Když Richard King, zakladatel ranče King, ležel na smrtelné posteli, řekl své ženě Henriettě Chamberlain Kingové: „Nedovol, aby ti nějaká ta půda utekla.“ V době jeho smrti v roce 1885 tvořilo Kingův slavný ranč asi půl milionu akrů. Tuto půdu nashromáždil na radu Roberta E. Leeho, který mu řekl, že by měl koupit veškerou půdu v poušti divokých koní, kterou sežene, a nikdy ji neprodat. Richard King se touto zásadou po celý život věrně řídil.

Jeho manželka Henrietta ho v tom nenechala. Vládla tomuto rančovému království asi o 10 let déle – celkem – než její manžel a za tu dobu rozlohu ranče více než zdvojnásobila.

Nebylo to však snadné. Brzy po manželově smrti musela porušit jeho zlaté pravidlo. Henrietta Kingová zdědila nejen půl milionu akrů, ale také půlmilionový dluh. Musela prodat část půdy, aby ranč King znovu oživila. Pod pevnou, ale spravedlivou rukou Henrietty Kingové – a s odbornou pomocí jejího zetě Roberta Kleberga – ranč brzy opět rostl; a poté vzkvétal. Na přelomu století zkoušel ranč King nové techniky zavlažování, pěstování travin a chovu dobytka. Ve 20. letech 20. století vytvořili své charakteristické plemeno: skot Santa Gertrudis.

Henrietta se s Richardem Kingem seznámila, když jí bylo pouhých 18 let, v Brownsville. Byla tichou dcerou presbyteriánského pastora a King byl drsný piják a kapitán říční lodi. Zní to jako country-westernová píseň. Když se vzali, Henrietta o líbánkách řekla: „Pochybuji, že by některá nevěsta prožila tak šťastné líbánky… toulali jsme se po širých prériích ranče. Když jsem se unavila, manžel mi rozprostřel mexickou deku a já si dala siestu ve stínu mesquitového stromu.“

Tyto drsné líbánky, které tak vychvalovala, ukázaly, že byla z toho správného těsta, aby pomohla vybudovat ranč z nehostinné půdy a krutého podnebí. Byla skutečně tak tvrdá, že když prý chtěli bandité přepadnout dům na ranči, počkali si, až bude pan King nablízku, protože s ním se dalo smlouvat.

Henrietta věrně vládla ranči 70 let. Její vliv však sahal daleko za hranice ranče King.

Říká se, že práce filantropa je jako práce starého člověka, který sází stromy. Sází je, i když ví, že se nikdy nedožije toho, aby stál v jejich stínu. A tak platí, že instituce, které Henrietta Kingová založila, jsou dnes mnohem důležitější, než byly v její době.

Daruje pozemek, z něhož se později stane Texaská A&M univerzita v Kingsville. Postavila městskou veřejnou střední školu. Darovala pozemek a peníze na stavbu nemocnice Spohn Hospital, která je dnes největší a nejmodernější nemocnicí v Corpus Christi.

Mark Twain jednou řekl, že význam člověka poznáte podle velikosti a povahy jeho pohřbu. Když ve věku 92 let zemřela Henrietta Kingová, doprovázelo její pohřební vůz na hřbitov 200 vaqueros na koních. Někteří z nich jeli dva dny přes ranč, aby se tam dostali včas. Tito muži byli známí jako Kinenos, Kingovi muži.

U jejího hrobu 200 vaqueros jeden po druhém obkroužili její rakev, když ji spouštěli, a sklonili klobouky v úctě k velké dámě, „La Reina“ – královně ranče King. Pak se cvalem vrátili ke svým povinnostem na ranči, který nyní tvořilo 1,2 milionu akrů.