Ať už jeho práci charakterizujete jakkoli, podstatné je, že je v ní nesmírně dobrý. Na svém prvním albu Summertime ’06 z roku 2015 rozehrál nesentimentální příběh „rags-to-riches“, který začíná jeho mládím v Long Beach v Kalifornii a nabízí nový pohled na odvěký americký příběh. Na druhém, loňském albu Big Fish Theory, se pustil do většího hudebního rizika než kterýkoli rapper z major labelu této dekády, který se nejmenuje Kanye nebo Kendrick, a spolupracoval mimo jiné s avantgardními elektronickými producenty Sophie a Flume, aby využil dvojího gospelu detroitského techna a chicagského housu.

Však Staples – který rád dělá díry do iluzí showbyznysu – rychle zdůrazňuje, že ani jedno album nebylo komerčním trhákem. „Trvalo tři roky, než se ‚Norf Norf‘ stal zlatým!“ říká o svém nejúspěšnějším singlu. A přestože mnozí ocenili Big Fish jako odvážné odmítnutí trendů Top 40, Staples tvrdí, že je to částečně proto, že velcí rapoví producenti – jako například Mike Will nebo Metro Boomin – s ním nemají zájem spolupracovat. „Nejsem přístupný,“ říká. „Věřte mi.“

Obrací se na svého manažera Coreyho Smytha, pro některé známějšího jako consigliere Davea Chappella: „Corey, oslovil nás někdy nějaký úspěšný producent se slovy: ‚Hele, chci pracovat s Vincem?'“

Ne, potvrzuje Smyth. „Lidé si myslí, že to děláme sami,“ říká manažer. „Vypadá to, že to máme pohromadě. Ale máme větší cíle, které musíme splnit. Určitě bychom chtěli, aby se na tom podíleli i další lidé.“

„O takových věcech nepřemýšlím,“ říká Staples. „Záleží mi na mých standardech, ne na jejich.“

Z pohledu člověka zvenčí se zdá, že za svými tvůrčími cíli jde cílevědomě a cílevědomě už od doby, kdy začal kolem patnácti let rapovat. Staples však říká, že chudoba, která ho v dětství obklopovala, způsobila, že si nikdy nemohl dovolit něco jako sen o budoucím úspěchu. „Nikdy jsem žádný takový neměl. Neříkám, že je to dobře, jen jsem ho nikdy neměl. Každý takhle nevyrůstá. Někteří lidé nemají to štěstí, aby mohli přemýšlet o všech těch sračkách typu ‚chci být hasičem‘.“

Když se setkáváme, je ve městě na dvojici koncertů v divadle Theater at Madison Square Garden pro 5 500 diváků s Tylerem, the Creatorem, jehož fanoušky žertem nazývá „hippies“. Leží s nákupní taškou Comme Des Garçons u nohou a nezní nijak zvlášť nadšeně z vystoupení, které ho čeká. „Nikdo nechce stát na pódiu a hodinu křičet,“ říká. „Ale to je jediný způsob, jak si v hudbě vydělat peníze, takže jsem se to naučil milovat.“

O pár dní později je na Twitteru důraznější. „Nebuďte hloupí, živé vystoupení Vince Staplese se vyrovná něčemu, co byste viděli v Centre Pompidou,“ píše s odkazem na pařížské muzeum současného umění. „Zvyšte své chápání.“

Jako vášnivý fanoušek moderního umění vykřikl na loňském albu „Rain Come Down“ zesnulou feministickou sochařku Louise Bourgeois. Dalším jeho oblíbencem je postmoderní vizuální satirik Richard Prince. Staples zmiňuje Princovy fotografie Marlboro Man porušující autorská práva a jeho hravý přetisk románu Kdo chytá v žitě pod vlastním pseudonymem. „Ale jeho Twitter je moje nejoblíbenější věc, kterou udělal,“ dodává s úsměvem. „Je to kretén. Můj typ.“

Po ukončení svých současných závazků na americkém turné letos na jaře Staples plánuje zpomalit. Letos v létě si zahraje na několika evropských festivalech, ale jinak se odmlčí, což je první skutečná přestávka v jeho neúnavném cyklu propagace desek a turné v posledních třech letech. „Není to smutné ‚končím‘,“ říká. „Chci si jen zdřímnout. A pořídit si elektromobil. Snažím se snížit svou uhlíkovou stopu, ať už to znamená cokoli.“