Promiňte, pane, ale proč se usmíváte?

Mladý muži, jsem nadšen, že existuji.

Tato dvě slova vystihují odpověď na otázku. Pojďme jejich prostřednictvím prozkoumat smysl života.

– Byl jsi to ty, než jsem –

Jako dítě jsem také čelil této existenciální otázce, kterou nyní pokládáš, a nebyl jsem na ni připraven odpovědět. Následovalo dalších třicet let útěku před strachem ze smrti.

Tato snaha však podléhala marnosti, jak nepochybně tušíš. V poslední době jsem našel klid díky přijetí, ale než se pohneme příliš rychle, prozkoumejme jedno z nejvíce oslabujících slov v našem lexikonu, slovo „já“.

Tuto dušezpytnou otázku vznášíme z místa izolace, maskováni identitou jediné formy. Implicitně je ve hře příběh v pozadí, v němž se ústřední postava může v jediném okamžiku zdánlivě rozplynout v nekonečné nicotě.

Toto uvědomění se snaží zlevnit hromadění jakéhokoli bohatství a postavení, protože jednoho dne to všechno pomine. „Tak proč se namáhat, když VŠECHNO tvé úsilí nakonec uschne na vinici?“

Dovolím si tvrdit, že bys neměl, kdyby se hra života řídila těmito pravidly, ale je tomu tak? Vydrž, Dorotko, naše cesta se brzy dostane hlouběji do králičí nory.

– Vrstvy cibule –

Představ si, že umíráš, jednu vrstvu po druhé. Nakonec dojde k bodu, v němž ustane veškerá forma a myšlení. Co zůstane ze vzácného TY? Nebo ještě lépe, kde jsi?“

Odpověď – vrátil ses do prázdnoty, z níž ses kdysi vynořil a prožíval život jako jiné „JÁ“. Při dalším sledování tohoto filmu a přetáčení filmového pásu se rozvíjí krásná myšlenka:

Tato mnohonásobná „já“ přece nejsou oddělená. Všechna jsou vyjádřením téže jednoty. Toto bytí je TY, které existovalo před JÁ. Jak říká velký Alan Watts, jsme souhrnem všech „já“.

Pocit, že můžeme kdykoli zmizet v zapomnění, je tu jen kvůli nesouvislému způsobu, jakým vnímáme sami sebe. Naše ego podporuje tuto izolovanost a smrtelné nebezpečí od okamžiku, kdy otevřeme oči tomuto světu.

Les Brown tvrdí, že se rodíme se dvěma strachy, se strachem z hlasitých zvuků a se strachem z pádu, ale já s ním uctivě nesouhlasím. Domnívám se, že všechny strachy jsou projevem jednoho prvotního strachu, a tím je strach ze smrti, který pohání egoistická mysl.

Kdo jiný vám 24 hodin denně nutí myšlenky výčitkami z minulosti a obavami z budoucnosti? Toto šílené chování ego potřebuje k přežití a vybírá si vysokou daň v podobě negativního pohledu na život a neschopnosti plně expandovat do přítomného okamžiku.

– Existence je hra –

Cítím, že stále nejste přesvědčeni. Domníváte se, že vaše role v existenci začíná a končí na hranici vaší formy. Koneckonců se ztotožňujete s formou reprezentovanou myšlenkou, která vyvolává pocit jedinečnosti a důležitosti.

Ego nám říká, že musíme pokračovat věčně, ale je tomu tak? Jste jím, nebo jeho součástí? Podívejme se na vlny v oceánu. Jsou to výrazné projevy, které existují jen krátký okamžik a dosahují dosažení v podobě hřebene, než se rozplynou.

Jsou však vlny v oceánu, nebo jsou oceánem? Zřejmou odpovědí je to druhé. V tomto smyslu je každá vlna já, stejně jako my, vystupující na krátký záblesk z látky neprojeveného. Ty jsi existence, příteli, vždy jsi byl a vždy budeš.

Vlna není v oceánu. Vlna je oceán. – Jeff Lieberman

Obava, že se musíš zoufale držet milionů atomů, které tvoří tvou podobu, je docela hloupá. Jak vylepšit neprojevené, samotnou podstatu, z níž jste se vyvinuli? Nevylepšíte!“

Tato myšlenka však vyvolává další zajímavou otázku, jak už to tak bývá, když se vydáte hlouběji do králičí nory. Co děláte v životě, když už není co dělat? Jim Carey tuto otázku položil a poskytl na ni hlubokou odpověď. Hrajete si na život!“

Život není cesta. Není to nějaký cíl, kterého se snažíme dosáhnout. Od dětství nám byl prodáván falešný předpoklad v podobě přesvědčení, že ta „velká věc“ přijde. A mnozí z nás žijí svůj život v tomto neustálém stavu příprav.

Víte, že je to pravda, stejně jako já, a oba cítíme tu tíhu. Můžete to vidět na pracovišti, když jste celý svůj život koncipovali tak, abyste došli k tomuto cíli, jen abyste zjistili, že vám nesmírně chybí dar, který byl slíben. A to proto, že nikdy nebyl jeden den a nikdy nebylo tam. To jsou dva omyly života, když je modelován jako cesta.

Život hrajete tak, že spoluvytváříte s vesmírem tím, že manifestujete myšlenky, které k vám a skrze vás přicházejí z vesmíru, aby inspirovaly, ovlivňovaly a povznášely ostatní. Stejně jako při tanci tančíte. Na parketu není žádný bod, kterého byste měli dosáhnout, jak poznamenal Alan Watts. Prostě tančíte!“

A ve vašem případě prostě žijete tady a teď. Uvolňujete pevné sevření života a smrti, přijímáte dualitu a plníte svou roli ve hře. Chyť míč, běž si pro touchdown, raduj se s rozehrávačem, jímž je vesmír, a udělej to všechno znovu.

Prostě si hraj, příteli, a žasni nad tím zmatkem!