme do letištního koktejlového salónku a postavili se k baru. Hemingway si položil kufřík na chromovanou stoličku a přitáhl si ho k sobě. Objednal si bourbon a vodu. Paní Hemingwayová řekla, že si dá totéž, a já jsem si objednal šálek kávy. Hemingway řekl barmanovi, aby přinesl dvojitý bourbon. Netrpělivě čekal na nápoje, oběma rukama se držel baru a pobrukoval si neznatelnou melodii. Paní Hemingwayová řekla, že doufá, že než dorazí do New Yorku, nebude už tma. Hemingway řekl, že mu to bude jedno, protože New York je drsné město, falešné město, město, které je stejné ve tmě jako za světla, a on stejně nemá zrovna radost, že tam jede. Na co se těšil, říkal, byly Benátky. „Tam, kde se mi líbí, je to na západě ve Wyomingu, Montaně a Idahu, a taky se mi líbí Kuba a Paříž a okolí Benátek,“ řekl. „Westport mi nahání hrůzu.“ Paní Hemingwayová si zapálila cigaretu a podala mi krabičku. Podal jsem mu ji, ale on řekl, že nekouří. Kouření mu ničí čich, smysl, který je pro něj při lovu zcela nepostradatelný. „Cigarety vám tak strašně smrdí, když máte nos, který opravdu cítíte,“ řekl a zasmál se, nahrbil ramena a zvedl hřbet pěsti k obličeji, jako by čekal, že ho někdo uhodí. Pak vyjmenoval losy, jeleny, vačice a mývaly jako některé z věcí, které opravdu cítí.

Barman přinesl nápoje. Hemingway si dal několik velkých vlaštovek a řekl, že se zvířaty vychází dobře, někdy lépe než s lidmi. V Montaně kdysi žil s medvědem a ten s ním spal, opíjel se s ním a byl mu blízkým přítelem. Ptal se mě, jestli jsou v Bronxské zoo ještě medvědi, a já mu odpověděl, že nevím, ale že jsem si jistý, že v Central Park Zoo medvědi jsou. „Vždycky jsem chodil do Bronxské zoo s babičkou Riceovou,“ řekl. „Rád chodím do zoo. Ale ne v neděli. Nelíbí se mi, když vidím, jak si lidé dělají legraci ze zvířat, přitom by to mělo být naopak.“ Paní Hemingwayová vytáhla z kabelky malý zápisník a otevřela ho; řekla mi, že si udělala seznam povinností, které musí s manželem udělat, než jejich loď vypluje. Patřil mezi ně nákup obalu na termofor, základní italské gramatiky, krátkých dějin Itálie a pro Hemingwaye čtyři vlněné spodní košile, čtyři bavlněné spodky, dvoje vlněné spodky, pantofle do ložnice, pásek a kabát. „Tatínek nikdy neměl kabát,“ řekla. „Musíme tatínkovi koupit kabát.“ Hemingway zavrčel a opřel se o bar. „Pěkný, nepromokavý kabát,“ řekla paní Hemingwayová. „A musí si nechat spravit brýle. Potřebuje nějakou dobrou měkkou vycpávku na nosník. Brutálně ho to řeže. Už týdny má pod nánosníkem ten samý kus papíru. Když se chce opravdu vyčistit, vymění si ten papír.“ Hemingway znovu zavrčel.

Přišel barman a Hemingway ho požádal, aby přinesl další rundu pití. Pak řekl: „První věc, kterou uděláme, Mary, jakmile se dostaneme do hotelu, je, že zavoláme skopčáka.“ „Skopčák,“ řekl mi se stejným smíchem, jako když se směje pěstí do obličeje, je jeho láskyplný výraz pro Marlene Dietrichovou, starou přítelkyni, a je součástí rozsáhlého slovníku speciálních kódových výrazů a řečových manýr, které jsou vlastní Finca Vigia. „Bavíme se tím, že mluvíme takovým žertovným jazykem,“ řekl.“

„Nejdřív zavoláme Marlene a pak si objednáme kaviár a šampaňské, tati,“ řekla paní Hemingwayová. „Na ten kaviár a šampaňské čekám už měsíce.“

„Skopčák, kaviár a šampaňské,“ řekl Hemingway pomalu, jako by se učil nazpaměť složitý vojenský rozkaz. Dopil svůj drink, opakovaně kývl na barmana a pak se obrátil ke mně. „Chceš jít se mnou koupit kabát?“ zeptal se.

