Uložit nebo sdílet tento příspěvek na později

Neměli byste žít život v režimu 9-5? Vždyť už nejsi teenager…

Kdybych dala libru za každou takovou narážku, která byla vyslovena mým směrem, byla bych chudák. A to většinou od rodinných příslušníků.

Nejspíš jste si všimli na mé stránce O mně na tomto webu, že se popisuji jako „nekonvenční britské děvče, žijící v nekonvenční zemi…“.

Proč když se někdo rozhodne, že nebude pracovat v režimu 9-5, že se po třicítce neožení a nebude mít děti, společnost na něj „nadává“?

Obrázek v záhlaví jsem zveřejnil na své stránce na Facebooku a vyvolal následující komentář od jednoho fanouška:

Velmi výstižná báseň od Kavafyho (z řečtiny přeložil Edmund Keeley/Philip Sherrard) Starý muž

Na hlučném konci kavárny, hlavu skloněnou nad stolem, sedí sám starý muž, před sebou noviny. A v bídné všednosti stáří přemýšlí, jak málo si užil let, kdy měl sílu, výmluvnost a vzhled.

Ví, že hodně zestárl: vidí to, cítí to.
A přece se mu zdá, že ještě včera byl mladý.
Tak krátký interval, tak velmi krátký.

A myslí na Prudence, jak ho obelhávala,
jak vždycky věřil – jaké šílenství –
tomu podvodníkovi, který říkal: „Zítra. Máš spoustu času.“

Vzpomíná na impulsy, které uzdařil, na radost
, kterou obětoval. Každá ztracená šance
se teď vysmívá jeho nesmyslné opatrnosti.

Ale z tolika myšlenek, z tolika vzpomínek
se starci točí hlava. Usíná,
hlavu má opřenou o kavárenský stolek.“

Obrázek a komentář vše vystihují: Nenechávám to na pokoji, dokud není pozdě. Nehodlám žít život, jaký po mně lidé chtějí. A neměli byste to dělat ani vy.

Nenechávejte věci, dokud není příliš pozdě. Nevyčítej si, že jsi spokojený se životem, který vedeš, i když neodpovídá představám ostatních o tom, jak se má žít. jsem učitel angličtiny. Ráda učím děti, naučily mě toho tolik o mně samotné. Miluju život v Řecku, tahle země mě toho o sobě taky hodně naučila. a co se týče nekonvenčnosti? To teda jo… a jsem na to hrdá.