Jahve – brutální bůh války
„Tvořím světlo a vytvářím tmu. Já tvořím mír a tvořím ZLO.
Já, Hospodin, činím všechny tyto věci.“ – Izajáš 45,7.
Všechny kultury antropomorfizovaly své bohy do humanoidní (byť někdy groteskní) podoby. Byli Židé výjimkou? Sotva. Víme přesně, jak vypadal hebrejský bůh. Jsme přece stvořeni k jeho vlastní podobě! „Jahve“ je ve skutečnosti zkratkou delšího jména „Jahve Sabaoth“. Znamená to „ten, který shromažďuje vojska“. Jméno Jahve tedy označuje boha především jako vojenského vůdce kmene. Není divu, že se z boha, kterého Židé odkázali světu, vyklubalo monstrum.
Bůh k obrazu člověka
„Hospodin je válečník, Jahve je jeho jméno“. – Exodus 15.3.
Jahwe byl člověk, bezpochyby vypadal pozoruhodně jako vousatý mudrc, který nás žádá, abychom se mu klaněli.
Pokud věříme Bibli, má části těla: oči a tvář (před mou tváří nejsou skryti, ani jejich nepravost není skryta před mýma očima Jeremiáš 16.17); nos a ústa (Žalmy 18.8); rty, jazyk a dech (Izajáš 30.27,33); bedra (Ezechiel 1.27); dokonce i části zad (Exodus 33.23). Má také několik lidských emocí, mužské choutky a znepokojující sklon k patologickému násilí.
Jahve pociťuje lítost nad svým vlastním zlem (A Bůh viděl jejich skutky, že se odvrátili od své zlé cesty; a Bůh litoval zla, o němž řekl, že jim učiní, a neučinil to. – Jonáš 3.10); a zármutek (nad zlobou lidí) (a rmoutilo ho to v srdci – (Gn 6.6). Skutečně se spustí na zem a zápasí s Jákobem, přičemž mu vykloubí stehno (Genesis 32.24). Zapomíná (pokračuje v oslovování Jákoba i poté, co ho přejmenoval na Izrael – Genesis 35.10, 46.2). Provozuje protekci (vybírá si Izraelity nade všechny lidi – 2 Moj 19,5; ale Kain a Ezau se mu prostě nelíbí!). Chová zášť (Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, navštěvuji nepravost otců na dětech do třetího a čtvrtého pokolení – 2 Moj 20,5).
Na vševědoucího boha je překvapivě nevědomý (Ustanovili krále, ale ne skrze mne; ustanovili knížata, a já jsem o tom nevěděl. Ozeáš 8.4). A na všemocného boha má svá omezení (Hospodin byl s Judou a vyhnal obyvatele hory, ale nemohl vyhnat obyvatele údolí, protože měli železné vozy. – Soudců 1.19).
A po stvoření světa si dokonce musí od své práce odpočinout (A sedmého dne Bůh ukončil své dílo, které učinil, a sedmého dne si odpočinul od všeho svého díla – Genesis 2.2), k nekonečnému úžasu pohanských kritiků, jejichž vlastní bohové odpočívat nepotřebovali!“
Masožravec
Nejznepokojivějším aspektem Jahveho humanoidní osobnosti je však jeho touha po krvi. Vůně hořícího masa je pro Pána tak sladkou vůní, že se tato věta objevuje ve Starém zákoně ne méně než třiadvacetkrát. Řeznictví, které bůh vyžaduje, je skutečně monumentální. Od věřících se vyžaduje, aby den co den nepřetržitě obětovali dva beránky, a to jen pro začátek! Stejně tak dobře měl Jahve několik tisíc kněží, kteří mu pomáhali při korytu hostiny!