„Koupit kabát a opravit brýle,“ řekla paní Hemingwayová.

Řekl jsem, že mu s obojím rád pomůžu, a pak jsem mu připomněl, že říkal, že chce vidět zápas. Jediný zápas toho týdne, jak jsem se dozvěděl od kamaráda, který ví o zápasech všechno, byl ten večer v Mikulášské aréně. Řekl jsem, že můj kamarád má čtyři lístky a že by nás rád vzal všechny. Hemingway chtěl vědět, kdo se pere. Když jsem mu to řekl, řekl, že jsou to flákači. Flákači, zopakovala paní Hemingwayová a dodala, že na Kubě mají lepší zápasníky. Hemingway se na mě dlouze a vyčítavě podíval. „Dcero, musíš se naučit, že špatný boj je horší než žádný boj,“ řekl. Až se vrátí z Evropy, půjdeme všichni na zápas, řekl, protože je nezbytně nutné jít na několik dobrých zápasů ročně. „Když na ně přestanete chodit na příliš dlouhou dobu, už se k nim nikdy nepřiblížíte,“ řekl. „To by bylo velmi nebezpečné.“ Přerušil ho krátký záchvat kašle. „Nakonec,“ uzavřel, „skončíš v jedné místnosti a už se nehneš.“

Po delším otálení u baru mě Hemingwayovi požádali, abych šel s nimi do hotelu. Hemingway nařídil naložit zavazadla do jednoho taxíku a my tři jsme nastoupili do druhého. Byla už tma. Když jsme jeli po bulváru, Hemingway pozorně sledoval cestu. Paní Hemingwayová mi řekla, že vždycky sleduje silnici, obvykle z předního sedadla. Je to zvyk, který si osvojil během první světové války. Zeptal jsem se jich, co plánují v Evropě dělat. Řekli, že se chystají zůstat asi týden v Paříži a pak pojedou do Benátek.

„Rád se vracím do Paříže,“ řekl Hemingway s očima stále upřenýma na silnici. „Jdu zadním vchodem a nemám žádné rozhovory a žádnou publicitu a nikdy se nenechám ostříhat, jako za starých časů. Chci chodit do kaváren, kde neznám nikoho kromě jednoho číšníka a jeho zástupce, vidět všechny nové obrazy i ty staré, chodit na cyklistické závody a zápasy a vidět nové jezdce a bojovníky. Najít dobré a levné restaurace, kde si můžete nechat vlastní ubrousek. Projděte si celé město a podívejte se, kde jsme dělali chyby a kde jsme měli pár chytrých nápadů. A nauč se formu a zkus vybírat vítěze v modrých zakouřených odpoledních hodinách, a pak si s nimi druhý den zajdi zahrát do Auteuil a Enghien.“

„Tatínek je dobrý hendikepista,“ řekla paní Hemingwayová.“

„Když znám formu,“ řekl.“

Přejeli jsme Queensboro Bridge a měli jsme dobrý výhled na panorama Manhattanu. Na vysokých kancelářských budovách svítila světla. Nezdálo se, že by to na Hemingwaye udělalo dojem. „Tohle není moje město,“ řekl. „Je to město, do kterého přijedete na krátkou dobu. Je to vražda.“ Paříž je pro něj jako jiný domov, řekl. „Jsem tak osamělý a šťastný, jak jen můžu být v tom městě, kde jsme žili, pracovali, učili se a vyrůstali a pak se do něj zase probojovali.“ Dalším jeho domovem jsou Benátky. Když byli s manželkou v Itálii naposledy, žili čtyři měsíce v Benátkách a v údolí Cortina, jezdil tam na lov a nyní tuto lokalitu a některé lidi vložil do knihy, kterou psal. „Itálie byla zatraceně nádherná,“ řekl. „Bylo to něco, jako kdybyste zemřeli a dostali se do nebe, na místo, o kterém jste si mysleli, že ho nikdy neuvidíte.“

