Fotografie: Darnell Wilburn

Loni v říjnu, v sobotu v poledne, se Carlos Walker dočkal pohřbu hodného rapové smetánky. Stovky truchlících zaplnily na tři hodiny baptistický kostel Jackson Memorial v dalekém západě Atlanty, aby se rozloučily s Walkerem, který se z obecního bytu vypracoval na rapovou hvězdu jako Shawty Lo. Pochodová kapela bubnovala kolem jeho zavřené rakve, kterou nosiči s vysokým krokem odnášeli do proskleného kočáru zapřaženého za dva černé koně plemene percheron.

Noc předtím ležel Walker v otevřené rakvi, zářil ve slunečních brýlích, černém obleku a na krku měl pečlivě uvázaný zlatý řetěz s nápisem „D4L“ – rapová skupina, kterou založil. Poté se pohřební vůz s jeho tělem zastavil před klubem Crucial, kde Shawty Lo kdysi vystupoval, a znovu zastavil na krátkou bohoslužbu při svíčkách před Blue Flame Lounge, posledním místem, kde byl rapper viděn živý, než před deseti dny zemřel při autonehodě na silnici I-285. Na dvoudenní oslavu návratu domů dohlížel jako často Willie Watkins.

Dignitáři, váleční veteráni, lidé, kteří ztratili cestu, a děti, které nikdy neměly šanci najít tu svou – to všechno je pro Watkinse, 67letého pohřebního magnáta, který se stal pohřebním ústavem pro černošskou elitu Atlanty, rappery a baviče a tisíce dalších Atlantanů, denní prací. Téměř 40 let od doby, kdy Watkins přeměnil viktoriánský dům bývalého generála Konfederace ve West Endu na pohřební ústav, vybudoval tento obyvatel Cascade mnohamilionové impérium, v němž pracuje více než 85 lidí na pěti místech a které každoročně uloží k poslednímu odpočinku zhruba 1 500 lidí. Watkins organizoval pohřby Coretty Scott Kingové, Lillian Miles Lewisové (padesátileté manželky kongresmana Johna Lewise) a rodinných příslušníků Ushera a hvězdy seriálu Real Housewives of Atlanta Phaedry Parksové, která byla Watkinsovou bývalou učednicí, což mu vyneslo účast v televizní reality show.

V rušném sídle na West Endu, kterému se přezdívá „mateřská loď“, spěchají zaměstnanci po mramorových podlahách pod portréty Watkinse a jeho zesnulé matky Hattie, která přijímala hovory až do 22 hodin, a fotografií jejího syna, jak pózuje s Obamovými. Vítají nekonečný proud pozůstalých, prodavačů limuzín a zaměstnanců, kteří hledají odpovědi. Watkinsová odhaduje, že jen toto místo pomáhá týdně poslat na onen svět zhruba 20 až 35 těl. „Chci pohřbít každého,“ říká. „Chci být přítelem pro každého. Všichni jsou Boží děti.“

Fotografie Darnell Wilburn

V zadní části je vozový park na zakázku navržených limuzín, pohřebních vozů vybavených reproduktory a nablýskaných městských vozů. Lincolny, cadillacy – nové i historické, prošpikované světly se žraločími ploutvemi a červenými plstěnými okenními závěsy – v černé, bílé a šedé barvě nesou stříbrný znak „Willie A. Watkins“, stejně jako oblek samotného muže. Třináct koní, kteří táhnou kočáry, z nichž jeden pochází z roku 1700 a vezl tělo Coretty Scottové Kingové, aby spočinulo v Kapitolu v Georgii, je ustájeno v rodinných stájích v Douglasville.

Před patnácti lety Watkins sepjal ruce a požádal Boha, aby ho vedl tam, kam se dosud žádný ředitel pohřební služby nevydal. Chtěl se odlišit od konkurence, a tak se Watkinsovi v mysli vynořily obrazy smutečních hostů z viktoriánské éry v cylindrech a londýnských servírek v bílých rukavičkách. Tyto prvky začlenil do Watkinsova „podpisového balíčku“, jehož cena začíná na 6 500 dolarech.