Dobytek nese hlavní tíhu božího apetitu, ale lidé by tak snadno mohli od toho velkého dostat nařezáno. Bůh zabije Uzu za to, že prostě ustál padající archu (1Kr 13,9.10). Chudák Onan byl sejmut za to, že použil abstinenční metodu kontroly porodnosti (Genesis 38,10). Taková ojedinělá pomstychtivost však bledne ve srovnání s hromadným zabíjením Hospodina. Když autokratický Mojžíš čelí vzpouře vedené Kóreou, Bůh použije zemětřesení a oheň, který pohltí dvě stě padesát vzbouřenců. Když rozhořčení sympatizanti protestují proti nespravedlnosti, Bůh vyhladí dalších čtrnáct tisíc sedm set morovou ranou (Numeri 16). To je chlap!“
Přirození zabijáci |
|||
Bůh řekne Abrahamovi, aby obětoval Izáka.
|
|
||
Příběh Izáka NENÍ odsouzením dětských obětí. Izák byl ušetřen ne proto, že by lidská oběť byla považována za špatnou, ale proto, že Izák byl „dítětem zaslíbení“ a potřeboval přežít. Příze vyžaduje normálnost lidské oběti. Abraham byl chválen za svou ochotu usmířit Jahveho zabitím vlastního syna. Předstíraná vražda Izáka („Akvéda“) byla předobrazem „vykupitelské obětní smrti“, která byla následně přepracována do podoby ukřižovaného Ježíše. Je třeba poznamenat, že v biblickém textu je Izák (stejně jako Ježíš) opakovaně nazýván „jediným synem“ Abrahámovým (Genesis 22. století).2., 12., 16.), přestože Abraham má ve skutečnosti ještě jednoho, staršího syna, Izmaela. |
|||
Prostitutčin syn Jefte ve vítězném slibu Bohu přináší zápalnou oběť jediné dcery. (Soudců 11.29,39)
|
|
||
Mojžíš nařizuje levitským fanatikům, aby zavraždili 3000 nadšenců do zlatých telat.
|
|
||
Když Hospodin říká zabít všechny, myslí tím VŠECHNY!
|
|
||
|
Hospodin vydává 10 000 Kenaanců a Perizejců na porážku v Bezeku. V rámci zábavy jsou 71 králům useknuty palce na rukou a nohou.
|
|
|
Ženský vějíř Jahveho vrazí stanový kolík do hlavy spícího kanaánského generála.
|
|
||
Elíša nařídila zavraždit Jezábel.
|
Jošua vyvraždí 31 králů
|
||
Elijáš zavraždí 450 Baalových kněží.
|
Samson zabíjí 1000 Filištínů (oslí čelistí! )
|
||
Judský král Amaziáš (asi 801-783 př. n. l.) svrhne z vrcholu skály 10 000 zajatých Edómců
|
|||
Urpátor Jehú lstí přiměje všechny Baalovy kněze k vyvraždění chrámu.
|
|
V Jošúových (údajných) dobyvačných válkách se Bůh dostává právě tam. Shazuje z nebe velké kameny (Jozue 10,11) a zaznamenává lepší počet mrtvých než jeho Izraelité s pouhými meči. Když se Hospodin pořádně rozohní, porážka dosáhne skutečně epických rozměrů. Za pouhý pohled do své archy Jahve vyhladí padesát tisíc sedmdesát nešťastníků z Betseméše (1 Sam 6,19). Když král David uklouzne a nařídí národní sčítání lidu, rozzuřený Bůh jich zlikviduje sedmdesát tisíc.
Kromě vlastního zabíjení nebeských supermanů oživuje své oblíbence k vyhlazování celých měst a národů. Jericho, Sodoma, Gomora, Aj, Makeda, Libna atd. atd, jsou poraženi a vyhubeni muži, ženy, mladí, staří, voli, ovce i osli!“
Vyhladíš je – Chetity, Amorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce, Jebusejce, jak ti přikázal Jahve, tvůj Bůh.
– Deuteronomium 20.11,18.
