Řeknu vám, proč podvádím. Potřebuji. Nevěra mě nutí vzpomínat na různé věci. Detaily, které se rozšiřují a naplňují můj život (nadcházející hodnocení mého výkonu, bolesti při tréninku, obnovení mého 401(k)), a ty, které ho umrtvují (moje pocity viny, samolibé sebeuspokojení, falešné prozření o mém pokroku v tomto životě) – to všechno odpadá, když se podívám na nahou páteř neznámé ženy, která se lehce kroutí v pozdně odpoledním slunečním světle dopadajícím na prostěradla hotelu Hampton Inn na nějakém bezejmenném předměstí. Tohle je ta nejzazší volba, kterou můžu udělat. Jsem tam sám za sebe. Proti všem kodexům, pravidlům a mravům, které předstírám, že dodržuji. Navzdory lepšímu úsudku, navzdory každé lekci zpětného pohledu a každému střípku moudrosti, která přichází s věkem, nemám v tu chvíli žádné výčitky, protože jsem nahý, nebo bez kalhot, a rozhodl jsem se tam být. Volil jsem svou přítomností, deklaroval jsem ji a cítím, jak se ve mně znovu hýbe krev. Tak to je ta krev. To je to, kým jsem. To je důvod, proč muži podvádějí.

Lidé vždycky říkají, že muži podvádějí, protože mohou. Je snadné podvádět, to je pravda. Zůstává po nich tak málo důkazů. Kontrolní seznamy jsou snadné – musíš se tu a tam umýt, musíš si získat sympatie ženy, se kterou šukáš, musíš kontrolovat svůj čas a vybírat si místo. Ale zkrátka a dobře, nevěra se dá pozoruhodně snadno skrýt. Častěji – častěji, než si kdokoli z mužů připustí – nemá absolutně žádné následky. Takže ano, tato svoboda existuje. Muž může.

Muži však nepodvádějí proto, že mohou. Muži podvádějí, protože musí, protože musí. To je mužský boj. Potřeba nás nutí zkusit to znovu. Protože kopulace není v žádném případě o osudu. Není o dvou jedincích předurčených k tomu, aby se setkali za nějaké temné noci. Je to o náhodných srážkách.

Pokud podvádíš, musíš věřit tolika věcem: že osudová láska je lež a monogamní láska podvod. Pokud podvádíš, tyto dva pocity jsou tvým vůdčím světlem. Neznamená to, že nejsi schopen lásky, neznamená to, že nechceš to, co ti láska – nebo dokonce manželství – může nabídnout. Je to jen paradox. Máte to, čemu věříte, a nikdy to není lež. Trénujete svůj cit, aby se vešel do lži. Tvá pravidla zapadají právě do tohoto citu.

Musíš mít pravidla. Vždycky bys měl souložit s někým, kdo je stejně ohrožen jako ty. Věta Nesereš tam, kde jíš, dává větší smysl, jakmile ošukáš někoho, s kým pracuješ. Nikdy neříkej slovo láska, leda v souvislosti se šukáním. Nesouložíš s nikým, kdo je příliš mladý, ani se schizofreniky. Přefikneš slavnou osobu a nikomu to neřekneš. Od manželek svých kamarádů se držíš dál. Pokud máš přítelkyni v cizím městě, nikdy tam nejezdíš jen kvůli šukání. To jsou pravidla, která ses naučil tvrdou cestou. A jsou i další. Podvádím bez výhrad. Částečně za to může můj věk. Zčásti je to otázka místa, kde podvádím. Nepodvádím ve městě, kde žiji, a dokonce ani v regionu. To je moje pravidlo.

Doma se věnuji potřebám svého manželství. Je to určitý druh zkoušky a muži zkoušky potřebují. Věrnost je zkouška, která muže staví proti jeho vlastním instinktům, nabádá ho, aby ignoroval své možnosti, aby utlumil jakýkoli smysl pro expanzi. Ženitba průměrného muže odvrátí od všeho, co o sobě do té doby věděl. A někteří muži touto zkouškou projdou. Projdou. A já rád poslouchám jejich kecy. Vezměte si rutinu „miluji svou ženu“, kterou přede mnou jistí moralističtí nimrodi znovu a znovu rozbalují u koktejlů. Nikdy jim neskáču do řeči. Neskočím jim na špek. Kvůli takovým věcem se s muži nehádejte. Já svou ženu taky miluju, ale nikomu není nic do toho, jak s tou láskou nakládám. A většinou to pochází od chlapů, kteří si cestou domů odskočí do striptýzového klubu, honí si v kanceláři u YouPornu nebo slídí po Craigslistu a hledají husu do své kvóty přestupků. Nic z toho nedělám. Můj místní život je čistý. Jsem soustředěnější než oni. Silnější a lépe přizpůsobený tomu, co je mi blízké – mé rodině, mé ženě, mé práci. Svým způsobem je to proto, že neváhám podvádět.

To jsou chlapi, kteří nikdy nepodvádějí, i když by si to přáli. Přál bych si, aby o tom mlčeli. Nech si svoje historky o tom, jak ses se svou ženou sladce pomiloval, než jsi odletěl do Evropy. Nebuď hloupý a pyšný na domácnost. Nemoralizuj. Moje štěstí a moje trápení jsou moje vlastní – nebal mi do dárkového balení nějakou část toho tvého, abych si to vynahradil. Ano, já vím, je spousta mužů, kteří touto zkouškou věrnosti projdou. Pro ně jiná cesta neexistuje.