Fotografie Darnell Wilburn

Byly tu zádrhele. Skupina ochránců zvířat podle něj protestovala proti použití holubů, dokud se nedozvěděla, že Watkins ve skutečnosti používá poštovní holuby, kteří létají zpět ke svému trenérovi. Ale Watkins s pomocí čtyř bratrů a jednoho synovce vytrval a upevnil si pověst okázalého a slavnostního umělce, který pohřby proměnil ve velkolepé představení. Tvrdí, že někteří jeho konkurenti dokonce okopírovali jeho styl. „Jednička se často napodobuje, ale nikdy nekopíruje,“ říká Watkins s tichou skepsí. „Nezlobím se, že jste mi nezavolali. Jen říkám, že jste nechtěli to nejlepší.“

Watkins se pyšní svými službami, včetně balzamování, umění, kterému se začal věnovat už jako teenager. „Někteří lidé říkají, že vypadají lépe mrtví než živí,“ říká. Watkins zavolá každé truchlící rodině a na pohřbu jim předá pamětní desku na počest zesnulého. Před vystavením těl dbá na to, aby byla hlava zesnulého nakloněna v úhlu a směřovala k jeho blízkým.

„Tohle je jen skořápka,“ říká Watkins při pohledu na odpočívající babičku, která zemřela stářím. „Duch už odešel domů, aby byl s Pánem. Máš poslední možnost se na ni podívat. Teď už jen spí. Mohou být hrdí, že se na ni mohou podívat. Odpočívá. Je klidná. Říká: ‚Musím zvítězit‘.“

Jako dítě vyrůstající na tehdejším venkově ve Scottdale v Georgii chodil Watkins na pohřby se svou babičkou, matkou Guinnovou. Poté, co se rodina přestěhovala do Atlanty, jezdil sám autobusem pokládat květiny do pohřebního ústavu Cox Brothers, kde mu zaměstnanci dovolili pomáhat. Pro Watkinse byly fanfáry a rituály pohřbů okouzlující: dobře oblečení muži a ženy, luxusní auta jedoucí ve slavnostním karavanu, extravagantní květinová výzdoba – to všechno zbožňoval. Když ho babička upozornila, jak dobře vypadá jeden z jejích zesnulých přátel v rakvi, Watkins byl rozhodnutý. Ve čtrnácti letech nastoupil do pohřebního ústavu Herschel Thornton Mortuary v Adamsvillu, který byl proslulý svými prohlížecími okénky, a v šestnácti už vedl obřady. Během studia na Morehouse College navštěvoval večerní kurzy na Gupton Jones Mortuary College, která tehdy sídlila na Peachtree Street. V roce 1978 zakoupil devětadvacetiletý Watkins za peníze vydělané prodejem komerční nemovitosti předsunuté sídlo na Ralph David Abernathy Boulevard a zahájil provoz limuzínové služby, aby vytvořil kapitál pro zahájení provozu pohřebního ústavu v roce 1982.

Watkins si již naplánoval vlastní turné na rozloučenou: pět výměn šatníku a zastávky v každém ze svých obchodních míst. V ideálním případě bude jeho poslední nádobou stříbrná rakev vyložená černým sametem. K poslechu bude hrát píseň „Never Alone“ od Waltera Hawkinse a sboru Love Center. Pohrává si s myšlenkou, co bude napsáno na jeho náhrobku, ale jedna věta obzvlášť vyčnívá:

„‚Inovátor pohřebních služeb: „Často napodobovaný, nikdy nekopírovaný,“ říká. „Udělal jsem, co jsem musel, aby se o mně vědělo mezi lidmi.“

Tento článek původně vyšel v našem říjnovém čísle 2017.

Další článek vyšel v našem říjnovém čísle 2017.