Na přelomu 40. a 50. let začal Gruen zkoumat ambicióznější projekty a v roce 1956, jen několik měsíců po otevření Disneylandu v Kalifornii, Gruen dokončil práce na Southdale Center. Southdale navrhl jako dvouúrovňovou stavbu propojenou protilehlými eskalátory, v níž se nacházelo několik desítek obchodů rozmístěných kolem společného nádvoří, chráněného před povětrnostními vlivy střechou. Vzorem mu byly evropské pasáže, které na počátku 19. století vzkvétaly ve Vídni a dalších městech. Pro moderní oči se však odkaz na evropskou urbanistiku ztrácí:

Gruenův návrh obchodního centra Southdale se stane nejvlivnějším archetypem nové budovy poválečné éry.

Southdale se okamžitě stal hitem a sklidil téměř stejně hyperbolickou chválu jako park Walta Disneyho. „Nápadně pohledné a barevné centrum je neustále přeplněné,“ hlásal Fortune. „Třpytivá světla a jasné barvy neustále vybízejí k pohledu před sebe, k procházce do dalšího obchodu a k nákupu.“ Většina komentátorů se zaměřila na rozlehlý prostor nádvoří, který Gruen nazval „zahradním dvorem věčného jara“, kde se nakupující mohli těšit ze soch, dětských karnevalů, kaváren, eukalyptů a magnólií, ptačích klecí a desítek dalších zpestření.

Gruenův návrh Southdale se stane jediným nejvlivnějším archetypem nové budovy poválečné éry. Stejně jako původní mrakodrapy Louise Sullivana definovaly městská panoramata první poloviny dvacátých let, Gruenovo obchodní centrum se rozšířilo nejprve na amerických předměstích a poté po celém světě. Gruenův uzavřený veřejný prostor, původně zamýšlený jako únik před krutými minnesotskými zimami, urychlil masovou migraci do pouští a tropických podnebí, kterou umožnil vynález klimatizace. Dnes se všech patnáct největších nákupních center na světě nachází mimo USA a Evropu a dvě třetiny z nich jsou v zemích s teplým klimatem, jako jsou Filipíny, Bangladéš, Malajsie a Thajsko. A i když by se samotné nákupní středisko ohromně rozšířilo, základní šablona by zůstala stejná: dvě až tři patra obchodů obklopující uzavřené nádvoří, propojené eskalátory.

Ale za jeho úspěchem se skrývá tragická ironie. Samotné obchodní centrum bylo jen malou součástí Gruenova návrhu Southdale. Jeho skutečnou vizí bylo husté, smíšené, pěší městské centrum s obytnými byty, školami, zdravotnickými středisky, venkovními parky a kancelářskými budovami. Nádvoří obchodního centra a jeho pohodlí pro pěší byly pro Gruena způsobem, jak propašovat evropské metropolitní hodnoty do barbarské americké předměstské pustiny.

Southdale měl být protilátkou proti rozrůstání předměstí. Místo toho se stal zesilovačem.

Developeři však Gruenovu širší vizi nikdy nepřijali. Místo toho, aby nákupní centrum obklopili zástavbou s vysokou hustotou a smíšeným využitím, obklopili ho parkovišti. Jeho pouťové nádvoří nahradili food courty. Kolem nových nákupních center sice rozkvetly komunity, ale jednalo se převážně o nekoordinovanou zástavbu rodinných domů s nízkou hustotou. Suburbanizace měla samozřejmě mnoho větrů v plachtách, ale Gruenovo nákupní centrum bylo jedním z nejsilnějších. Southdale měl být protilátkou proti rozrůstání předměstí. Místo toho se stalo zesilovačem.

Gruenovy nápady přesto zaujaly jednoho oddaného fanouška, který měl finanční prostředky na jejich realizaci: Walt Disney. Zahájení provozu Disneylandu v roce 1955 bylo ohromujícím úspěchem, ale triumf plánovaného prostředí uvnitř parku vyvolal jakousi opačnou reakci na akrech mimo něj, které byly rychle přeměněny z pomerančových hájů na levné motely, benzinové stanice a billboardy. Disney byl touto zkázou stále více znechucen, a tak začal spřádat plány na vybudování projektu druhé generace, v němž by měl pod kontrolou celé prostředí, nejen zábavní park, ale i celou komunitu kolem něj.

Disney plánoval od základu navrhnout celé fungující město, které by znovu objevilo téměř všechny prvky moderního městského prostředí. Nazval ho EPCOT, zkratka pro Experimental Prototype Community of Tomorrow (Experimentální prototypová komunita zítřka). Společnost Disney Corporation sice nakonec postavila zábavní park budoucnosti s názvem EPCOT, ten však neměl nic společného s Disneyho vizí, která měla být skutečnou komunitou s plnohodnotnými obyvateli, nikoliv další turistickou atrakcí.

Během svého průzkumného výzkumu Disney propadl Gruenovu kouzlu. Gruen do své knihy Srdce našich měst zahrnul vlídná slova o Disneylandu a sdílel Disneyho opovržení k rozlehlým „uličkám hrůzy“, které se kolem zábavního parku rozrůstaly. A tak když se Disney rozhodl koupit rozsáhlou bažinatou oblast ve střední Floridě a vybudovat „Město pokroku“ – jak ho sám nazval – byl Gruen pro tento projekt dokonalým patronem. Stejně jako Gruenův původní plán pro Southdale to měla být celá komunita orientovaná kolem nákupního střediska.

Skutečnost, že městská kritička Jane Jacobsová, která měla silnou antipatii k plánování shora, viděla v Gruenově modelu přednosti, by nám měla něco říct.

Disneyho Progress City mělo být hluboce antiautomobilové. V centru města se nacházela zóna, kterou Gruen nazval Pedshed, vymezená žádoucí docházkovou vzdáleností průměrného občana. V oblasti Pedshed by byl zákaz vjezdu automobilů a objevily by se nové druhy dopravy, které by obyvatele dopravily do centra. Stejně jako v Disneyho zábavních parcích by všechna zásobovací a servisní vozidla byla vedena pod městem sítí podzemních tunelů. Disney však zemřel na rakovinu v roce 1966, když byl jeho projekt ještě ve fázi plánování.

Proč nebylo postaveno Progress City? Nejjednodušší způsob, jak odmítnout Gruenovu/EPCOT vizi, je zaměřit se na to, že jejím jádrem bylo nákupní centrum. Obchodní centrum je však příliš rozptylujícím obětním beránkem a odvádí pozornost od ostatních prvků, které skutečně mají hodnotu. Skutečnost, že kritička měst Jane Jacobsová, která měla silnou antipatii k plánování shora, viděla v Gruenově modelu přínos, by nám měla něco říci. Odstranění automobilů z celých center měst, výstavba smíšené husté zástavby v příměstských regionech, vytvoření odlišných možností hromadné dopravy, které by odpovídaly rozsahu průměrných cest, vysunutí služeb pod zem – to vše jsou provokativní myšlenky, které byly samostatně zkoumány v mnoha obcích. Dodnes však nikdo nevybudoval skutečné město pokroku – což znamená, že nemáme skutečnou představu o tom, jak transformativní by mohlo být, kdyby se všechny tyto myšlenky uplatnily současně. Ať už je to nákupní centrum, nebo ne, možná je načase to zkusit.