15. března 2011 přišlo do Sýrie arabské jaro. Stejně jako ostatní arabské revolty proběhlo spontánně a nenásilně. Základní politické stížnosti a aspirace byly stejné jako jinde: karama (důstojnost), hurrija (svoboda) a adala ijtima’iyya (sociální spravedlnost). Asadův rod, který byl v té době u moci jedenačtyřicet let a byl pravděpodobně nejrepresivnějším režimem v arabském světě, čelil krizi legitimity nebývalého rozsahu a rozsahu.

Na tomto konkrétním povstání je zajímavé, že v té době mnoho odborníků předpovídalo, že arabské jaro se zastaví na hranicích Sýrie. Ammar Abdulhamid, syrský disident a bývalý spolupracovník Nadace na obranu demokracií, tvrdil, že „Sýrie není na povstání připravena“, protože přípravné organizování zdola, které vedlo k povstáním v Tunisku a Egyptě, v syrském případě chybí.1 Podobně Joshua Landis z Oklahomské univerzity naznačil, že „důležitým faktorem je, že je populární mezi mladými lidmi“. Vysvětlil to následovně: „Vždycky mě udivuje, jak průměrný člověk na ulici, taxikář, člověk, se kterým mluvíte v restauraci nebo kdekoli jinde, nemluví o demokracii. Stěžují si na korupci, chtějí spravedlnost a rovnost, ale při pohledu na volby v Libanonu se zasmějí a řeknou: „Kdo potřebuje takovou demokracii?““2

Stejný názor zastával překvapivě i Bašár Asad, syrský prezident od roku 2000. V době, kdy se rozvíjelo arabské jaro, poskytl rozhovor deníku Wall Street Journal, v němž odmítl myšlenku, že by Sýrie byla zralá na revoluci. Kritizoval své kolegy arabské vládce a poznamenal, že pokud „jste neviděli potřebu reforem před tím, co se stalo v Egyptě a Tunisku, je na jakékoli reformy pozdě“. Svého tazatele však ujistil, že „Sýrie je stabilní. Proč? Protože musíte být velmi úzce spojeni s přesvědčením lidí. To je základní problém. Když existuje rozpor mezi vaší politikou a přesvědčením a zájmy lidu, vznikne vám toto vakuum, které vytváří nepokoje. „3 O šest týdnů později však v Sýrii skutečně začala revoluce a po třech letech – bez ohledu na pokus o její likvidaci Asadovým režimem, její opuštění mezinárodním společenstvím a předvídatelnou militarizaci a radikalizaci – se potácí dál a odpor proti Asadovu domu pokračuje.

Doufat, že konflikt v Sýrii prostě zmizí, se zdá být nevyřčenou politikou Obamovy administrativy po většinu posledních tří let. Tento názor široce sdílí i americká veřejnost. Tento názor, unavený desetiletím války v Iráku a Afghánistánu, je jistě pochopitelný. Spojené státy tyto války fakticky prohrály a náklady na sebevědomí Ameriky a její ekonomiku byly obrovské. Přesto tento konflikt nadále pronásleduje naše kolektivní vědomí a udržuje naši pozornost. Ze tří různých, ale vzájemně souvisejících důvodů – zakořeněných v základní etice, globální bezpečnosti a normativních politických hodnotách – má konflikt v Sýrii pro náš dnešní svět hluboký význam. Při absenci globálního vedení, které by tuto krizi upřednostnilo, bude tento konflikt i nadále destabilizovat širší oblast Blízkého východu a jeho důsledky budeme pociťovat široko daleko po mnoho dalších let.

Zločiny proti lidskosti

Etický důvod, proč na Sýrii záleží, je přímočarý. Fakta a čísla hovoří sama za sebe. Vražedná pole v Sýrii nyní překonala ta v Bosně. Podle zprávy generálního tajemníka OSN z března 2014 umírá v Sýrii každý den v průměru dvě stě lidí.4 OSN oznámila, že kvůli nedostatečnému přístupu přestala počítat syrské mrtvé. Při poslední zprávě o číslech v červenci 2013 generální tajemník OSN prohlásil, že bylo zabito více než 100 000 lidí. V dubnu 2014 Centrum pro dokumentaci porušování lidských práv v Sýrii (Violations Documentation Center in Syria), respektovaná skupina pro lidská práva, uvedla přibližný počet mrtvých na více než 150 000, převážně civilistů (asi 100 000 jich bylo zabito režimními silami).5 Pro srovnání se zdá, že za poslední tři roky bylo v Sýrii zabito tolik lidí jako v Iráku za posledních jedenáct let (od americké invaze v roce 2003).6

Sýrie byla dokonce přirovnávána ke Rwandě. Antόnio Guterres, vysoký komisař OSN pro uprchlíky, loni v létě ve svém projevu před Radou bezpečnosti OSN uvedl, že „od rwandské genocidy před téměř dvaceti lety jsme nebyli svědky tak děsivé eskalace odlivu uprchlíků. „7 V dubnu 2014 byla téměř polovina z 23 milionů obyvatel Sýrie buď uprchlíky, nebo vnitřními uprchlíky. Sýrie se nyní může pochlubit tím, že produkuje více uprchlíků než jakýkoli jiný současný konflikt na světě.8 Podle odhadů OSN v důsledku tohoto nuceného vysídlení nyní tři čtvrtiny obyvatel Sýrie potřebují k přežití potravinovou pomoc.9

