Našel jsem médium (vlastně médium našlo mě…) a z tohoto místa pro psaní jsem nadšený. Už roky jsem nepsala proto, že chci, a ne proto, že musím. Už se nemůžu dočkat, až začnu. Nicméně je tu ta skrytá úzkost z toho, že se musím vydat na veřejnost.

Podle toho, co jsem četla od mnoha jiných pisatelů na Médiu, nejsem sama.

Ačkoli jsem nikde neviděla žádné zlomyslné trollí komentáře, váhám nad nevyslovenou kritikou nekomentářů. Co když moje slova nikdo nečte? Co když čtou, ale nekomentují, netleskají, nesledují…

No, krásná komunito Média, každý týden zjišťuji, že mám nové příznivce; a to jsem ještě ani nic nenapsal! Jasně, vím, že tím, že mě sledujete, doufáte, že vás budu číst a sledovat. Nebo možná máte rádi některé ze stejných lidí jako já. Já nevím. A nezáleží mi ani tak na tom, proč mi přibývají sledující mého prázdného plátku.

Jsem jen rád, že jsi nakoukl a přiznal své číhání.

Podnítil jsi mě k tomu, abych přiložil pero na papír a falangy na klávesnici. Protože prozatím beru tvou přítomnost jako bezpodmínečnou lásku.

Budu pracovat na dokončení některých svých polorozpadlých nápadů a se zatajeným dechem je sem vložím. Trochu bych lhal, kdybych tvrdil, že píšu jen pro sebe a je mi jedno, co si myslíte. Píšu sice pro sebe, ale znáte to. Všichni píšeme proto, aby nás někdo četl, ne?“

A to je všechno, co k tomu chci v tuto chvíli říct. Prolomil jsem ledy, pustil jsem se do toho. Potop se, nebo plav.

Cením si těch X minut*, které jsi mi dnes věnoval.
Taky se za tebou zastavím a zatleskám ti za tvé úsilí.

*X = počet minut, které Medium určí, že je potřeba na přečtení tohoto textu.