V největším jednotlivém bohem inspirovaném masakru v Bibli je vyvražděn milion Etiopanů! (2. Paralipomenon 14).
Ale pak jsme byli varováni!“
Terorismus
Všechna tato jatka jsou samozřejmě alegorická, i když některé příběhy mohou mít slabou souvislost s nějakou dávnou potyčkou kdesi. Jde o to, vyděsit lidi a přimět je k poslušnosti kněžstva.
Mojžíš je archetypem moudrého kněze, který vládne železnou holí a nesnese odpor.
Dávejte pozor, zní varování. Podívej se, co se stane, když neposlechneš Hospodinovo slovo!“
Deset přikázání? Nesnášenlivost napsaná ve velkém
Přes zdánlivě rané datování Mojžíše a jeho přikázání můžeme ve skutečnosti mluvit o mojžíšském židovství až v postbabylonském období, kdy vzniká kněžská kasta a fantazijní historie rasového původu. Teprve po babylonské zkušenosti Židé přijali monoteistické náboženství s Jahvem jako jediným bohem, nikoli pouze jako hlavním bohem. A s tímto jediným žárlivým bohem zavedli kněží přísný liturgický rok, režim, v němž se měla postupně číst čtení z Tóry (od Genesis po Deuteronomium) a dokončit je během roku.
Kde se vzaly jejich nápady?“
O příchodu světla
(alias egyptská „Kniha mrtvých“)
O proměně (kapitola 125)
Pozdravuji tě, vznešený bože, pane dvou maat! Přišel jsem k tobě, můj Mistře, abych spatřil tvou dokonalost. Znám tě a znám jméno obou maatů. Tu jsem nyní přišel k tobě a přinesl, co je spravedlivé, a zahnal nepravost.
– Nedopustil jsem se bezpráví vůči lidem,
– neubližoval jsem lidem,
– nedopustil jsem se hříchů na místě Pravdy,
– neublížil jsem,
– „nerouhal“ jsem se Bohu,
– nezchudil jsem chudé o jejich majetek,
– neudělal jsem, co je bohům odporné,
– netrápil jsem a nedonutil lidi plakat,
– nikoho jsem nevyhladověl (ale místo toho jsem nasytil),
– nezabil jsem ani nenařídil zabíjení,
– nikomu jsem neublížil,
– nepošpinil jsem chléb bohů,
– neukradl jsem svaté oplatky patřící šťastným (z nebe),
– nebyl jsem pederast,
– nesnížil jsem svůj bušl, (mé váhy byly poctivé),
– nepřidal jsem k váze svých vah,
– nepodváděl jsem při vyměřování pozemků,
– nekradl jsem mléko z úst malých dětí,
– nepřipravil jsem dobytek o jeho pastvu,
– neukradl jsem bohům ptáky a ryby,
– neodklonil jsem vodu, když byla povodeň,
– neuhasil jsem oheň, který jasně hořel,
– nezapomněl jsem na dny pro obětování masa,
– nepostavil jsem se bohu při procesí,
– jsem čistý, jsem čistý, jsem čistý! Moje čistota je čistotou Velkého Fénixe v Hérakleopoli, jako jsem nosem Pána větrů, který dává žít všem lidem v tento den, den naplnění oka v Hérakleopoli.
16.-24. století př. n. l. (přel. E. A. Wallis Budge)
V posledních letech 6. století př. n. l. kněžstvo kodifikovalo svá kmenová pravidla a psalo se vší autoritou svého jediného božstva.
Proslulé desatero přikázání i dnes v obecném povědomí mylně přijímané jako absolutní a univerzální pravidla, podle nichž je třeba žít – není ničím jiným než kodifikací majetkových práv židovských mužů.