Podle Světového potravinového programu OSN zůstávalo v lednu 2014 v Sýrii v obležení nejméně 800 000 civilistů.10 Do oblastí kolem Homsu, Aleppa, Deir Ezzoru a většího Damašku se nemohou dostat žádné potraviny, zdravotnické potřeby ani humanitární pomoc a lidé se nemohou dostat ven. Mnoho lidí již v těchto „hladových obleženích“ zemřelo a mnoho stovek tisíc lidí balancuje na pokraji smrti.11 Nejedná se o hladomor. Potravin je dostatek jen několik kilometrů od těchto obléhaných oblastí. Vojenské síly – hlavně Asadova armáda, ale v některých případech i extremistické milice – brání přísunu potravin a léků. Kromě toho, že mnoho civilistů hladoví, nemůže získat lékařské ošetření, protože se k nim nedostanou lékaři, a Asadův režim dnes v Sýrii téměř znemožnil provozování lékařské praxe.12 Navi Pillayová, vysoká komisařka OSN pro lidská práva, označila toto záměrné bránění pomoci – politiku režimu „klekni nebo zemři hlady“ – za válečný zločin.13

Nemoci, včetně těch, kterým lze snadno předcházet základní hygienou a očkováním, se šíří alarmujícím tempem. Koncem roku 2013 se objevily zprávy o rozsáhlé epidemii dětské obrny v Sýrii. Pákistánský novinář Ahmed Rašíd napsal, že je „děsivou obžalobou naprostého selhání civilizovaného světa při nastolování míru v Sýrii, že nemoc, kterou Světová zdravotnická organizace a organizace jako Nadace Billa Gatese v rámci celosvětové kampaně tak blízko odstranily, se vrátila s pomstou. „14

Přibližně ve stejné době vydala Oxford Research Group zprávu, která odhalila, že v Sýrii bylo zabito více než 11 000 dětí, včetně malých chlapců a dívek, kteří byli mučeni a popraveni. „Na zjištěních této zprávy je nejvíce znepokojující nejen samotný počet dětí zabitých v tomto konfliktu, ale i způsob, jakým jsou zabíjeny,“ uvedla spoluautorka zprávy Hana Salama.15 Podle zprávy bylo více než tisíc dětí buď popraveno bez soudu, nebo zabito odstřelovači. Asi 112 dětí, dokonce i kojenců, bylo před zabitím mučeno. V prosinci 2013 bylo oznámeno, že se na OSN obrátilo s žádostí o pomoc více než 38 000 lidí, kteří v Sýrii v tomto roce čelili sexuálním útokům nebo jinému genderově podmíněnému násilí, což je číslo, které podle OSN může představovat „špičku ledovce“ po téměř třech letech konfliktu.16

Kolosální utrpení a noční můra v oblasti lidských práv, které Sýrii v posledních třech letech zachvátily, tvoří ve srovnání s jinými lidskoprávními katastrofami jedinečný soubor hrůz. Do užšího seznamu bychom mohli zařadit záměrné použití plynu sarin, bombardování linek na chleba, shazování barelových bomb na civilní obyvatelstvo a rozsáhlé používání mučení a zabíjení v rámci syrského vězeňského systému, jak odhalilo v lednu 2014 55 000 fotografií 11 000 jednotlivých zadržených osob, které dokumentují zabíjení a mučení v „průmyslovém měřítku“.“17

Generální tajemník OSN Pan Ki-mun shrnul morální výzvu, kterou se Sýrie stala, následujícím prohlášením ke třetímu výročí syrského konfliktu:

Stovky tisíc lidí přišly o život nebo byly zničeny a další stovky lidí denně umírají; města a vesnice se proměnily v trosky; extremisté vnucují své radikální ideologie; komunity jsou ohrožovány a napadány; miliony lidí byly nuceny uprchnout před násilím a strádáním; zbraně přilévají olej do ohně a jsou používány bez rozdílu; teroristické činy jsou každodenní realitou; těžké zločiny zůstávají nepotrestány a tisíce lidí zůstávají v zajetí bez řádného soudu; a světové kulturní dědictví je vážně ohroženo. V uplynulém roce došlo v tomto konfliktu také k nejhoršímu použití zbraní hromadného ničení v jednadvacátém století.18

Skutečný závěr, k němuž dospěl, zní: „Sýrie je nyní největší humanitární a mírovou a bezpečnostní krizí, které svět čelí. „18

Tuto stoupající vlnu smrti a ničení hojně zdokumentovaly také organizace Amnesty International, Human Rights Watch a Nezávislá mezinárodní vyšetřovací komise OSN pro Syrskou arabskou republiku. Společně vydaly přibližně třicet podrobných zpráv.19 Všechny obvinily Asadův režim z politiky státem posvěcených válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Vysoký komisař OSN pro lidská práva opakovaně vyzval Radu bezpečnosti OSN, aby předala syrskou vládu Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC).

V prosinci 2013 vydala Navi Pillayová prohlášení, v němž přímo ukázala prstem na Asada a jeho nejbližší okolí. Podle ní existují „masivní důkazy“ o „velmi závažných zločinech, válečných zločinech a zločinech proti lidskosti“ a že tyto „důkazy ukazují na odpovědnost na nejvyšší úrovni vlády, včetně hlavy státu“. Na její prohlášení reagoval náměstek syrského ministra zahraničí Fajsal Mekdád: „Již dlouho říká nesmysly a my ji neposloucháme. „20

Hrubého porušování lidských práv se dopouštějí i složky syrského povstaleckého hnutí, většinou z řad milicí napojených na Al-Káidu. Této skutečnosti se často chytají některé levicové skupiny a intelektuálové v Evropě a Severní Americe, aby naznačili morální rovnost všech stran a odvrátili tak jakékoli výzvy k vnější intervenci. Zběžná četba dokumentace o lidských právech však odhaluje absurditu tohoto argumentu. Pillayová v této souvislosti nedávno potvrdila, že „činy vládních sil jednoznačně převažují“ nad činy povstalců. „Porušování, zabíjení, krutost, zadržované osoby, zmizení daleko převažují, takže situaci nelze srovnávat. Za porušování je zodpovědná především vláda.“ Syrský velvyslanec v OSN Bašár al-Džaafarí v reakci na toto prohlášení označil Pillayovou za „blázna“ a obvinil ji z „nezodpovědného jednání“.21

