Téměř každý americký školák se po celé generace učil následující písničku: „Lizzie Bordenová vzala sekeru a dala své matce čtyřicet ran. Když viděla, co udělala, dala svému otci 41 ran.“

Slavná říkanka připomíná nejznámější dvojnásobnou vraždu 19. století, která se stala 4. srpna 1892 ve Fall River ve státě MA. V roce 2014 přilákal obrovskou sledovanost televizní film o těchto vraždách. Ve své době šlo o proces s OJ a Charlesem Lindberghovým dítětem a ústřední postavou byla irská služka. Bohatého podnikatele Andrewa Bordena a jeho ženu Abby zavraždil někdo neznámý, i když podezření rychle padlo na jeho dceru Lizzie, která si s otcovou druhou ženou nerozuměla.

V procesu století však byla očištěna. Klíčovou svědkyní byla irská služebná Bridget Sullivanová, jejíž část výpovědi zde reprodukujeme. Poskytuje také neocenitelný vhled do života irských domácích v té době.

Známá fakta říkají, že bohatý podnikatel z Falls River Andrew Borden posnídal se svou ženou, obešel obvyklou banku a poštu a kolem 10:45 se vrátil domů. Služebná Bordenových, Bridget Sullivanová, vypověděla, že byla ve svém pokoji ve třetím patře a odpočívala od mytí oken, když krátce před 11:10 hod. uslyšela, jak na ni Lizzie volá z přízemí: „Maggie, pojď rychle! Otec je mrtvý. Někdo přišel a zabil ho.“ (Sullivanovi se někdy říkalo „Maggie“, což bylo jméno dřívější služebné.)

Andrew ležel zhroucený na pohovce v obývacím pokoji v přízemí a byl desetkrát nebo jedenáctkrát udeřen zbraní podobnou sekerce. Jedna jeho oční bulva byla čistě rozpůlená, což naznačovalo, že v době útoku spal. Brzy poté, když sousedé a lékaři ošetřovali Lizzie, objevil Sullivan v ložnici pro hosty v horním patře Abby Bordenovou s lebkou rozdrcenou 19 ranami.

Policie našla ve sklepě sekeru, která sice byla bez krve, ale chyběla jí většina rukojeti. Lizzie byla zatčena 11. srpna, 7. listopadu začala velká porota vyslýchat důkazy a 2. prosince ji obvinila.

Byla shledána nevinnou a vraždy nebyly nikdy objasněny.

Bridget se nakonec přestěhovala do Montany, kde ve věku 66 let zemřela a o nechvalně proslulém případu už nikdy nemluvila. Zde je Bridgetina úvodní výpověď:

(Ve výpovědi jsou zmínky o tom, že lidem, včetně jí samotné, bylo špatně. Někteří spekulují, že se Lizzie nejprve pokusila otrávit rodiče jedem v mléce, ale to se jí nepodařilo)

„V domácnosti mi někdy říkali Maggie, slečna Emma a slečna Lizzie. Je mi dvacet šest let, jsem svobodná; v této zemi jsem od loňského května sedm let. Narodila jsem se v Irsku; nejprve jsem přišla do Newportu na Rhode Islandu. Po roce jsem odjela do Jižního Betléma v Pensylvánii. Do Fall River jsem přišel před čtyřmi lety; začal jsem pracovat u paní Reedové. V době své smrti pracoval pro pana Bordena dva roky a devět měsíců. Nebyl tam žádný jiný domácí sluha, ale chodil k nám muž z farmy a dělal domácí práce; jmenoval se Alfred, jeho další jméno neznám.

Přibližně rok před smrtí pana Bordena chovali ve stodole koně. Když kůň odešel, nepoužívali stodolu k ničemu.

Moje práce spočívala v praní, žehlení a vaření a zametání. Neměla jsem na starosti žádné lůžkové komory kromě své vlastní. Můj pokoj byl ve třetím patře, přímo nad pokojem pana Bordena, a jeho pokoj byl nad kuchyní.

Q. Kdo se staral o komoru v pokoji pana Bordena a paní Bordenové?

A. To nevím. Dělali to oni sami. Nevím, kdo z nich.

Q. Kdo se staral o pokoje patřící dcerám?

A. Pokud vím, staraly se o ně samy.

Pamatuji si, že pan Morse (bratr Bordenovy první ženy) občas přišel do domu a zůstal tam přes noc. Viděl jsem ho po večeři ve středu před smrtí. Paní Bordenová mu přinesla večeři; já jsem umyl nádobí. To odpoledne jsem nešel ven; asi jsem žehlil. V pondělí se pravidelně mylo. V úterý jsem ten týden sušila prádlo. Prala jsem dole ve sklepě v umývárně. Po vyvěšení prádla jsem zamkla dveře do sklepa.