Dvě z přikázání v původním úplném znění schvalují otroctví; tabu cizoložství bylo snahou zabránit polygamním židovským mužům, aby si navzájem brali manželky (cizí konkubíny a manželky neměly žádná práva); úcta k rodičům jen podporovala drakonickou patriarchální společenskou strukturu; dokonce i tabu vraždy se dalo vykládat různě, protože zabití nepřátel a provinilců by nebylo vraždou, ale vůlí Pána!
Tady byla netolerance napsaná ve velkém. Žádný duch žij a nech žít. V podstatě tyto barbarské zákony ratifikovaly správnost vyhlazování nepřátel, podmaňování žen, zotročování podrobených kmenů, potlačování nesouhlasu a omezování jakékoli liberálnosti, zejména pokud jde o tělo nebo sexualitu.
Kněží jiných kultů měli být zavražděni; jejich oltáře, obrazy a háje měly být zničeny (Ex 34,13).
Libidní cizinky byly obzvláště důvodem k obavám (jen se podívejte, jak Dalila přivedla na mizinu Samsona tím, že mu ostříhala vlasy dodávající sílu!) a cizinka v tomto kontextu znamenala z města vzdáleného celých 25 mil od Jeruzaléma!
Zajatým válečným nevěstám měla být oholena hlava (Dt 21,14), ale jinak mohly poskytovat rozkoš. Židovství se však mohlo dědit pouze po židovské ženě. Důraz byl kladen na rasovou čistotu a ve skutečné politice 6. století byli z židovské rasy paušálně vyloučeni i původní obyvatelé země.
Poté počet Židů rychle rostl. Sousední kmeny byly podrobeny a násilně obráceny na kult Jahveho! Staly se součástí židovské rasy a byly podle toho obřezány, čímž byla vyvrácena představa posledních dnů, že obřízka má něco společného se zdravím!
Bible nám ve skutečnosti říká, že obřízka je čistě symbolická a že se tato povinnost vztahovala i na koupené otroky. Jsme vedeni k tomu, že se Hospodin zjevil Abramovi (kterému bylo v té době devadesát devět let!) a (ze všech možností) mu řekl:
„Obřežte si tělo své předkožky a bude to znamením smlouvy mezi mnou a vámi Ten, kdo se narodí ve tvém domě, i ten, kdo je koupen za tvé peníze, musí být obřezán a má smlouva bude na vašem těle jako smlouva věčná. A neobřezané mužské dítě, jehož tělo předkožky není obřezáno, ta duše bude vyhlazena ze svého lidu; on porušil mou smlouvu.“
– Genesis 17.11,14.
Takže u Židů se rasa určovala podle matky a/nebo nuceného mrzačení pohlavních orgánů, pokud tedy nezasáhla politická účelnost a nevyžadovala něco jiného!
Jakmile tedy Židé definovali svou rasu pohodlně flexibilním způsobem, nepřátelství vůči sňatkům mimo kult, úzkostlivé dietní zákony a generace křížení chránily židovský genofond. Některé fyziologické rysy se mohly stát výraznými, i když sotva jedinečnými. V době, kdy řecká civilizace postupovala napříč východním Středomořím, byli Židé již po několik generací in-kreditačním kultem, pseudorasou, vlastníky posvátného textu o rasové nadřazenosti.
Zdroje:
Paul Johnson, A History of the Jews (Phoenix Grant, 1987)
Dan Cohn-Sherbok, The Crucified Jew (Harper Collins,1992)
Henry Hart Milman, The History of the Jews (Everyman, 1939)
Israel Shahak, Jewish History, Jewish Religion (Pluto, 1994)
Josephus, The Jewish War (Penguin, 1959)
Leslie Houlden (Ed.), Judaism & Christianity (Routledge, 1988)
Karen Armstrong, A History of Jerusalem (Harper Collins, 1999)
Jonathan N. Tubb, Canaanites (British Museum Press, 1998)
Norman Cantor, The Sacred Chain – A History of the Jews (HarperCollins, 1994)
Thomas L. Thompson, The Bible in History (Pimlico, 2000)
|
|
||||
.