Radikálové se vzpamatovávají

Od počátku konfliktu v Sýrii se řada významných zahraničněpolitických hlasů stavěla proti západní intervenci. Vlivný teoretik mezinárodních vztahů John Mearsheimer, který odráží široce rozšířený názor, důsledně tvrdí, že to, co se děje v Sýrii, „nemá pro americkou bezpečnost velký význam“ a že neexistuje žádný „přesvědčivý morální důvod pro intervenci“.“22 Edward Luttwak z Centra pro strategická a mezinárodní studia šel ještě o krok dál, když tvrdil, že „vítězství kterékoli strany by bylo pro Spojené státy stejně nežádoucí“ a že „prodloužená patová situace je jediným výsledkem, který by nepoškodil americké zájmy“.23 Od doby, kdy byly tyto argumenty předloženy, se objevil nový rozměr syrského konfliktu. Sýrie se postupně, ale vytrvale mění v globální bezpečnostní problém; jeho ignorování, předstírání, že na něm nezáleží, nebo doufání, že prostě zmizí, problém jen zhoršuje.

Na regionální úrovni nyní syrský konflikt destabilizuje Blízký východ. Libanonem hluboce zmítá násilí a sektářské napětí, které pramení přímo ze Sýrie. Více než milion syrských uprchlíků se přesunulo přes hranice do Libanonu. Podle jedné zprávy přichází každý týden 12 000 uprchlíků.24 Křehká stabilita Iráku byla dále ohrožena konfliktem na jeho západní hranici. Čtvrtým největším jordánským městem je dnes Zaatarí, syrský uprchlický tábor. Turecko bylo také nepříznivě zasaženo, i když v menší míře. Na turecko-syrské hranici v současnosti žije více než 600 000 uprchlíků a role Turecka v syrském konfliktu se stala hlavním jablkem sváru v domácí turecké politice.

Syrský konflikt navíc zvýšil sektářské napětí v celém arabsko-islámském světě. To přispělo k politické nestabilitě v celém regionu. Toto náboženské napětí je částečně živeno regionální rivalitou mezi Saúdskou Arábií a jejími spojenci a Íránem a jeho spojenci. Obě strany bojují o rozšíření svého regionálního vlivu a Sýrie je dnes klíčovým bojištěm tohoto soupeření.

Al-Káida se uprostřed syrského konfliktu znovu objevila. Deset let po útocích z 11. září dostala tato teroristická síť novou chuť do života. Podle novináře Petera Bergena, autora několika knih o této organizaci a jejím vedení, jsou nyní radikální islamistické skupiny napojené na Al-Káidu silnější a vlivnější v politice Blízkého východu než kdykoli od 11. září. Píše, že Al-Káida „nyní kontroluje území, které se táhne více než čtyři sta kilometrů napříč srdcem Blízkého východu“.25 To je přímý důsledek probíhajícího konfliktu v Sýrii. Tento hluboce znepokojivý vývoj má zřejmé důsledky pro globální bezpečnost, zejména pro Evropu a Spojené státy.26

Podle Evropské unie odcestovaly do Sýrie přibližně dva tisíce mladých muslimských mužů z různých evropských zemí. Podle Marca Trévidica, francouzského soudce a specialisty na islamistickou radikalizaci, „velké události, jako je použití chemických plynů, inspirovaly mnoho lidí“, aby se připojili k radikálním islamistickým skupinám.26 Co se stane, až se vrátí domů? Tento vývoj má potenciální důsledky pro evropskou bezpečnost a vnitřní debaty týkající se multikulturalismu, imigrace a integrace muslimských přistěhovaleckých komunit. Rovněž přilévá olej do ohně pravicových politických stran v Evropě a jejich nativistických a protimuslimských programů. Charles Farr, hlavní protiteroristický představitel Velké Británie, ve své výroční zprávě za rok 2013 tyto obavy potvrdil, když uvedl, že Sýrie je nyní hlavní výzvou, které čelí bezpečnostní služby Spojeného království.27

Vedoucí představitelé zpravodajských a bezpečnostních služeb USA rovněž bijí na poplach. Ředitel národních zpravodajských služeb James Clapper sdělil Kongresu, že v Sýrii se dnes nachází zhruba sedm tisíc zahraničních bojovníků z padesáti zemí, z nichž většina je napojena na extremistické milice, a že pobočky Al-Káidy v Sýrii „usilují o útoky na vlast“.28 K podobnému závěru dospěl i Jeh Johnson, ministr pro vnitřní bezpečnost: „Jinými slovy, Sýrie se stává novým Afghánistánem.

Vlny syrského konfliktu jsou nyní cítit až v jihovýchodní Asii. Podle nedávné zprávy Institutu pro politickou analýzu konfliktů v Jakartě Sýrie „uchvátila představivost indonéských extremistů způsobem, jakým to dosud nedokázala žádná zahraniční válka“, a podnítila tak oživení oslabeného džihádistického hnutí doma. Do Sýrie odcestovalo přibližně padesát Indonésanů a předpokládá se, že další jsou na cestě.30

Tyto trendy podkopávají klíčový předpoklad v americké debatě o Sýrii. Mnozí představitelé zahraničněpolitického establishmentu tvrdí, že konflikt v Sýrii lze „zvládnout“ v rámci jejích hranic nebo alespoň v rámci regionu, a přestože je konflikt z morálního hlediska tragický, reálpolitické kalkulace naznačují, že neohrožuje životně důležité národní bezpečnostní zájmy USA.