Paní Hemingwayová říkala, že si tam na lyžích zlomila pravý kotník, ale že má v plánu si tam znovu zalyžovat. Hemingway byl v Padově hospitalizován s oční infekcí, která se rozvinula v erysipel, ale chtěl se do Itálie vrátit a chtěl tam vidět mnoho svých dobrých přátel. Těšil se, že za větrného dne uvidí gondoliéry, hotel Gritti Palace, kde bydleli při své poslední návštěvě, a Locanda Cipriani, starý hostinec na Torcellu, ostrově v laguně severovýchodně od Benátek, na němž žili někteří z původních Benátčanů, než postavili Benátky. Na Torcellu žije asi sedmdesát lidí a muži jsou profesionální lovci kachen. Hemingway tam se zahradníkem starého hostince často chodil lovit kachny. „Chodili jsme po kanálech a stříleli na skok a já jsem za odlivu chodil po prériích na bekasiny,“ řekl. „Byla to velká letová trasa pro kachny, které přilétaly až z Pripetských bažin. Střílel jsem dobře, a tak jsem se stal respektovanou místní postavou. Mají tam nějakého malého ptáčka, který tudy prolétá, poté co sežere hrozny na severu, na cestě za hrozny na jihu. Místní postavy je občas střílely, jak sedí, a já je občas střílel, jak letí. Jednou jsem vystřelil dvě vysoké dvojky, pravou a levou, za sebou a zahradník se dojetím rozplakal. Když jsem se vracel domů, střelil jsem vysokou kachnu proti vycházejícímu měsíci a pustil ji do kanálu. To urychlilo citovou krizi, o které jsem si myslel, že ho z ní nikdy nedostanu, ale podařilo se mi to, asi s půllitrem chianti. Každý jsme si vzali půllitr s sebou. Já jsem ten svůj vypil, abych se zahřál při návratu domů. On se napil, když ho přemohly emoce.“ Chvíli jsme mlčeli a pak Hemingway řekl: „Benátky byly krásné.“

Hemingwayovi se zastavili v Sherry-Netherlandu. Hemingway se zaregistroval a řekl pokojskému, že si nepřeje, aby se o jeho příjezdu podávalo jakékoli oznámení, a nepřeje si ani žádné návštěvy, ani telefonáty, s výjimkou slečny Dietrichové. Pak jsme šli nahoru do apartmá – obývacího pokoje, ložnice a spíže -, které pro ně bylo rezervováno. Hemingway se zastavil u vchodu a prohlédl si obývací pokoj. Byl velký, vyzdobený křiklavými barvami, vybavený imitací nábytku Chippendale a imitací krbu s imitací uhlí.

„Společný prostor vypadá dobře,“ řekl. „Hádám, že se tomu říká čínský gotický pokoj.“ Přesunul se dovnitř a prohlédl si pokoj.

Paní Hemingwayová přistoupila ke knihovně a zvedla vzorek jejího obsahu. „Podívej, tati,“ řekla. „Jsou falešné. Jsou to lepenkové hřbety, tati. Nejsou to pravé knihy.“

Hemingway odložil kufřík na jasně červenou pohovku a postoupil ke knihovně, pak pomalu a s výrazem četl nahlas tituly – „Elementární ekonomie“, „Vláda Spojených států“, „Švédsko, země a lidé“ a „Spát v klidu“ od Phyllis Bentleyové. „Myslím, že jsme spolek směřující k zániku,“ řekl a začal si sundávat kravatu.

Když si sundal kravatu a pak i sako, podal je Hemingway své ženě, která odešla do ložnice s tím, že si jde vybalit. Rozepnul si límec a přešel k telefonu. „Musím zavolat skopčákovi,“ řekl. Zavolal do hotelu Plaza a zeptal se na slečnu Dietrichovou. Byla pryč, a tak jí nechal vzkaz, aby přišla na večeři. Pak zavolal pokojovou službu a objednal si kaviár a pár lahví Perrier-Jouët, brut.

