NEW YORK, 13. dubna 2013 – Spojené státy, navzdory všeobecnému přesvědčení, nemají žádný úřední jazyk. Federální zákonodárci navrhují zákony, které by z angličtiny udělaly úřední jazyk Spojených států, a každý rok tato legislativa zaniká.

Co kdybychom začali vážně uvažovat o přijetí federální legislativy, která by nařídila angličtinu jako úřední jazyk pro všechny vládní a obchodní záležitosti, písemné i ústní? Proč bychom měli?“

Přijetí angličtiny jako úředního jazyka by povzbudilo nové přistěhovalce, aby se naučili jazyk země, kterou přijali za svou. Konečným cílem je sjednotit americký lid a zároveň zlepšit život přistěhovalců i rodilých obyvatel.

Došlo by k úsporám; úřední angličtina by ušetřila miliardy na federálních výdajích. Jen přímé náklady na překladatele a dvojjazyčné vzdělávání jsou miliardové a mnohé z těchto nákladů nesou místní samosprávy. V Los Angeles bylo v roce 2002 věnováno 15 milionů dolarů, tj. 15 % volebního rozpočtu, na tisk hlasovacích lístků v sedmi jazycích a na zaměstnávání dvojjazyčných volebních pracovníků. Okres Los Angeles zaměstnává více než 400 soudních tlumočníků na plný úvazek, což stojí 265 dolarů denně. V roce 2000 podepsal prezident Bill Clinton zákon Executive Order 13166, který nutí poskytovatele zdravotní péče, kteří přijímají platby Medicare a Medicaid, najímat tlumočníky pro každého pacienta, který je potřebuje, a to na vlastní náklady.

Nepřímé náklady na nehody a ztrátu produktivity způsobené miliony lidí, kteří nemluví anglicky, jsou další miliardy. Patří mezi ně smrtelné dopravní nehody, nehody na pracovišti a nehody způsobené tím, že zdravotníci nerozuměli pacientům nebo jejich rodinám.

Mnoho přistěhovalců druhé generace, kteří nemluví anglicky, se ocitá v nepříznivém postavení kvůli omezeným možnostem zaměstnání. Studium angličtiny vždy otevíralo přistěhovalcům a jejich rodinám dveře a umožňovalo jim vstoupit do hlavního proudu americké společnosti a postoupit na socioekonomickém žebříčku. V posledních dvou generacích se však tento ideál narušil. Požadavek, aby se přistěhovalci učili anglicky, a angličtina jako taková byly označovány za „nástroj útlaku“, pokusy o podporu osvojování angličtiny byly odsuzovány jako rasistické. Maurice Ferre, bývalý starosta Miami, prohlásil, že není třeba, aby se španělsky mluvící lidé učili anglicky. „Mluvíme o španělštině jako o hlavní formě komunikace, jako o úředním jazyce, ne na cestě k angličtině.“

Překvapivě se řady přistěhovalců, zejména španělsky mluvících, kteří neumějí anglicky, rozrůstají. Vzhledem k tomu, že vláda poskytuje přistěhovalcům dvojjazyčné vzdělávání; vládou financované tlumočníky ve školách, na policejních odděleních a v nemocnicích; dvojjazyčné zkoušky na řidičský průkaz, daňové formuláře, volební lístky a služby, usnadnila jim, aby se angličtinu nenaučili. V Hartfordu ve státě Connecticut, daleko od pohraničních států, kde si to obvykle myslíme, je více než 40 procent obyvatel hispánského původu a polovina španělsky mluvících obyvatel neumí anglicky. Veškeré městské služby jsou poskytovány ve španělštině, zaměstnanci většiny podniků mluví španělsky a španělsky mluvící nemají skutečnou potřebu učit se anglicky. Hartford se stává latinskoamerickým městem.

V celé zemi bylo při sčítání lidu v roce 2000 klasifikováno 21,3 milionu lidí jako „s omezenou znalostí angličtiny“, což je 8 % populace. Téměř čtvrtina z nich, 5 milionů, se narodila ve Spojených státech.

Na některých floridských středních školách přesahuje neúspěšnost ve státním testu FCAT (Florida Comprehensive Assessment Test), který je nutný k ukončení studia, 20 procent. Vzhledem k tomu, že mnoho z těch, kteří neuspějí, nemluví plynně anglicky, objevily se požadavky na zrušení zkoušky nebo na její zajištění ve španělštině. Vytváříme třídy lidí, kteří nikdy nebudou muset mluvit anglicky a kteří se ji nikdy nenaučí.

Procento cizojazyčných mluvčích je samozřejmě vyšší ve státech, jako je Kalifornie, Nové Mexiko a Texas, ale rostoucí neochota učit se anglicky se netýká jen španělsky mluvících lidí. Ve Spojených státech žijí rodilí mluvčí více než 350 jazyků a ocitají se zde lidé, kteří kromě španělštiny hovoří také arabsky, francouzsky a čínsky.

Angličtina dnes není naším úředním jazykem, a to znamená, že vláda musí poskytovat služby v desítkách jazyků, aby vyhověla neanglicky mluvícímu obyvatelstvu. Tím, že vycházíme vstříc neangličtinářům, vytváříme jazyková ghetta. Jsou to zároveň ghetta zaměstnanosti.

Kdysi dávno se přistěhovalci horlivě učili anglicky. Plynulá angličtina s cílem asimilovat se do hlavního proudu byla kdysi výslovným cílem Ligy sjednocených latinskoamerických občanů (LULAC). Nyní může výkonný ředitel LULAC prohlásit: „Asimilovat se nemůžeme a nebudeme!“. Přesto lidé na celém světě věří, že je důležité naučit se anglicky, a většina přistěhovalců, pokud by byla konfrontována s touto potřebou, by se ji pravděpodobně snažila naučit.

Ale není to nutné. Tím, že se nám nepodařilo prosadit angličtinu jako náš úřední jazyk, potřeba učit se anglicky zanikla. Pokud budeme pokračovat v tomto kurzu, mohli bychom se stát podobnými jako Kanada a rozdělit se podle etnických/rasových linií. A i při desetině našeho počtu obyvatel stojí kanadskou vládu snaha vyhovět dvěma jazykovým skupinám přes 2,4 miliardy dolarů ročně.

Pokud chceme být jednotným národem, lidmi, kteří si rozumí a mohou spolupracovat s lidmi odkudkoli v zemi, budeme muset mít úřední národní jazyk. Ať je tímto jazykem jazyk našeho základního zákona – ústavy – a našeho vyhlášení nezávislosti. Řešení naší jazykové roztříštěnosti je zcela jednoduché: Angličtina. Není to jen jazyk, je to myšlenka, jejíž čas nadešel.

.