Tento argument již není udržitelný. Možná k tomuto závěru dospěl sám prezident Barack Obama. Při projevu na tiskové konferenci v únoru 2014 s francouzským prezidentem prohlásil, že Sýrie je nyní „jednou z našich nejvyšších národních bezpečnostních priorit“.31 Svému zahraničněpolitickému týmu uložil, aby provedl komplexní revizi americké politiky vůči Sýrii.

Důstojnost a sebeurčení

Existuje ještě jeden důvod, proč je Sýrie důležitá. Tento konflikt zahrnuje soubor normativních politických hodnot, které byly v globální debatě o Sýrii do značné míry ignorovány. Tyto univerzální zásady jsou základními složkami pro rozvoj stabilního a spravedlivého světového řádu; jsou hluboce spojeny s kořeny konfliktu, který vzešel z protestů arabského jara. Téma lidské důstojnosti je užitečným výchozím bodem pro zhodnocení této argumentace.

Téma důstojnosti, resp. jejího opaku, nedůstojnosti, a jeho vztah k moderní arabské politice je vícerozměrný fenomén. Existuje jak na individuální, tak na kolektivní úrovni. To je v západních intelektuálních kruzích obtížné ocenit, protože důstojnost je v evropské nebo severoamerické politice zřídkakdy předmětem sporu.

Arabské jaro začalo sebeupálením šestadvacetiletého tuniského pouličního prodavače Mohammeda Bouaziziho. Syřané se s jeho mučednickou smrtí okamžitě ztotožnili. Jeho ekonomická situace byla stejná jako jejich; jeho frustrace, ponížení a hněv pod drtivou tíhou diktatury a chudoby rezonovaly a zasáhly hlubokou osobní strunu milionů lidí v celém arabsko-islámském světě, včetně Sýrie.

Téma „arabského ponížení“ však existuje také na kolektivní úrovni a je spojeno se souborem společných historických a politických zkušeností, což částečně vysvětluje, proč je dnes tak silnou silou v politice arabsko-islámského světa.

Pro arabsko-islámský svět, v němž Sýrie hraje ústřední roli, bylo dvacáté století mimořádně trpké. Evropský kolonialismus a imperialismus zmařil touhy milionů Arabů a muslimů po sebeurčení. Touha vytvořit z trosek arabsky mluvících provincií Osmanské říše jeden panarabský stát byla obětována na oltář britských a francouzských ambicí. Státní zřízení, které vzniklo po první světové válce, odráželo ekonomické a geostrategické zájmy Londýna a Paříže více než lidové preference v ulicích Káhiry nebo Damašku. Zrod moderního arabského světa tak vyvolal hořké vzpomínky a otrávil vztahy mezi muslimskými a západními společnostmi. K tomu se přidala podpora Západu národnostním právům židovských osadníků v Palestině oproti právům původního palestinského obyvatelstva – dědictví, které dodnes trápí region a vlastně celý svět.

Po druhé světové válce došlo k postupnému uvolňování evropské kontroly nad arabským světem a objevil se krátký okamžik optimismu. Mnozí se domnívali, že konečně nastala příležitost k realizaci smysluplného sebeurčení. Toto otevření však netrvalo příliš dlouho. Region byl brzy zaplaven vojenskými převraty a státy jedné strany. Sýrie získala stranu Baas. Během několika desetiletí se k moci dostala nová postkoloniální elita a vytvořila se známá politická krajina. Ano, noví vládci pocházeli z této země a měli muslimská jména, ale jejich chování bylo až děsivě povědomé. Nová propast mezi státem a společností kopírovala tu starou koloniální, jenže tentokrát byli vládnoucími elitami spíše Arabové než Evropané.

Termín „neokolonialismus“ je pro tento stav výstižným označením. Syrský spisovatel Rana Kabbání použil výraz „vnitřní kolonialismus“ k popisu autoritářské vlády postkoloniálních elit v arabském světě. Vysvětluje, že dlouholetá vláda jedné rodiny v Sýrii je „podobně jako vnější kolonialismus v minulosti okrádala a bombardovala a bránila jim připojit se ke svobodným národům světa“.32 Syrský lidskoprávní aktivista a opoziční vůdce Radwan Ziadeh podobně tvrdí, že „v Sýrii potřebujeme druhou nezávislost. První byla od Francouzů a druhá bude od dynastie Asadů. „33 Historik Ilan Pappé v komentáři k tomuto základnímu rysu arabského politického života označil arabské jaro za „druhou fázi dekolonizace“. To, co nedávné události ukázaly, je podle něj kolektivní „prosazení vlastní důstojnosti v arabském světě“ po desetiletích ponížení, despotismu a zoufalství.34

Syrský intelektuál Burhan Ghalioun na tento bod navazuje, když tvrdí, že jednání s Damaškem jsou marná. Říká, že „existence režimu je jako invaze státu, kolonizace společnosti“, kdy „stovky intelektuálů mají zakázáno cestovat, 150 000 jich odešlo do exilu a 17 000 jich buď zmizelo, nebo bylo uvězněno za vyjádření svého názoru… Není možné, aby (Bašár Asad) řekl (jako Mubarak a Ben Ali) ‚neprodloužím nebo neobnovím svůj mandát‘, jak to předstírali jiní prezidenti. Protože Sýrie je pro Asada jeho soukromým rodinným majetkem. „35

