Opuštěné sídlo Wyndclyffe se tyčí nad řekou Hudson v Rhinebecku ve státě New York.

V údolí řeky Hudson se nachází více než dost hrozivých zřícenin, ale jen málo z nich se vyrovná strašidelnému kouzlu Wyndclyffe Mansion v Rhinebecku. Jeho brouky obrostlý exteriér je obdařen onou svůdnou kombinací ponurosti, zdobnosti a extrémního stáří, kterou se pyšní jen ty nejlepší strašidelné domy, a není lepší doba, kdy se stát jejich svědkem, než konec října, kdy podzimní vítr posílá žluté listí vířit po kopcích a prohlubních starého panství. Zdá se, že jediné, co tomuto „strašidelnému domu“ chybí, je dobrý duchařský příběh…

Velká část toho, co zbylo z interiéru, je příliš nestabilní na to, aby byla přístupná, tento snímek byl pořízen z okna na západní straně stavby.

Vraždy, chaos a nadpřirozeno do historie Wyndclyffe vůbec nezapadají, ale jeho minulost je už tak dost přesvědčivá. Panství bylo postaveno v roce 1853 jako soukromé venkovské sídlo Elizabeth Schermerhorn Jonesové, která byla významnou členkou mimořádně bohaté newyorské rodiny. Přestože palácová sídla v Hudson Valley byla mezi newyorskou vládnoucí třídou již v módě, nádhera Wyndclyffe přiměla okolní aristokraty, aby do svých rekreačních sídel investovali ještě více peněz, aby nebyli zastíněni Alžbětiným rhinebeckým sídlem. Říká se, že dům a stavební horečka, kterou inspiroval, stojí za vznikem fráze „držet krok s Jonesovými“.

Tři patra sídla viditelná v zakřiveném jídelním křídle stavby.

Elizabeth byla tetou velké americké spisovatelky Edith Whartonové, která proslula svým pronikavým vhledem do života nejprivilegovanějších obyvatel Ameriky z první ruky, který zúročila v klasických dílech jako Ethan Frome, Dům smíchu a Věk nevinnosti, za něž získala Pulitzerovu cenu. (Známé jsou také její duchařské povídky.) V raném mládí trávila Edith léto v domě, kterému říkala „Rhinecliff“. Ve své autobiografii „Zpětný pohled“ (A Backward Glance, 1934) z konce kariéry jej vylíčila nepříliš pochvalně:

„Efekt hrůzy, který dům v Rhinecliffu vyvolával, byl bezpochyby způsoben tím, co mi připadalo jako jeho nesnesitelná ošklivost… Dodnes si vzpomínám, jak jsem nenáviděla všechno v Rhinecliffu, který, jak jsem viděla, když jsem ho o několik let později znovu objevila, byl drahým, ale trpkým exemplářem gotiky Hudson River: a od počátku jsem si nejasně uvědomoval podivnou podobnost mezi žulovým zevnějškem tety Elizabeth a jejím ponurým pohodlným domovem, mezi jejími cimbuřími a věžičkami Rhinecliffu.“

Mnoho původních architektonických detailů je stále patrných ve zřícené části budovy, všimněte si dřevěných detailů v salonu ve druhém patře.

Její slova připomínají tuto pasáž z knihy Shirley Jacksonové „The Haunting of Hill House“, která popisuje titulní (fiktivní) stavbu:

„Žádné lidské oko nedokáže izolovat nešťastnou shodu linií a místa, která naznačuje zlo ve tváři domu, a přesto nějakým způsobem maniakální juxtapozice, špatně natočený úhel, nějaké náhodné setkání střechy a oblohy, proměnilo Hill House v místo zoufalství, děsivější, protože tvář Hill House se zdála být bdělá, s ostražitostí z prázdných oken a nádechem lesku v obočí římsy. Téměř každý dům… může pozorovatele dostihnout pocitem sounáležitosti; ale dům arogantní a nenávistný, nikdy nevyvedený z míry, může být jen zlý.“

Tady je tentýž pokoj vyobrazený v sedmdesátých letech 20. století, s podlahou již značně poškozenou děravým střešním oknem.

Moderní oko bude pravděpodobně k bojujícímu Wyndclyffovi mnohem milosrdnější, ať už je zlý nebo ne. Jeho krása je snadno patrná a pravděpodobně ji umocňuje míra zchátralosti, kterou utrpěl padesátiletým zanedbáváním. Jak se ale tak drahý, osobitý a historicky významný dům, jako je Wyndclyffe, dostane do takového stavu?“

Když Alžběta v roce 1876 zemřela, byl Wyndclyffe prodán rodině, která dům udržovala až do 20. let 20. století, ale střídající se majitelé, kteří sídlo obývali až do Velké hospodářské krize, se snažili udržet krok s nákladnými opravami, které vyžadovalo. V 70. letech 20. století byl dům již několik desetiletí opuštěný, protože status Hudson Valley jako hřiště pro bohaté upadal. V té době byla nemovitost zakoupena a rozdělena, čímž se pozemky sídla zmenšily z 80 akrů na ubohých dva a půl. Tento krok více než kterýkoli jiný znamenal pro Wyndcliffe zkázu – nehledě na astronomické náklady nutné na renovaci částečně zříceného 160 let starého sídla, nedostatek pozemků kolem stavby z něj učinil mimořádně obtížný prodej pro potenciální kupce. Zatímco mnohá okolní sídla byla po období zanedbávání obnovena v prosperující historické památky, Wyndclyffe bojoval i o to, aby zůstal stát.

Záblesk naděje se objevil v roce 2003, kdy nový majitel odstranil z pozemku většinu stromů a porostů, postavil plot a oznámil plány na záchranu sídla. Ale jak už to tak bývá, dobré úmysly se tváří v tvář finanční realitě rozplynou. Uplynulo jedenáct let a skromné úpravy jsou jen těžko rozeznatelné – tlusté stromky, spletité trní a křoví opět zcela zahalují stavbu a postupující rozklad kráčí dál.

Po pozemku jsou rozmístěny četné cedule „Zákaz vstupu“. Na místo jsou často přivoláváni státní policisté, když je majitelé okolních domů upozorní na podezřelou činnost.

Protože je Halloween za rohem, nechám vás tu s další strašidelnou pasáží z Jacksonova „Strašení“, která je podle Stephena Kinga (který by to měl vědět) nejlepším úvodním odstavcem všech moderních hororů. Obratně vystihuje děsivou přitažlivost prázdných budov a neodbytný, jakkoli nelogický dojem, že dům ještě dlouho poté, co ho člověk opustil, myslí, cítí a přežvykuje svou minulost.

„Žádný živý organismus nemůže v podmínkách absolutní reality dlouho zdravě existovat; dokonce i o skřivanech a katydidách někteří předpokládají, že sní. Hill House, ne příčetný, stál sám o sobě proti svým kopcům a držel v sobě temnotu; stál tak osmdesát let a mohl by stát ještě osmdesát let. Uvnitř pokračovaly zdi vzpřímeně, cihly na sebe úhledně navazovaly, podlahy byly pevné a dveře se citlivě zavíraly: ticho leželo pevně na dřevě a kameni Hill House, a cokoli tam chodilo, chodilo samo.“

Nad sídlem Wyndclyffe se stahují bouřková mračna.

Podívej se na to.