Jeho život

Pataňdžali, bezpochyby největší vykladač jógy, žil někdy mezi lety 500 a 200 př. n. l. Pataňdžaliho život je pro moderní historiky záhadou a o tomto velkém mistrovi, který ztělesňuje jógu, se neví téměř nic. Pouze s pomocí legend lze o něm vyvozovat závěry. Nepochybně byl velkým adeptem jógy a možná stál v čele školy, v níž se „svádhjaja“, studium Já, považovalo za důležitý aspekt duchovní praxe.

Indická historie předpokládá několik osobností jménem Pataňdžali. Známí byli tři z nich; prvním z nich byl slavný gramatik, který napsal komentář k Paniniho Aštadhjáji (Mahábhášja) a sestavil Jógasútry, klasický text o rádžajóze. Mahábhášja symbolizuje dokonalost gramatické disciplíny. Cílem gramatiky je poskytnout pravidla pro ovládání současné řeči (laukika) pro zachování celistvosti véd a pochopení správného významu. Druhá osoba jménem Pataňdžali napsala Nidana-sútry, považované za nepostradatelné pro studium védské rituální literatury, zatímco třetí byl známý učitel samkhyovské filosofie. Výše uvedené tři osoby podle názoru historika shodou okolností pocházejí z různých časových období a jsou považovány za různé osobnosti. Indická tradice se však v názoru silně liší a zastává názor, že výše uvedená různá pojednání vytvořil jeden člověk, a ještě dále mu připisuje různá lékařská pojednání.

V indické tradici se o Pataňdžaliovi říká, že je samoděj, swayambhu. Byl vysoce vyvinutou duší, která se z vlastní vůle vtělila do lidské podoby, aby pomáhala lidstvu.

Je také považován za inkarnaci Ananty, zdroje veškeré moudrosti (džňány), a Šéši, tisícihlavého vládce hadí rasy, o němž se soudí, že střeží skryté poklady země. Ananta zobrazuje pohovku, na níž leží bůh Višnu. Je to Pán hadů a jeho mnoho hlav symbolizuje nekonečno neboli všudypřítomnost. Mnozí jogíni se Anantovi klaní před zahájením každodenní jógové praxe.

V jedné z legend se říká, že Pán Višnu seděl na Adyšovi, Pánovi hadů, jako na své pohovce a sledoval okouzlující tanec Pána Šivy. Pán Višnu byl tak zcela pohlcen tancem Pána Šivy, že Jeho tělo začalo vibrovat v jeho rytmu. Tato vibrace Ho činila těžším a těžším, což způsobilo, že se Adyša cítil tak nepříjemně, že lapal po dechu a byl na pokraji zhroucení. V okamžiku, kdy tanec skončil, tělo Pána Višnua se opět stalo lehkým. Adišša byl ohromen a zeptal se svého pána na příčinu těchto ohromujících změn. Pán mu vysvětlil, že půvab, krása, majestátnost a vznešenost tance Pána Šivy vytvořily v Jeho vlastním těle odpovídající vibrace, takže ztěžklo. Adyšša nad tím žasl a vyznal touhu naučit se tančit, aby mohl svého Pána vyvýšit. Višnu se pak zamyslel a předpověděl, že Pán Šiva brzy Adyšovi dopřeje napsat komentář ke gramatice a že se pak bude moci věnovat i dokonalosti v umění tance. Adišša byl těmito slovy nadšen a těšil se na seslání milosti Pána Šivy.

Adišša pak začal meditovat, aby zjistil, kdo bude jeho matkou na zemi. Při meditaci měl vidění jogínky jménem Gonika, která se modlila za hodného syna, jemuž by mohla předat své znalosti a moudrost. Okamžitě si uvědomil, že by pro něj byla důstojnou matkou, a čekal na příznivý okamžik, aby se mohl stát jejím synem.

Gonika v domnění, že se její pozemský život blíží ke konci a že její touha najít důstojného syna zůstane nenaplněna, nyní jako poslední možnost vzhlédla k Bohu Slunce, živému svědkovi Boha na zemi, a modlila se k Němu, aby její přání splnil. Vzala si hrst vody jako poslední oběť, zavřela oči a meditovala o Slunci. Když se chystala vodu obětovat, otevřela oči a podívala se na své dlaně. Ke svému překvapení spatřila, jak se v jejích dlaních pohybuje malý had, který na sebe brzy vzal lidskou podobu. Tato drobná lidská bytost mužského pohlaví se Gonice poklonila a požádala ji, aby ho přijala za svého syna. Ona tak učinila a pojmenovala ho Pataňdžali, protože její ruce byly v modlitebním gestu (andžali) a on spadl (pat) z nebe.*

Zpracováno podle knihy „Light on Patanjali Yoga Sutras“ od Yogacharya B.K.S. Iyengara.

