Bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová, dcera obchodníka s potravinami, jejíž přesvědčivá osobnost, drásavý politický styl a názory na volný trh změnily Británii a v osmdesátých letech ovlivnily Ameriku, zemřela v pondělí po mrtvici, uvedl její mluvčí v prohlášení. Bylo jí 87 let.

Paní Thatcherová, první žena v čele západní velmoci, byla v úřadu nepřetržitě 111/2 let, než 28. listopadu 1990 odstoupila, a stala se tak nejdéle sloužící britskou premiérkou 20. století.

Rozzuřena obrazem Británie jako „nemocného starce Evropy“ se pustila do demontáže britského sociálního státu od kolébky až po hrob, prodala desítky obrovských státních průmyslových podniků, rozdrtila moc organizované práce a snížila vládní výdaje s cílem osvobodit národ od toho, co nazývala „kulturou závislosti“.“

Na světové scéně úzce spolupracovala se svým přítelem Ronaldem Reaganem na modernizaci evropského protisovětského jaderného štítu rozmístěním raket s plochou dráhou letu a Pershing II v Británii, což byl nákladný a kontroverzní podnik, který podle některých analytiků později přispěl k rozpadu Sovětského svazu. Paní Thatcherová se pak připojila k Reaganovu nástupci Georgi H. W. Bushovi při odrážení invaze Saddáma Husajna do Kuvajtu a radila Bushovi, aby se na ni „nevykašlal“.

Sama také vedla válku, když vyslala armádu, aby silou dobyla zpět koloniální výspu u Jižní Ameriky – Falklandy – poté, co je v roce 1982 napadla Argentina. Současně vyjednala ukončení britského pronájmu dalšího koloniálního reliktu, Hongkongu.

Během své kariéry paní Thatcherová často válčila s konsensem, kterým opovrhovala jako opuštěním „všech přesvědčení, zásad, hodnot a politik“. V době, kdy její popularita klesla na nejnižší úroveň a kdy čelila volání po změně ze strany vlastních členů strany, reagovala vzdorovitě: „Obraťte se, když budete chtít,“ prohlásila. „Tahle dáma není pro změnu.“

Paní Thatcherová sice bez skrupulí prosazovala to, co považovala za viktoriánské hodnoty, které učinily Británii velkou, ale zároveň důkladně modernizovala britskou politiku a nasadila reklamní agentury a velké sumy peněz, aby podpořila postavení své strany. „Železná lady“, jak se jí přezdívalo, se zasloužila o to, že se vyčerpaná Konzervativní strana změnila z klubu starých chlapců ve volební velmoc ztotožňovanou se snaživci ze střední třídy, investory a podnikateli. Nikdo jí neupíral politickou genialitu. Budoucí premiér Tony Blair nakonec okopíroval její metody a přetvořil konkurenční Labouristickou stranu.

Byla, jak napsal současník Konzervativní strany Chris Patten, „politickým rváčem, který chápal význam prvku strachu v politickém vedení. . . . Ačkoli odsuzovala představu, že politika je uměním možného, přesně to praktikovala, i když obratně a bravurně redefinovala hranice politických možností.“

„Jejím obrovským politickým úspěchem bylo vyrvat Konzervativní stranu privilegovaným, ale často dobře míněným starým pánům z vyšších vrstev a dát ji majitelům obchodů, podnikatelům, lidem z reklamy a všem, které považovala za ‚jedny z nás‘,“ napsal o paní Thatcherové spisovatel John Mortimer, zarytý kritik. „Výrazně zlepšila volitelnost své strany, ale připravila ji o soucit.“

Paní Thatcherová, která v posledních letech bojovala s vyčerpávající demencí, utrpěla smrtelnou mrtvici v londýnském hotelu Ritz, honosné památce, kterou si bývalá premiérka dlouho oblíbila a kde nedávno pobývala.

„S velkým zármutkem jsem se dozvěděl o smrti lady Thatcherové,“ uvedl v prohlášení premiér David Cameron. „Ztratili jsme velkou vůdkyni, velkou premiérku a velkou Britku.“

Margaret Hilda Robertsová se narodila 13. října 1925 nad otcovým obchodem s potravinami v anglickém Granthamu. Byla to doba, kdy nikde na světě žádná žena nezastávala významnou státní funkci a jen málokterý Brit, ať už muž či žena, mohl pomýšlet na politický vzestup, pokud se tam vůbec nenarodil.

Ale v osobě Alfreda Robertse měla otce, který ji přesto připravil na vedoucí postavení. Kromě vedení obchodu s potravinami byl laickým metodistickým kazatelem a politikem oddaným Konzervativní straně, působil jako radní a starosta.