Hemingway se vrátil ke knihovně a strnule tam stál, jako by se nemohl rozhodnout, co se sebou. Znovu se podíval na hřbety lepenkových desek a řekl: „Falešné, stejně jako město.“ Řekl jsem, že se o něm v těchto dnech v literárních kruzích nesmírně mnoho mluví – že kritici zřejmě mluví a píší definitivně nejen o díle, které vytvořil, ale i o díle, které se chystá vytvořit. Řekl, že ze všech lidí, které si v New Yorku nepřeje vidět, si nejméně přeje vidět kritiky. „Jsou jako ti lidé, kteří chodí na míčové hry a bez výsledkové karty nedokážou rozeznat hráče,“ řekl. „Nedělám si starosti s tím, co by mohl udělat někdo, koho nemám rád. A co čert nechtěl! Pokud vám mohou ublížit, ať to udělají. Je to jako být hráčem třetí mety a protestovat, protože vám odpálí line drivy. Line drivy jsou sice politováníhodné, ale dají se očekávat.“ Nejbližšími konkurenty kritiků z řad těch, kterým to nejméně přál, byli podle něj někteří spisovatelé, kteří psali knihy o válce, ačkoli na vlastní oči nic z války neviděli. „Jsou jako outfielder, který na vás při nadhozu hodí mouchu, aby pálkař odpálil vysokou mouchu k tomu outfielderovi, nebo když nadhazují, snaží se všechny strikeoutovat.“ Když nadhazoval, říkal, že nikdy nikoho nestrajkoval, s výjimkou krajní nutnosti. „Věděl jsem, že v té ruce mám jen tolik rychlých míčů,“ řekl. „Chtěl bych, aby místo toho vyskočily na krátký, nebo letěly ven, nebo dopadly na zem a odrazily se.“

Přišel číšník s kaviárem a šampaňským a Hemingway mu řekl, aby otevřel jednu z lahví. Paní Hemingwayová přišla z ložnice a řekla, že nemůže najít jeho zubní kartáček. Řekl, že neví, kde je, ale že si může snadno koupit jiný. Paní Hemingwayová řekla, že dobře, a vrátila se do ložnice. Hemingway nalil dvě sklenky šampaňského, jednu dal mně, druhou zvedl a napil se. Číšník ho znepokojeně pozoroval. Hemingway nahrbil ramena a řekl číšníkovi něco španělsky. Oba se zasmáli a číšník odešel. Hemingway si odnesl skleničku k červené pohovce a posadil se, já jsem si sedl do křesla naproti němu.

„Vzpomínám si, že jsem se za první války cítil tak hrozně, že jsem o ní deset let nemohl psát,“ řekl náhle velmi rozzlobeně. „Rána, kterou v tobě jako spisovateli udělá boj, se hojí velmi pomalu. Kdysi jsem o tom napsal tři povídky – „V jiné zemi“, „Cesta, kterou nikdy nebudeš“ a „Teď mě položí“. “ Zmínil se o jednom válečném spisovateli, který si prý o sobě myslel, že je Tolstoj, ale Tolstého by byl schopen hrát jen v hokejovém týmu Bryn Mawr. „Nikdy neslyší výstřel v hněvu a vydává se porazit koho? Tolstého, dělostřeleckého důstojníka, který bojoval u Sevastopolu, který se vyznal, který byl zatraceně dobrý člověk, kamkoli jste ho postavili – do postele, do baru, do prázdné místnosti, kde musel přemýšlet. Začal jsem velmi tiše a porazil jsem pana Turgeněva. Pak jsem tvrdě trénoval a porazil jsem pana de Maupassanta. S panem Stendhalem jsem vybojoval dvě remízy a myslím, že v té poslední jsem měl navrch. Ale do ringu s panem Tolstým mě nikdo nedostane, ledaže bych se zbláznil nebo se stále zlepšoval.“