Další příhoda se prý stala v Chidambaramu (známém také jako Thillai ) vzdáleném asi sto mil od Madrásu. Chidambaram je považován za jeden z nejposvátnějších chrámů v Indii. V tomto chrámu je Pán Natarádža přítomen ve své kosmicko-taneční podobě. Vypráví se, že kdysi v Darukavanamu si Šiva přál dát lekci rišiům, kteří byli pyšní na svou učenost. Šiva na sebe vzal podobu žebráka s žebráckou miskou v ruce a doprovázel ho Višnu převlečený za Mohiniho. Pohled na tuto krásnou dvojici přitahoval rišipatny (manželky rišů).

Rišové se rozzlobili a pokusili se dvojici zničit. Udělali obětní oheň a z ohně vzkřísili tygra, který se vrhl na Šivu. Šiva stáhl z tygra kůži a ovinul si ji kolem pasu. Pak na něj Rišiové opět poslali jedovatého hada a Šiva si ho uvázal kolem krku. Poté Rišiové vyslali proti Šivovi apasmara purušu, Mujalaku, kterého Pán Šiva rozdrtil tak, že ho nohou přitiskl k zemi.

Poté Rišiové přiznali porážku a Šiva začal tančit před všemi bohy a Rišiové. Pán Adišša vyslechl od Višnua popis Šivova tance v Darukavanamu a požádal Višnua, aby mu dovolil být svědkem tance osobně. Višnu s tím souhlasil. Adišša konal pokání a modlil se k Šivovi, aby mu dovolil tanec vidět. Šiva byl potěšen jeho pokáním, zjevil se mu a slíbil, že bude tančit v Tillai (Chidambaram). Adyšša se proto narodil jako člověk, jako Pataňdžali, a odešel do lesa Tillai.

V té době žil v tomto lese také jistý mudrc Vjaghrapada. Vyaghrapada byl synem Madhyandina Rishiho, který žil na břehu Gangy. Na pokyn svého otce přišel na jih a začal se modlit ke Swayambhulingovi pod banyánem poblíž nádrže v tomto lese Tillai. Sbíral květiny pro púdžu a modlil se za dobrodiní získání tygřích nohou a drápů, aby mohl snadno šplhat po stromech a trhat spoustu květin. Modlil se také za oči včel, aby mohl sbírat květy dříve, než nějaká včela ochutná med v nich. Jeho modlitba za tato dvě požehnání byla vyslyšena, a protože měl tygří nohy, byl nazván Vyaghrapada.

Každý si postavil vlastní poustevnu, Pataňdžali v Ananteeswaramu a Vyaghrapada v Tirupuleeswaramu v Čidambaramu. Začali uctívat Šivu v podobě Swayambhulinga v lese Tillai. Dny ubíhaly, a když nastal čas, aby jim Šiva udělil daršan, zasáhla strážná bohyně místa, Kalika Déví, a nedovolila Šivovi udělit daršan.

Krátce nato se Šiva a Déví dohodli, že se zúčastní taneční soutěže a že vítěz získá nesporné vlastnictví Tillai. Tanec tedy začal. V jednu chvíli během tance spadly Pánovi náušnice, ale Pán je zvedl z podlahy takovým způsobem, že si nikdo nemohl všimnout ztráty a znovuzískání. Tento tanec se nazývá Urdhva Tandavam, při němž Šiva porazil Kaliku Déví.

Nataraja nyní předvedl Ananda Tandavam, tj. tanec blaženosti, v přítomnosti Šivakamasundari a všech bohů a rišiů a zároveň splnil přání dvou oddaných, Pataňdžaliho a Vjaghrapády, tím, že jim umožnil být jeho svědky, a tak je uspokojil.

Jiný příběh vypráví, že kdysi dávno Nandi, Šivův nosič, nechtěl Pataňdžali Munimu dovolit, aby měl daršan Pána Šivy (Natarádži z Čidambaramu). Aby se dostal k Pánu Šivovi, Pataňdžali díky svému mistrovství v ovládání gramatických forem spontánně složil modlitbu k oslavě Pána, aniž by použil jakoukoli rozšířenou (dirgha) slabiku, (bez Charany a Shringy), tj. nohy a rohu, aby podráždil Nandiho.

Šiva byl rychle potěšen, dal oddanému daršan a tančil na libozvučnou melodii této písně.

Tyto tři krátké legendy vrhají trochu světla na Pataňdžaliho a jeho velikost. Dnes se bohužel zdá, že už neexistuje ani Pataňdžaliho rodokmen. Pataňdžaliho život je nejasný, chybí přesné údaje o místě jeho narození, životě i osobnosti; tato nejistota však neubírá Pataňdžaliho jóga-sútrám na jejich velkém přínosu. Jedná se o nejstručnější tradiční nástin jógové cesty, který by měli důkladně studovat všichni vážní zájemci o jógu. Jogáčárja B. K. S. Ijengar, který je rozhodně jedním z největších vykladačů Pataňdžaliho jóga-sútry, se zasloužil o vnesení mnoha světelných informací o velikosti Pataňdžaliho a jeho spisů. Je to právě jeho velká vize, která vynesla do popředí vědu Pataňdžaliho jóga súter a její přínos pro náš každodenní život.