Svoji dceru začal připravovat na vůdcovství ještě předtím, než jí bylo deset let. Sám postrádal formální vzdělání, a tak budoucí premiérku zapsal na místní elitní dívčí školu. Domácnost zaplnil politicky orientovanými novinami a knihami. Vodil ji na přednášky a nabádal ji, aby vstávala a kladla otázky.

Navštěvovala oxfordskou Somerville College, školu pro ženy, vystudovala chemii a stala se předsedkyní Konzervativního sdružení Oxfordské univerzity, kde navázala užitečné stranické kontakty.

Ve 23 letech vyhrála kandidátku toryů na nevolitelném místě v Dartfordu. Byla to první z několika předvídatelných porážek, než byla v roce 1958 vybrána, aby kandidovala z pevně konzervativního volebního obvodu Finchley na severu Londýna. Finchley ji poslalo do Dolní sněmovny.

V té době se Margaret Robertsová provdala za Denise Thatchera, úspěšného obchodníka s barvami a konzervativního aktivistu. Ten, o deset let starší a dříve ženatý, financoval její právnické vzdělání a vstup do praxe se specializací na daňové právo. V roce 1953 se manželům narodila dvojčata Mark a Carol.

Denis Thatcher zemřel v roce 2003. Mezi pozůstalými jsou dvojčata Mark a Carol Thatcherovi, uvedl její mluvčí lord Tim Bell.

Když se paní Thatcherová dostala do Dolní sněmovny, byli konzervativci u moci, ale filozoficky rozděleni. Jádro konfliktu uvnitř strany, jak ho viděla paní Thatcherová, bylo mezi lidmi, jako byl premiér Harold Macmillan, kteří se smířili se socialismem v rámci „poválečného uspořádání“, a těmi, jako byla paní Thatcherová, kteří se s ním nesmířili.

Spoléhala na zuřivou přípravu, studium a pozornost věnovanou detailům, aby si jí vůdci strany všimli. V říjnu 1961 ji vytrhli ze zadních lavic Dolní sněmovny a udělali z ní parlamentní tajemnici na ministerstvu důchodů, což byla nejnižší příčka na žebříčku vedoucí pozice. V roce 1970, po vítězství konzervativců v parlamentních volbách, se vyšvihla na ministerstvo školství.

Tady se zrodil obraz „bezstarostné Thatcherové“, který ji provázel po celou její kariéru. Uprostřed škrtů ve veřejných výdajích vyvolaných hospodářskou krizí v 70. letech 20. století nařídilo ministerstvo financí paní Thatcherové zrušit mimo jiné mléko ve školách zdarma. „Thatcherová, Thatcherová, zlodějka mléka,“ křičel bulvární tisk.

„Byl to incident, který z ní udělal skutečně slavnou političku,“ napsal životopisec Hugo Young. „Nějak to zasáhlo hlubší strunu. Byl to kousek zdánlivě bezdůvodné deprivace, který odpovídal obrazu přísnosti a neoblomné spravedlnosti, který se začínal stávat obchodní vizitkou paní Thatcherové.“

Paní Thatcherová navázala blízký intelektuální vztah s Keithem Josephem, bohatým konzervativním poslancem a intelektuálem, který v roce 1974 vyzval bývalého premiéra Heatha v boji o vedení strany. Paní Thatcherová byla vedoucí Josephovy kampaně. Ten se ukázal jako neobratný účastník kampaně a odstoupil, takže paní Thatcherová pokračovala na jeho místě. Ve druhém kole hlasování se paní Thatcherová stala první ženou v čele britské opozice. Pro mnoho toryů byla zástupným kandidátem, který čekal na vhodného muže zevnitř jako volbu na post předsedy strany a případně i premiéra.

Laboristická vláda, která nastoupila po volbách v roce 1974, dohlížela na dlouhé období ochromující inflace, stávek a nespokojenosti, které se začalo nazývat britskou „zimou nespokojenosti“. Paní Thatcherová vyčkávala a pak 4. května 1979 využila nespokojenosti veřejnosti a dovedla konzervativce ke všeobecnému volebnímu vítězství. Usadila se v Downing Street č. 10.

První roky její vlády se vyvíjely špatně. Pokus její vlády zkrotit inflaci zvýšením úrokových sazeb a daní z obratu vedl k ještě vyšší inflaci a nezaměstnanosti. Irská republikánská armáda uspořádala dramatické teroristické akce, při nichž mimo jiné zabila válečného hrdinu lorda Mountbattena a desítky britských vojáků a zahájila smrtící hladovku, která posloužila jako důkaz neschopnosti vlády ukončit sektářské potíže v Severním Irsku.