Tyto otázky je třeba mít na paměti, když přemýšlíme o konfliktu v Sýrii a jeho řešení. Svět má co do činění s fašistickým režimem v Damašku, který ztělesňují hesla jako např: „Bůh, Bašár, Sýrie a nic jiného“ a „Asad, nebo zemi vypálíme“. V období před ženevskou mírovou konferencí v lednu 2014 dala syrská vláda tuto skutečnost jasně najevo. „Od Ženevy II nic nečekejte,“ potvrdil syrský ministr pro národní usmíření Alí Hajdar. „Ani Ženeva II, ani Ženeva III, ani Ženeva X syrskou krizi nevyřeší. Řešení začalo a bude pokračovat vojenským vítězstvím státu… a udržením síly a odolnosti státu a všech jeho institucí tváří v tvář jeho nepřátelům, kteří sázeli na jeho zhroucení. „36

Toto prohlášení prozrazuje, že režim v Damašku není přístupný rozdělení moci, kompromisům ani politickým jednáním. Pro Asada a síť jeho stoupenců je to hra s nulovým součtem a boj až do konce. Režim cynicky manipuluje sektářskou identitou a antiimperialismem, aby udržel svůj zločinný podnik. Vojenský zásah, jakkoli politováníhodný a komplikovaný, je jediným způsobem, jak zastavit Al-Assadův stroj na zabíjení. Tímto zásahem se také může syrskému lidu otevřít cesta k uplatnění, pravděpodobně poprvé v jeho moderních dějinách, práva na sebeurčení.

Existuje ještě jeden pádný důvod, proč je intervence v Sýrii nutná: právě to požaduje většina Syřanů od mezinárodního společenství. Nejširším a nejreprezentativnějším orgánem Syřanů je Národní koalice syrské revoluce a opozičních sil. Ačkoli se zdaleka nejedná o dokonalou skupinu, představuje nejlepší vyhlídku na vedení Sýrie k demokratické budoucnosti. Zahrnuje Syřany v zemi i mimo ni a překračuje nábožensko-sekulární rozdělení. Více než 110 zemí ji oficiálně uznalo jako „legitimního zástupce syrského lidu“.37

Syrská koalice se přimlouvá za intervenci ve stylu Libye (bez pozemních vojsk, bezletová/zóna bez zabíjení a vyzbrojování umírněných složek syrských povstalců). Dne 24. dubna 2013 vydala následující naléhavou výzvu světu:

Syrská koalice považuje za tragické, že NATO má moc zastavit další ztráty na životech v Sýrii, ale rozhodne se k tomuto kroku nepřistoupit…. Mezinárodní společenství musí dostát své velké morální a etické odpovědnosti a ukončit toto krveprolití. Historie odsoudí nejen vražedné zločince, ale také ty, kteří měli moc zasáhnout, ale rozhodli se nečinně přihlížet.38

Tyto názory jsou mezi syrskými uprchlíky široce sdíleny. Když novinář Max Blumenthal v roce 2013 cestoval do uprchlického tábora Zaatari v Jordánsku, zaznamenal všeobecnou podporu vojenským úderům po Asadově použití chemických zbraní. Napsal, že jeden muž mu řekl, že „názor celého tábora je pro úder“, ačkoli nikdo „nechce, aby byla země zasažena. Přísahám, že se nám to nelíbí. Ale při takovém bezpráví, jakého jsme svědky, si prostě přejeme, aby zásah ukončil masakry. Cítíme se divně, protože si přejeme něco, co jsme si nikdy předtím nepřáli. Ale je to menší zlo.“ Starší žena žijící ve stanu řekla Blumenthalovi: „Prostě to udělej, Obamo! Na co čekáte? Udeřte na něj ještě dnes a zničte celou zemi – s tím nemáme problém. Chceme se jen vrátit zpátky. Kromě toho je země tak zničená, že i kdyby Obamův úder zničil domy, můžeme je znovu postavit. „39

Dnes je Sýrie morálním lakmusovým papírkem pro mezinárodní společenství, zejména pro ty z politické levice, kteří po léta rétoricky obhajovali práva utlačovaných národů v rozvojovém světě. Pokud skutečně věří v právo těchto lidí – včetně syrského lidu – na sebeurčení, jsou morálně povinni jim naslouchat. Morální důslednost vyžaduje, aby levice následovala syrský lid, pokud jde o hluboce rozdělující otázky, jako je vojenská intervence. Nakonec jsou to potřeby syrského lidu – v tomto kritickém okamžiku jeho dějin – které jsou mnohem důležitější než politické preference a předsudky těch, kteří jsou na levici.

Na cestě k novému přístupu

Jak by mělo mezinárodní společenství reagovat na krizi v Sýrii? Jaký je nejlepší způsob ukončení konfliktu? Tyto otázky vyvolaly širokou škálu odpovědí. V květnu 2013, kdy počet mrtvých dosáhl 60 000 a Asadova zvěrstva byla celou lidskoprávní komunitou odsouzena jako hraničící s genocidou, napsal protiválečný aktivista Stephen Zunes názorový esej do Santa Cruz Sentinel, v němž tvrdil, že „je velmi důležité nedovolit, aby pochopitelně silná emocionální reakce na probíhající krveprolití vedla k politice, která by mohla ve výsledku situaci ještě zhoršit“. V odpovědi na otázku – co by se mělo udělat – naznačil, že „krátká odpověď bohužel zní: nic moc“.40

O devět měsíců později, když se počet obětí v Sýrii zdvojnásobil a statisíce Syřanů trpěly v „hladových obleženích“, odmítl ustoupit ze svého striktního protiintervenčního postoje. V té době jsem byl spoluautorem eseje zveřejněné v New York Times, která se vyslovovala pro použití síly na základě principu OSN o odpovědnosti za ochranu k záchraně hladovějících civilistů v Sýrii.41 Zunesova odpověď formulovala postoj, který se rovnal – nechte je hladovět.

