Matt Alt

Karaoke je jedním z nejrozšířenějších japonských vývozních artiklů po celém světě. Kdo však vynalezl první přístroj, který umožňoval zpívat podle doprovodných skladeb populárních hitů?

Jak píše autor Matt Alt ve své nové knize Pure Invention, karaoke bylo v Japonsku nezávisle na sobě vynalezeno nejméně pětkrát. Za vynálezce prvního stroje na karaoke bývá často označován hudebník a podnikatel Daisuke Inoue z roku 1971, ale ve skutečnosti to byl Shigeichi Negishi, majitel továrny na elektroniku, který stroj poprvé vynalezl v roce 1967.

Během výzkumu pro knihu Pure Invention Alt vyhledal 95letého Negishiho a navštívil ho v jeho domě, aby si z první ruky prohlédl jeho vynález, Sparko Box, a zjistil, jak karaoke poprvé vzniklo.

Pro podnikatele Šigeiči Negišiho byl zpěv způsobem, jak se odreagovat i jak se napumpovat do dalšího dne. Každé ráno začínal dlouholetým rozhlasovým pěveckým pořadem nazvaným přímočaře Popové písničky bez textu – jakýmsi celostátním předchůdcem karaoke servírovaným po rozhlasových vlnách. Jednoho dne v roce 1967 Negishi zpíval, když přicházel do kanceláří své firmy Nichiden Kogyo, která vyráběla osmistopé magnetofony pro jiné společnosti na předměstí Tokia. Jeho hlavní inženýr šéfa za jeho zpěv jemně popíchl. A tehdy, jak Negiši říká, přišla inspirace.

„Zeptal jsem se ho: ‚Můžeme k jednomu z těch magnetofonů připojit mikrofon, abych se slyšel, jak zpívám přes nahrávku Pop Songs without Lyrics?'“

„To je hračka, šéfe,“ řekl mi.“

Negishiho žádost dorazila na jeho stůl o tři dny později. Inženýr připojil mikrofonní zesilovač a mixážní obvod k přebytečnému osmistopému magnetofonu. Negiši ho zapnul a vložil do něj instrumentální kazetu s písní „Mujō No Yume“ („The Heartless Dream“), starou oblíbenou skladbou z třicátých let. Z reproduktorů se spolu s hudbou ozval jeho hlas – první karaoke píseň, kterou kdy zpíval. „Funguje to! To je všechno, na co jsem myslel. A hlavně to byla zábava. Hned mi bylo jasné, že jsem objevil něco nového.“ Řekl svému inženýrovi, aby pro něj postavil skříňku a pro jistotu zapojil časovač na mince, který se jim někde povaloval. Okamžitě pochopil, že je to něco, co by mohl potenciálně prodávat.

Své dítě nazval Sparko Box. Když ji nakonec dokončil, byla to krychle o straně asi půldruhého metru, lemovaná chromem a potažená béžovým materiálem podobným Formica, jaký se dal vidět na pultu v luncheonette v šedesátých letech. Nahoře byl obdélníkový otvor pro magnetofonový pásek, obklopený knoflíky pro ovládání hlasitosti, vyvážení a tónu, po jehož stranách byl konektor pro mikrofon a otvor pro stodolarovou minci. Název pocházel z další Negishiho inovace:

Ale zatím měl jen svůj prototyp šíleného vědce. Součástky si toho večera odnesl domů jako překvapení pro svou ženu a tři děti. Jedno po druhém se střídalo ve zpěvu nad kazetou. Jeho dcera, která v té době chodila na střední školu, dodnes vzpomíná na šok a vzrušení, když slyšela svůj hlas z reproduktoru společně s hudbou.

Sparko Box byl pojmenován podle animované světelné show na přední straně každého přístroje.

Sparko Box používal standardní osmistopé kazety.

Autor Matt Alt s vynálezcem karaoke Shigeichi Negishi.