V roce 1984 se paní Thatcherová málem sama stala obětí IRA – bomba nastražená touto skupinou zdevastovala hotel v Brightonu, kde pobývala během stranické konference, a zabila pět lidí a 34 zranila. Vyvázla bez zranění a pokračovala ve strhujícím odsuzujícím projevu.

Jindy se pohádala se členy kabinetu, frustrovaná tím, že se necítila politicky schopná dosadit na většinu postů pravověrné thatcherovce, politiky, které začala nazývat „jedněmi z nás“. V prosinci 1981 dosáhla spokojenost s jejím vedením v průzkumech veřejného mínění nového minima, 25 procent.

Na jaře 1982 pak Argentina napadla Falklandy.

Paní Thatcherová reagovala zuřivě, vyslala do Jižní Ameriky velkou námořní jednotku a vydala prohlášení, která měla zřejmě odradit od kompromisu tím, že fakticky vyzvala Argentinu k bezpodmínečné kapitulaci.

„Nikdo by neměl větší radost než já, kdyby prezident Leopoldo Galtieri nebo velitel jejich místní posádky řekli: ‚To je absurdní, abychom takto obětovali naše mladé lidi, a nebudeme dále bojovat‘,“ řekla v rozhovoru pro The Washington Post.

Osobně schválila potopení argentinského křižníku General Belgrano britskou ponorkou, při kterém zahynulo více než 300 argentinských námořníků. K útoku došlo ve chvíli, kdy plavidlo odplouvalo od britské námořní operační skupiny, a kritici ho obvinili, že byl proveden s cílem zablokovat jakékoli kompromisní urovnání.

Po vylodění britských pozemních sil na ostrovech se Argentinci v červnu 1982 vzdali.

Paní Thatcherová hlásala pro svou zemi „nového ducha“. „Věci už nemohou být stejné,“ prohlásila. „Naučili jsme se totiž něco o sobě… lekci, kterou jsme zoufale potřebovali. Když jsme začínali, byli mezi námi váhavci a slabomyslní. Lidé, kteří si mysleli, že Británie už nemůže převzít iniciativu sama pro sebe.“

Někteří její kolegové považovali její vystoupení za nepříjemné, „trochu příliš triumfální“, jak později řekl její ministr obrany John Nott. Falklandské tažení však oživilo popularitu paní Thatcherové a popohnalo ji k druhým parlamentním volbám v červnu 1983.

Poté se paní Thatcherová opakovaně dovolávala „ducha Falkland“, když vedla válku proti „vnitřnímu nepříteli“, národním odborům. Jejím cílem se stal Národní svaz horníků, vedený symbolem militantního odborářství, „králem“ Arthurem Scargillem.

V roce 1984 se Thatcherová zadívala na stávkující horníky, když zavírala státem vlastněné uhelné doly po celé zemi, čímž hluboce rozdělila a oslabila odborové hnutí a podkopala svou politickou opozici.

Když se paní Thatcherová ujala úřadu, byl prezidentem Spojených států Jimmy Carter. Přestože mezi nimi panoval zdvořilý vztah, nad Ronaldem Reaganem, který Cartera porazil ve volbách v roce 1980, se rozplývala. „Věděla jsem, že mluvím s někým, kdo instinktivně cítí a přemýšlí stejně jako já,“ napsala, „nejen o politice, ale i o filozofii vlády, o pohledu na lidskou povahu.“

Paní Thatcherová také zastávala dlouhodobý britský názor, že blízký vztah se Spojenými státy je strategicky klíčový ve studené válce se Sovětským svazem.

Přes značný domácí odpor spolupracovala s Reaganem na rozmístění amerických raket s plochou dráhou letu a Pershing II. Sověti se proti tomuto kroku nedokázali postavit, což podle názoru některých analytiků uspíšilo pozdější jednání o smlouvě o jaderných silách středního doletu z roku 1987.

„Po celé Evropě demonstrovali účastníci mírových pochodů, aby zabránili instalaci západních raket na svou obranu,“ napsal Reagan v roce 1989 v článku v National Review, „ale o sovětských raketách namířených proti nim mlčeli! Tváří v tvář těmto demonstracím Margaret opět nezaváhala.“

Spřátelila se s Michailem Gorbačovem ještě předtím, než se stal sovětským vůdcem, v domnění, že našla někoho, s kým může „obchodovat“, a později sloužila jako prostředník mezi Reaganem a Gorbačovem.

