Rod ještěrů Xantusia z jihozápadní části Severní Ameriky si v poslední době získal pozornost v souvislosti s vymezováním druhů. Na základě více než 500 ještěrů ze 156 lokalit dále testujeme předpokládané hranice druhů a objasňujeme fylogeografické zákonitosti, zejména v oblastech potenciálního sekundárního kontaktu. Pro každého ještěra ve studii jsme sekvenovali celý mitochondriální gen cytochromu b a navíc druhou oblast mitochondriální DNA (mtDNA) a dva jaderné introny pro podskupiny celkového vzorku. Fylogenetické analýzy mtDNA obnovily dobře vyřešenou, novou hypotézu pro druhy v komplexu Xantusia vigilis. Data jaderné DNA (nDNA) poskytují nezávislou podporu pro rozpoznání druhů X. arizonae, X. bezyi a X. wigginsi. Rozdíly mezi příslušnými topologiemi mtDNA a nDNA jsou výsledkem buď vlivu třídění linií, nebo dávné introgrese. Jaderná data potvrzují závěr, že některé populace X. vigilis v severozápadní Arizoně konvergovaly k morfologii obývající skály a nejsou X. arizonae s introgresí genomu mtDNA X. vigilis. Potvrzuje se také historická nezávislost starých kryptických linií Xantusia v jižní Kalifornii, i když je zjištěna omezená introgrese. Námi navržený biogeografický scénář naznačuje, že diverzifikace této skupiny byla poháněna vikariátem počínaje pozdním miocénem. Pleistocénní klimatické změny navíc ovlivnily rozšíření Xantusie a dnes nehostinná Coloradská poušť dříve podporovala výskyt nočních ještěrů. Současná taxonomie skupiny pravděpodobně podhodnocuje druhovou rozmanitost v rámci skupiny a naše výsledky společně ukazují, že zatímco konvergence k morfologii obývající skalní sutě je jedním z charakteristických znaků evoluce Xantusia, morfologická stáze je paradoxně znakem druhým.