Stejně jako militaristé, kteří využili Saddámovy zločiny jako záminku k tomu, aby dotlačili Západ do katastrofální blízkovýchodní války, využívají nyní militaristé Asadovy zločiny k tomu, aby tak učinili znovu. Jak však ukázal Irák a nespočet dalších příkladů, taková intervence vede k většímu, nikoli menšímu násilí. Syrský lid už trpěl dost!“42

Věrný svému realistickému přesvědčení Stephen Walt z Harvardovy univerzity tvrdí, že nejrychlejším způsobem ukončení konfliktu by bylo, kdyby se syrský lid al-Asadovu režimu vzdal. „To, co může být pro syrský lid nejlepší z hlediska ukončení lidského utrpení, je říci, že ho nevyženeme od moci… ale že nakonec, pokud chcete, aby umíralo méně lidí… možná budete muset uznat, že zůstane u moci….. To je přinejmenším možnost, se kterou se budeme muset začít smiřovat.“43Walt má pravdu pouze v tom smyslu, že politické konflikty a lidské utrpení se mohly krátkodobě snížit také ve Rwandě, Bosně a Jihoafrické republice, kdyby se opoziční síly podobným způsobem vzdaly; Syřané by však nadále trpěli stejným každodenním násilím, které režim páchal po celá desetiletí před arabským jarem, a opoziční kapitulace nyní může vést k ještě krvavějšímu povstání později.

Je zbožným přáním věřit, že po třech letech státem posvěcených válečných zločinů a zločinů proti lidskosti může být Asad v Sýrii stabilizující silou. Čas nelze vrátit zpět. Další existence jeho režimu bude vyvolávat odpor a další násilí, dokud bude u moci.44

Je třeba nového přístupu k Sýrii. Mírový plán bývalého prezidenta Jimmyho Cartera pro Sýrii, založený na třech základních principech, nabízí promyšlený rámec, kterým by se mělo mezinárodní společenství řídit. Každý, kdo se k nim zaváže, by měl být pozván k mírovým rozhovorům, kde by se rozhovor měl zaměřit na realizaci těchto zásad:

1. Samostatnost: Syrský lid by měl rozhodnout o budoucí vládě země ve svobodném volebním procesu pod neomezeným dohledem mezinárodního společenství a odpovědných nevládních organizací, přičemž výsledky voleb by měly být přijaty, pokud budou vyhodnoceny jako svobodné a spravedlivé;
2. Respekt: Vítězové by měli zajistit a zaručit respekt ke všem sektářským a menšinovým skupinám a;
3. Mírotvorci: Aby bylo zajištěno dosažení prvních dvou cílů, musí mezinárodní společenství zaručit silné mírové síly.45

Tuto agendu by bylo možné doplnit o další bod. Mezinárodní společenství by se mělo zavázat k plánu hospodářské obnovy a přechodné spravedlnosti v Sýrii. Aby však bylo možné tento mírový plán realizovat, musí se změnit podmínky na bojišti.

To musí zahrnovat seriózní program vyzbrojování a podpory umírněných syrských povstalců. I když to samo o sobě Asadův režim nesvrhne, mohlo by to, jak tvrdí časopis Economist, zvrátit „průběh bojů, mohlo by to posunout jednání… Pokud bude režim pod tlakem na bojišti, může být ochotnější jednat o řádném příměří, nebo dokonce, pokud budou lidé unaveni válkou, o odchodu pana Asada. „46

Klíčové je také zpochybnění ruského postoje k Sýrii. Vzhledem ke krizi na Ukrajině a Krymu by to nyní mohlo být snazší vzhledem k hluboké propasti, která nyní dělí Západ od Ruska. Rusové doposud zablokovali tři rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Neochotně se podepsali pod rezoluci z 22. února 2014, která požadovala přístup humanitární pomoci k obléhaným komunitám v Sýrii (poté, co ji rozmělnili, aby zabránili donucovacím opatřením).

Při zprávě Radě bezpečnosti OSN o pokroku v plnění podmínek této rezoluce o šest týdnů později Valerie Amosová, koordinátorka OSN pro mimořádnou pomoc, uvedla, že pomoc obdrželo pouze 6 % obyvatel žijících v obléhaných oblastech. Navíc uvedla, že jen v oblasti Damašku došlo k více než třem stovkám případů sexuálního násilí a masivní příliv uprchlíků pokračuje.47 To je známý vzorec událostí. Když se mezinárodní společenství sejde, aby reagovalo na krizi v Sýrii, Asad zesílí své represe a v důsledku toho vyjde z krize silnější.

Připomeňme, že jediný případ, kdy Asad učinil vážný ústupek, bylo použití plynu sarin. Hrozba silou vyústila v dohodu o chemických zbraních ze září 2013. Z toho plynou poučení pro ty, kdo je chtějí vzít na vědomí.

Bez ohledu na přání mnoha lidí na Západě, aby Sýrie zmizela z našich titulků, tento konflikt nezmizí. Nevyřeší se ani sám od sebe. Globální vedení a zásah, který by byl zčásti vojenský, zčásti politický a zčásti humanitární, už dávno potřebujeme. Vzhledem k řadě argumentů, které mají kořeny v základní etice, globální bezpečnosti a souboru normativních politických zásad, má konflikt v Sýrii pro náš svět hluboký význam. Ignorujeme ho na naše kolektivní nebezpečí.

Nader Hashemi je docentem blízkovýchodní a islámské politiky a ředitelem Centra pro blízkovýchodní studia na Škole mezinárodních studií Josefa Korbela na Denverské univerzitě. Je autorem knihy Islám, sekularismus a liberální demokracie: Toward a Democratic Theory for Muslim Societies a spolueditorem knihy The People Reloaded: The Green Movement and the Struggle for Iran’s Future a nejnověji The Syria Dilemma. Na Twitteru: Na Twitteru: @naderalihashemi.