Reagan a paní Thatcherová se však ne vždy shodli. Reaganova administrativa pomalu podporovala Velkou Británii ve Falklandech. A Thatcherová byla doma rozzuřená a v hlubokých rozpacích, když ji Reaganova administrativa předem nevarovala před invazí do Grenady, země Britského společenství národů, v roce 1983.

Konzervativci vyhráli v roce 1987 třetí parlamentní volby, ale s těsnější většinou. Vztahy paní Thatcherové s vysokými ministry se dramaticky zhoršily, protože se rozhořely spory nejprve kvůli jejímu odporu k další integraci s Evropou a poté kvůli zpackanému plánu na restrukturalizaci místních daní v rámci její snahy zbavit místní samosprávy pravomocí.

Když se s kabinetem pohádala kvůli „dani z hlasování“ a po celé zemi vypukly rozptýlené nepokoje, popularita strany prudce klesla.

Osamocená paní Thatcherová zle podcenila sílu rodící se výzvy proti svému vedení a odjela z Londýna na summit do Paříže, kde zůstala i v době, kdy se mezi konzervativními poslanci konalo první hlasování v boji o její místo. Zvítězila, ale ne takovým rozdílem, aby zabránila druhému hlasování, které by mohlo zpečetit její osud.

Když se vrátila do Londýna, dokonce i její manžel jí radil, že už nemůže zvítězit. Pak jeden po druhém hovořila se členy svého kabinetu, kteří jí do jednoho řekli, že oni jsou sice loajální, ale ostatní ne.

„Lasičková slova,“ nazvala je ve svých pamětech.

Dvaadvacátého listopadu 1990 oznámila své odstoupení a informovala o tom královnu Alžbětu II.

Paní Thatcherová zůstala v Dolní sněmovně ještě dva roky, než přijala jmenování, jako baronka Thatcherová, do Sněmovny lordů.

Její tiskový tajemník Bernard Ingham později napsal: „Otevíralo se prázdné místo. . . Neměla žádné zájmy mimo politiku. . . . Když jste strávili všechen ten čas nejen vymýšlením strategie, ale i zvládnutím detailů způsobem, který byl docela děsivý… každá volná chvíle byla naplněná. Teď to byla samá příjemnost a soustrast.“

Po odchodu z funkce se paní Thatcherová vydala na sérii přednáškových turné, která jí ve Spojených státech vynesla 50 000 dolarů za jeden projev. Kontroverzně vykonávala poradenskou činnost za 250 000 dolarů ročně pro tabákovou společnost Philip Morris.

Napsala memoáry, které spolu s jejími příležitostnými komentáři v britském tisku posloužily k podkopání jejího konzervativního nástupce Johna Majora, který se již potýkal s hluboce rozdělenou stranou ohledně role Británie v Evropě. V roce 1997 porazili konzervativce labouristé Tonyho Blaira.

Vystupování paní Thatcherové na veřejnosti skončilo, když v roce 2002 prodělala sérii mozkových příhod. V posledních letech bojovala se svým snad největším nepřítelem, nástupem zničující demence. Její dcera ve svých pamětech z roku 2008 napsala, že bývalá světová vůdkyně poprvé projevila známky zapomnětlivosti v roce 2000, kdy jí bylo 75 let. Později, na počátku 80. let, zapomínala, že její manžel zemřel, a dcera jí to jemně připomínala.

„Musela jsem jí ty špatné zprávy říkat pořád dokola,“ napsala Carol Thatcherová ve vzpomínkách. „Pokaždé, když jí konečně došlo, že přišla o svého více než padesátiletého manžela, smutně se na mě podívala a řekla ‚Ach‘, když jsem se snažila vzpamatovat. ‚Byli jsme tam všichni?‘ ptala se tiše.“

Přestože byla paní Thatcherová z velké části chráněna před zraky veřejnosti ochranným kruhem rodiny, přátel a příznivců, její osud zdramatizovala Meryl Streepová, která ji v roce 2011 ztvárnila v oscarovém životopisném filmu „Železná lady“.

Streepové výkon vyvolal opovržení příznivců Thatcherové za to, že se zaměřila na slabost ženy, která by podle mnohých měla být připomínána spíše pro svou sílu.

Poslední chvíle paní Thatcherové v záři světových reflektorů se odehrála v červnu 2004 ve washingtonské Národní katedrále na Reaganově pohřbu. Zahalena černým závojem seděla paní Thatcherová dvě řady za první dámou Nancy Reaganovou a vedle Gorbačova. Její dojemný smuteční projev k Reaganovi byl přednesen na videoprojekci, zatímco ona sama tiše seděla v křesle.

Anthony Faiola se podílel na této reportáži z Londýna.