Negishi pózuje se svým vynálezem.

Sparko Box.

To byl skutečný okamžik: Negishi uspořádal ve své kuchyni první karaoke párty na světě. Negiši brzy vytiskl zpěvníky s texty písní, které si zpěváci mohli při zpěvu číst. Zatím to byl jen magnetofon, zesilovač, reproduktor a mikrofon. Přesto se něco změnilo, i když zatím jen v této jediné kuchyni. Přidání vlastní vokální stopy k hudebnímu podkladu už nebylo vyhrazeno jen profesionálním umělcům.

Negishi vedl továrnu. Jeho zákazníky byly velké firemní koncerny. Neměl zkušenosti ani infrastrukturu, aby mohl sám uvádět výrobky na trh a prodávat je spotřebitelům. Stejně jako u jiných svých vynálezů hledal distributora. Mezitím oslovil svého přítele, který pracoval jako inženýr ve státní televizi NHK. Ten by mohl vědět, kde sehnat další instrumentální nahrávky, jaké se používaly pro Pop Songs without Lyrics. Potřeboval by jich tolik, kolik jen bude moci sehnat, aby se mu tento podnik vyplatil.

„Řekl: ‚Karaoke. Chceš karaoke kazety. To bylo poprvé, co jsem to slovo slyšel. Byl to takový průmyslový termín, víte. Kdykoli nějaký zpěvák vystupoval na venkově, používal instrumentální kazety, protože sehnat s sebou celý orchestr byla pěkná otrava. Takže místo toho vystupovali s nahranou doprovodnou skladbou – s „prázdným“ orchestřištěm. To znamená karaoke.“

Negishi našel distributora. „Ale ten mi nedovolil, abych tomu říkal karaoke stroj! Říkal, že karaoke zní příliš jako kanoke,“ což je slovo pro rakev. A tak se Sparko Box vydal do světa pod různými jinými značkami: Music Box, Night Stereo a Mini Jukebox, mimo jiné.

Negishi také věděl, že se nemůže spolehnout na to, že NHK dodá hudbu pro skutečný výrobek, a tak se obrátil na dalšího přítele, který provozoval firmu na výrobu magnetofonových pásků. „Instrumentální nahrávky bylo tehdy skutečně snadné sehnat,“ vzpomíná Negiši. Prodávaly se pro použití v tanečních sálech, kde na ně zpíval najatý umělec, nebo si je kupovali ti, které prostě zpěv opravdu bavil. Negiši vybral pro svého přítele několik desítek nejlepších písní, které nahrál na vlastní osmistopé desky.

This browser does not support the video element.

Před Sparko Boxem žádné karaoke neexistovalo. „Tenkrát, když jste chtěli zpívat, jediná možnost byla s nagaši“ – potulnými kytaristy, kteří se pohybovali od baru k baru a vybírali od návštěvníků poplatky za vystoupení – „a ti byli drazí!“

Sparko Box sliboval přiblížit zpívání masám a nabízel vystoupení za pouhých sto jenů za kus místo minimálně tisíce jenů, které si nagaši účtovali za několik písní. A v tom spočíval problém. Když Negiši a distributor předváděli zpívající stroje v barech, majitelé byli nadšeni vyhlídkou, že budou prodávat písničky svým zákazníkům – a pak druhý den ovšem zavolali zpět a požádali muže, aby zařízení rychle stáhli.

„Říkali nám, že jejich návštěvníci nemají dost a že už se nemáme vracet,“ povzdechl si Negiši. „Byli to nagaši! Stěžovali si. Všude, kam jsme krabici dali, nutili majitele, aby ji odnesli.“

Po diskusi o myšlence patentovat Sparko Box se s partnerem rozhodli, že náklady a bolest hlavy za to nestojí; získat patent bylo v té době nesmírně nákladné a časově náročné. A kromě toho neměli žádnou konkurenci. Ale to by neplatilo dlouho.

.