Konstituční zákon
Konstituční zákon, též nazývaný Canada Act, (1791), v kanadských dějinách zákon britského parlamentu, který zrušil některé části Quebeckého zákona z roku 1774, podle něhož byla provincie Quebec dosud spravována, a stanovil novou ústavu pro dvě kolonie, které se měly nazývat Dolní Kanada (budoucí Quebec) a Horní Kanada (budoucí Ontario), na něž bylo území rozděleno.
Po americké revoluci (1776-83) přicházeli do Quebecu loajalističtí osadníci, kteří s sebou přinášeli touhu po zastupitelských institucích a anglickém zvykovém právu; po nějakém zákonodárném shromáždění volali i britští obchodníci ve městech Quebec a Montreal. Změna byla jistě nutná, a tak byl 10. června 1791 britským parlamentem přijat zákon, který měl vstoupit v platnost 26. prosince 1791. Nové zákonodárné sbory, první v této části země, která se měla stát Kanadou, se sešly v jednotlivých provinciích v roce 1792.
Zákon měl za cíl reprodukovat obecné zásady britské ústavy. V každé provincii měl být guvernér nebo viceguvernér zastupující korunu, jemuž měla radit výkonná rada; zákonodárná rada jmenovaná doživotně guvernérem a volené zákonodárné shromáždění. Zákonodárná pravomoc guvernéra, rady a shromáždění byla definována velkoryse jako pravomoc vydávat zákony „pro mír, blaho a dobrou vládu“ provincií za předpokladu, že tyto zákony neodporují zákonu. Zákony však mohly být korunou v Anglii zakázány. Parlamentu Velké Británie bylo vyhrazeno právo kontrolovat plavbu a regulovat vnější obchod provincií.
Dvě zvláštní ustanovení zákona ukazovala na obavy z rovnostářských principů. Jedno z nich stanovilo vyčlenění korunních pozemků (jedné osminy všech budoucích dotací) „na podporu a vydržování protestantského duchovenstva“. Tato část zákona vstoupila v platnost, což mělo neblahé důsledky pro kanadskou politiku. Druhé ustanovení usilovalo o vytvoření pozemkové aristokracie s dědičným právem být povolán do zákonodárné rady každé provincie. Tato feudální myšlenka zůstala mrtvou literou, protože byla zcela nevhodná pro místní podmínky.