1. Ammar Abdulhamid, „Sýrie není připravena na povstání“, The Guardian, 7. února 2011.
2. Cajsa Wikstrom, „Sýrie: ‚Království ticha'“, Al Jazeera (anglicky), 9. února 2011, http://www.aljazeera.com/indepth/features/2011/02/201129103121562395.html.
3. „Interview se syrským prezidentem Bašárem Asadem,“ Wall Street Journal, 31. ledna 2011, http://online.wsj.com/article/SB10001424052748703833204576114712441122894.html.
4. Tato zpráva se týkala období od 21. února 2014 do 21. března 2014. Viz „Zpráva generálního tajemníka o provádění rezoluce Rady bezpečnosti 2139 (2014)“, http://s3.documentcloud.org/documents/1095567/220314-sg-report-on-implementation-of-resolution.pdf.
5. „Syria Death Toll Now Above 100,000 says UN Chief Ban,“ BBC News, 25. července 2013, http://www.bbc.com/news/world-middle-east-23455760; Michael Pizzi, „UN Abandons Count in Syria, Citing Inability to Verify Poll,“ Al Jazeera America, 7. ledna 2014, http://america.aljazeera.com/articles/2014/1/7/un-abandons-deathcountinsyria.html a osobní korespondence s Violations Documentation Center, 19. dubna 2014.
6. John Tirman, The Deaths of Others: The Fate of Civilians in America’s Wars (New York: Oxford University Press, 2011).
7. „UN Says Refugee Crisis Worst since Rwanda“, BBC News, 16. července 2013, http://www.bbc.com/news/world-middle-east-23332527.
8. Stephanie Webehay, „UN has to Cut Syria Food Rations for Lack of Donor Funds,“ Reuters, 7. dubna 2014, http://www.reuters.com/article/2014/04/07/us-syria-crisis-un-aid-idUSBREA3615L20140407 a „UN: Syrians to be the World’s Biggest Refugee Group,“ Al Arabiya News, 25. února 2014, http://english.alarabiya.net/en/News/middle-east/2014/02/25/U-N-Syria-is-world-s-biggest-exporter-of-refugees-.html.
9. „Syria Crisis: UN Reaches Record $6.5b Aid Appeal,“ BBC News, 16. prosince 2013, http://www.bbc.com/news/world-middle-east-25398012.
10. „Syria:
11. Ruth Sherlock, „Syria: The Telegraph, 13. ledna 2014, http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/middleeast/syria/10569648/Syria-dozens-die-of-starvation-in-Damascus-after-being-denied-food.html a Ann Curry, „Starvation, death plague Syrian camp“, NBC News, 2. února 2014, http://www.nbcnews.com/video/ann-curry-reports/54255961#54255961.
12. Annie Sparrow, „Syria’s Assault on Doctors“, 3. listopadu 2013, New York Review of Books.
13. „Impeding aid to besieged refugee camp in Syria may amount to war crime – UN official,“ UN News Center, 17. ledna 2014, Viz také Danny Postel a Nader Hashemi, „Use Force to Save Starving Syrians,“ New York Times, 10. února 2014.
14. Ahmed Rashid, „The Outbreak of Polio in Syria is an Indictment of the Civilized World,“ Financial Times, 1. listopadu 2003, http://blogs.ft.com/the-a-list/2013/11/01/the-outbreak-of-polio-in-syria-is-an-indictment-of-the-civilised-world/#axzz2yaoAZjjt.
15. Marisa Taylor, „Report: U.N. Aided 38,000 Victims of Syrian Gender-Based Violence in 2013,“ Al Jazeera America, 24. listopadu 2013, http://america.aljazeera.com/articles/2013/11/24/report-over-11-000syrianchildrenkilledinwarmostbyexplosives.html.
16. Tom Miles, „U.N. Aided 38,000 Victims of Syrian Gender-Based Violence in 2013,“ Reuters, 8. ledna 2014, http://www.reuters.com/article/2014/01/08/us-syria-crisis-rape-idUSBREA0711R20140108. Viz také Lauren Wolf, „Syria has a Massive Rape Crisis,“ The Atlantic, 3. dubna 2013, http://www.theatlantic.com/international/archive/2013/04/syria-has-a-massive-rape-crisis/274583/ a International Rescue Committee, Syria: A Regional Crisis, leden 2013, http://www.rescue.org/sites/default/files/resource-file/IRCReportMidEast20130114.pdf.
17. Ian Black, „Syrian Regime Document Trove Shows Evidence of ‚Industrial Scale‘ Killing of Detainees,“ The Guardian, 21. ledna 2014, http://www.theguardian.com/world/2014/jan/20/evidence-industrial-scale-killing-syria-war-crimes.
18. Statement on Syria, UN Secretary-General, March 12, 2014, http://www.un.org/sg/statements/?nid=7520.
19. Většina těchto zpráv je k dispozici zde: http://www.du.edu/korbel/middleeast/syria.html.
20. „UN Implicates Bashar Al-Assad in War Crimes“, BBC News, 2. prosince 2013, http://www.bbc.com/news/world-middle-east-25189834.
21. Somini Sengupta, „Government’s Abuses ‚Far Outweigh‘ Syrian Rebels‘, Rights Chief Says“, New York Times, 8. dubna 2014, http://www.nytimes.com/2014/04/09/world/governments-abuses-far-outweigh-syrian-rebels-rights-chief-says.html?ref=todayspaper&_r=0.
22. John Mearsheimer, „America Unhinged,“ The National Interest, leden-únor 2014, http://nationalinterest.org/article/america-unhinged-9639.
23. Edward Luttwak, „In Syria, America Loses if Either Side Wins,“ New York Times, 24. srpna 2013.
