William Whewell, (narozen 24. května 1794, Lancaster, Lancashire, Anglie – zemřel 6. března 1866, Cambridge, Cambridgeshire), anglický filosof a historik, známý svými spisy o etice a prací o teorii indukce, filosofické analýze jednotlivostí s cílem dospět k vědeckému zobecnění.

Whewell strávil většinu své kariéry na Trinity College v Cambridgi, kde studoval, vyučoval a působil jako profesor mineralogie (1828-32), profesor morální filozofie (1838-55) a ředitel koleje (1841-66). Byl také vicekancléřem univerzity (1842).

Jeho zájmy v oblasti fyzikálních věd sahaly od mechaniky a dynamiky až po slapové jevy, což byly všechny náměty pro jeho rané spisy. Na pozdější studie z oblasti historie a filozofie vědy navázal po roce 1850 svými spisy o morální teologii a intenzivním rozborem díla Immanuela Kanta.

Whewell je nejznámější svými Dějinami induktivních věd od nejstarších dob do současnosti, 3 díly (1837), a Filozofií induktivních věd, založenou na jejich historii (1840), která byla později rozšířena na tři samostatné knihy: (1858), Novum Organon Renovatum (1858) a On the Philosophy of Discovery (1860). Druhá z těchto knih odkazuje na Novum Organum Francise Bacona (1620), zabývající se induktivním uvažováním.

Ačkoli jeho práce o teorii indukce byla zastíněna prací Johna Stuarta Milla, Whewellův přínos spočíval ve vzkříšení induktivního uvažování jako důležitého tématu pro filozofy i vědce. Zejména zdůrazňoval potřebu vnímat vědecký pokrok jako historický proces a tvrdil, že induktivní uvažování lze správně používat pouze tehdy, je-li jeho používání v průběhu dějin podrobně analyzováno.

Whewellovým teologickým názorům, které daly vzniknout jeho etickým teoriím, se přisuzuje druhořadý význam oproti jeho práci v oblasti indukce. Mezi jeho spisy z oblasti morální filozofie patří The Elements of Morality, Including Polity (1845) a Lectures on Systematic Morality (1846). Whewell psal také kázání, poezii, eseje a několik vydání a překladů děl jiných autorů.

.