Pochop, že poměr – čin, který vrhá obyčejné do přímé rovnováhy s neobyčejným – je také svého druhu zkouškou. Pro mě testuje hranice a mou toleranci k riziku. Není to jen příjemný pocit. Vytváří vrstvy tajemství, které vyžadují mé neustálé udržování. Vyžaduje to věnovat pozornost dvěma souborům detailů – jednomu doma a druhému v hotelovém pokoji – a zároveň zvládat obrovské množství doprovodných rizik zahrnujících komunikaci a narážky. Moje příběhy se musí propojit. Moje vzpomínky musí být soukromé.

To některé chlapy šťavnatí, ty, kteří chtějí neustále cítit paniku sedící na okraji jejich útrob. To jsou závodníci, bungee jumpeři. Milují všechno, co s aférou souvisí. Podvádění je pro ně odrazem jejich úspěchu v úsilí o život. Podívejte se, co to obnáší. Podvodník má dost peněz, dost času, dost disciplíny, dost temného umění tajnůstkářství, které má pevně schované v hrudi, aby dokázal složitě podvádět osobu, s níž je mu nejbližší. U nich nejde ani tak o ženu, jako o samotný fakt podvádění. Pro takového muže je nevěra určitým druhem úspěchu. To nejsem já.

Mám rád ženy. Miluju na nové ženě všechno: její vůni, její podpaží, její zápěstí. Šukal jsem velké, ošklivé ženy i malé, křehké. Už šestnáct let mám trvalý vztah s kamarádkou z vysoké školy v jižanském státě.

Říká mi, abych ji nepodváděl. Ale já to dělám a nedám jí na to dopustit. Šukal jsem s lesbičkami v Paříži, s hotelovými recepčními na lůžkách a s vojáky v uniformách. To všechno v době, kdy jsem byl ženatý. Kéž by ten seznam byl delší. Někdy je banální, jindy epický.

Muži samozřejmě také podvádějí, přinejmenším částečně z frustrace ze vztahu s manželkou. Nebo přesněji řečeno, frustrace muže ze vztahu s manželkou může utužit jeho odhodlání podvádět. V některých ohledech je tato cesta torpédovitá. A líná. V jiných naprosto pochopitelná, protože když je žena rozzlobená, když je zakořeněná a nesmiřitelná, nenabízí žádnou útěchu. Ale to nejsem já. A vím, věřte mi, že vím, že peklo opravdu nemá takový vztek jako opovrhovaná žena. Udělala jsem své chyby. Jsou ženy, které mnou pohrdají. Ženy nikdy nepochopí, jak mohou muži podvádět, protože o tom přemýšlejí v souvislosti se sebou samými – jako o něčem, co se děje jim. Berou to nejprve jako urážku, jako narušení společenského řádu, pak jako ránu, pak jako smrtelnou ránu. A to je klíčové. Dělají to proto, že ženy jsou jedinečné, jak ve své touze, tak ve svých požadavcích. Proto ženám dobře sloužím. Zacházím s nimi jako s planetárními objekty, individuálními a svéráznými, gravitačními a jedinečnými. Když jsem se ženou, v hotelu nebo v autě, když ji tisknu k automatu na limonádu na schodišti, nechávám všechno ostatní odpadnout. Jsem s ní bez přetvářky, závazků nebo strachu.

Při podvádění se člověk leccos naučí. Je to zábava. Hodně se u toho nasměješ. Můžete být živelně upřímnější k ženě, která má pětačtyřicet minut, než k ženě, s níž strávíte pětačtyřicet let. Neznamená to, že musíte být; znamená to, že můžete být svobodní. Tak do toho vstupuje svoboda. Jistě je v tom jisté vzrušení. Protože víc než cokoli jiného je nevěra šancí pro tělo, aby potvrdilo svou nadvládu nad duší, aby podnítilo jedince k jeho genetickým kořenům, k tomu, co cítí dobře, a ne k tomu, co cítí jako povinnost.

To neznamená, že je to pro tebe dobré. Nebo že to doporučuji. Je mi úplně jedno, co děláš. Jen poskytuji jedno z vysvětlení, proč muži podvádějí. Je to to, na co jsou stavění. Je to funkce matematiky jejich reprodukční funkce. Je to vedlejší produkt delšího života, více-smrtící kariéry, příliš mnoho práce. A je to důsledek instinktivního odmítání zcela se vzdát vlastní potřeby kvůli nedokonalému a zastaralému aparátu manželství.

Poslední měsíc jsem šukal se známou v hotelovém pokoji. Je o něco mladší než já a bavili jsme se o tom, jak málo ráda šuká svého manžela, který říká, že nebude chtít, dokud nezhubne. V tu chvíli jsem se připlížil k prádelníku, kde ležela její kabelka roztažená dokořán, přesně tak, jak ležela na posteli přede mnou, vytáhl jsem jí z tašky pusinku Hershey’s a pak jsem jí ji nabídl na talířku pokojové služby jako ministrant. Otřela se mi nožičkou o rozkrok, zvedla čokoládu a stáhla obal. Oba jsme se začali smát. V některých ohledech ten okamžik působí nejasně vykalkulovaně, ale byl čtvrtek a oba jsme měli kam jít a netušili jsme, kdy budeme zase spolu. Jen to, že budeme. Přitáhla si mě k hrudi a zašeptala mi do ucha: „Miluju tě.“ V tu chvíli jsem se rozesmál. Utišil jsem ji a řekl, ať to neříká. „Já vím,“ zašeptala, „ale miluju.“

Nikdy jsem na to nereagoval. A pak jsem asi zmlkl, protože hodila obal do misky s koktejlovou omáčkou z pokojové služby a trochu chladně se mě zeptala: „Co mám tedy říct?“

Pokrčil jsem rameny a lehl si vedle ní. „Řekni to, co říkám vždycky,“ řekl jsem jí.

Uvolnila se na mých bocích a zeptala se: „Co to je?“

Tak jsem jí řekl svůj důvod, svá tři kouzelná slova. „Potřebuji tě.“

.