24. „Million Syria Refugees Registered in Lebanon,“ BBC News, 3. dubna 2014, http://www.bbc.com/news/world-middle-east-26864485 a „Lebanon cannot bear brunt of Syrian refugee crisis alone, UN relief official warns,“ UN News Center, 18. března 2014, http://www.un.org/apps/news/story.asp/story.asp?NewsID=47379&Cr=lebanon&Cr1=#.U0qDbvldWSo.
25. Peter Bergen a Jennifer Rowlandová, „Al-Káida kontroluje na Blízkém východě více území než kdy dříve,“ CNN.com, 7. ledna 2014, http://www.cnn.com/2014/01/07/opinion/bergen-al-qaeda-terrority-gains/.
26. „Exodus of French Volunteers for Syria Jihad Growing: New York Times, 12. února 2014, http://www.nytimes.com/reuters/2014/02/12/world/europe/12reuters-france-syria.html?partner=rss&emc=rss.
27. „Syria-Related Attacks ‚Main Terror Threat to UK,“ BBC News, 9. dubna 2014, http://www.bbc.com/news/uk-26957385.
28. Spencer Ackerman, „Al-Qaida Faction in Syria Contemplating U.S. Attack, Intelligence Officials Warn,“ The Guardian, 29. ledna 2014, http://www.theguardian.com/world/2014/jan/29/al-qaida-syria-nusra-front-intelligence-threat.
29. „Syria a U.S. Homeland Security Threat: Šéf DHS,“ New York Times, 7. února 2014, http://www.nytimes.com/reuters/2014/02/07/world/middleeast/07reuters-usa-security-homeland.html?ref=middleeast.
30. Joe Cochrane, „Indonesian Militants Join Foreign Fighters in Syria,“ New York Times, 31. ledna 2014, http://www.nytimes.com/2014/02/01/world/asia/indonesian-militants-join-fight-in-syria.html?ref=middleeast.
31. Ann Gearan, „Diplomacy is Failing in Syria, Obama Acknowledges,“ Washington Post, 11. února 2014, http://www.washingtonpost.com/world/national-security/diplomacy-is-failing-in-syria-obama-acknowledges/2014/02/11/822065e6-935c-11e3-84e1-27626c5ef5fb_story.html.
32. Rana Kabbani, „From the Turks to Assad: to Us Syrians it is All Brutal Colonialism,“ The Guardian, 29. března 2011, http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2011/mar/30/turks-assad-colonialism-family-mafia.
33. Liam Stack, „In Sometimes Deadly Clashes, Defiant Syrians Protest,“ New York Times, 17. dubna 2011.
34. Frank Barat, „Reframing the Israel-Palestine Conflict,“ New Internationalist, 1. dubna 2011, http://newint.org/features/web-exclusive/2011/04/01/palestine-israel-interview-pappe/. Viz také Rami Khouri, „The Long Revolt,“ Wilson Quarterly (léto 2011), 43-46.
35. Robert Fisk, „Truth and Reconciliation? It won’t Happen in Syria,“ The Independent, 7. května 2011, http://www.independent.co.uk/voices/commentators/fisk/robert-fisk-truth-and-reconciliation-it-wont-happen-in-syria-2280377.html.
36. Ian Black, „Syria May Agree to Prisoner Swaps before Geneva Peace Talks,“ The Guardian, 17. ledna 2014, http://www.theguardian.com/world/2014/jan/17/syria-prisoner-swaps-geneva-peace-talks.
37. „‚Friends of Syria‘ Recognize Opposition,“ Al Jazeera (English), 12. prosince 2012, http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2012/12/201212124541767116.html.
38. „The Position of the NATO’s General Secretary Regarding Intervention in Syria,“ Prohlášení Syrské koalice, 24. dubna 2013, http://www.etilaf.org/en/newsroom/press-release/item/433-the-position-of-nato%E2%80%99s-secretary-general-regarding-intervention-in-syria.html.
39. Max Blumenthal, „‚We Just Wish for the Hit to Put an End to the Massacres‘,“ The Nation, 13. září 2013, http://www.thenation.com/article/176158/we-just-wish-hit-put-end-massacres#.
40. Stephen Zunes, „Syria: U.S. Involvement Could Make Things Worse,“ Santa Cruz Sentinel, 3. května 2013, http://www.santacruzsentinel.com/opinion/ci_23169164/stephen-zunes-syria-u-s-involvement-could-make.
41. Danny Postel a Nader Hashemi, „Use Force to Save Starving Syrians,“ New York Times, 10. února 2014.
42. Stephen Zunes, odpověď Dannymu Postelovi a Naderu Hashemimu na e-mailové konferenci, která zahrnovala desítky protiválečných aktivistů a intelektuálů, 12. února 2014.
43. Rozhovor na rádiu Open Source s Christopherem Lydonem, 28. února 2014, http://radioopensource.org/the-syria-test/.
44. Thomas Pierret, „No Stability in Syria without Political Change“, Carnegie Endowment, http://carnegieendowment.org/syriaincrisis/?fa=54499.
45. Jimmy Carter a Robert Pastor, „Time to be Bold and Make Peace in Syria“, Washington Post, 22. prosince 2013, http://www.washingtonpost.com/opinions/time-to-be-bold-and-make-peace-in-syria/2013/12/22/af84a626-69a6-11e3-a0b9-249bbb34602c_story.html.
46. „Zoufalá doba,“ The Economist, 23. ledna 2014, http://www.economist.com/news/leaders/21595004-conference-syria-not-enough-west-should-also-arm-rebels-desperate-times.
47. „Západ obviňuje Sýrii kvůli 3,5 milionu lidí v nouzi,“ Al Džazíra (anglicky), 28. března 2014, http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2014/03/west-accuses-syria-over-35-million-need-20143281921448888.html.

.