Do doby vražd se na těch dveřích nic nezměnilo; pokud vím, zůstaly zamčené. Na Druhé ulici byl větší či menší provoz – lidé, kočáry a povozy. Ve středu odpoledne, řekněme kolem čtvrt na pět, jsem šel do svého pokoje. Dveře na zástěně jsem nechal na háku. Pan a paní Bordenovi byli ve středu ráno nemocní. Mně bylo dobře až do čtvrtka, kdy jsem vstal s bolestí hlavy. Když jsem šel ve středu k předním dveřím, abych pustil doktora Bowena dovnitř, byly dveře zamčené na pružinu; když jsem šel večer ke svému příteli na Třetí ulici, nechal jsem zadní dveře zamčené. Dovnitř jsem se dostal klíčem. Zadní dveře měly dva pružinové zámky a závoru; když jsem přišel, všechny jsem je zamkl a zaháknul jsem i paraván. Šel jsem k truhle s ledem, vzal jsem si sklenici mléka a šel jsem spát.

Mléko se nechávalo u dveří každé ráno v pět nebo v půl šesté. Každý den jsem jednu plechovku umyl a večer ji nechal na zápraží; mlékař si tu plechovku vzal a nechal tam plnou, takže každý den docházelo k výměně plechovek.

Druhý den ráno jsem cítil tupou bolest hlavy, když jsem vstal. Přišel jsem dolů v 6:15, šel jsem do sklepa pro dřevo, rozdělal jsem oheň a šel jsem zase dolů pro uhlí. Pak jsem odemkl zadní dveře, odnesl mléko a postavil pánvičku pro ledňáčka a džbán s vodou. Když jsem šel znovu dovnitř, zaháčkoval jsem dveře na plátno. Pracoval jsem v kuchyni a v jídelně, chystal jsem snídani a do jiných místností jsem nechodil.

Paní Bordenová byla první, koho jsem toho rána viděl; dávala mi příkazy ohledně snídaně; bylo asi půl sedmé.

Pan Borden přišel dolů asi za pět minut; šel do obývacího pokoje a položil na polici klíč od své ložnice. Nechal si ho tam. Pak vyšel do kuchyně, oblékl si župan a vyšel ven s kbelíkem na špinavou vodu, který si přinesl z přízemí. Sítové dveře byly zamčené, dokud nevyšel ven.

Byl jsem v kuchyni; okna kuchyně směřují na dvorek. Pan Borden vyprázdnil kbelík na špinavou vodu; pak odemkl dveře od stodoly a šel do stodoly. Pak šel k hrušni, nasbíral košík hrušek a přinesl je do domu. V kuchyni se umyl a šel se nasnídat. Když jsem položil snídani na stůl, uviděl jsem pana Morse. K snídani bylo skopové maso, vývar, koláčky, káva a sušenky. Vývar byl skopový.

Když posnídali, snědl jsem svůj a začal jsem uklízet. Pak jsem uviděl pana Bordena a pana Morse, jak odcházejí zadními dveřmi. Pan Borden ho pustil ven, přišel k umyvadlu, vyčistil si u něj zuby, nabral velkou mísu vody a odnesl si ji do svého pokoje. Nejdřív si vzal z police v obývacím pokoji klíč.

O pět minut později prošla do kuchyně slečna Lizzie. Myla jsem nádobí a zeptala jsem se jí, co si dá k snídani. Řekla, že neví, jakou chce snídani, ale že si asi něco dá, že si asi dá kávu a sušenky. Přinesla si kávu a chystala se posadit ke kuchyňskému stolu. Vyšel jsem na dvorek. Bolela mě hlava a bylo mi špatně od žaludku. Šel jsem ven zvracet a zůstal jsem tam deset nebo patnáct minut.

Když jsem se vrátil, znovu jsem zaháčkoval dveře na síti. Když pan Borden odešel do svého pokoje, už jsem ho neviděl. Dopila jsem nádobí a odnesla je do jídelny. Byla tam paní Bordenová; utírala prach na dveřích mezi obývacím pokojem a jídelnou. Neměla na sobě žádnou pokrývku vlasů. Říkala, že chce umýt okna, zvenku i zevnitř; prý jsou strašně špinavá.

Potom jsem paní Bordenovou už neviděla, dokud jsem ji nahoře nenašla mrtvou.

Slečnu Lizzie jsem nikde neviděla. Nemohu to říct přesně, ale myslím, že to bylo kolem deváté hodiny. Pak jsem uklidila kamna, šla do jídelny a do obývacího pokoje, zavřela okna, která jsem se chystala umýt, a šla jsem do sklepa pro kbelík, abych nabrala vodu. V pokojích jsem nikoho neviděl. Vzala jsem si v kuchyňské skříni kartáč, naplnila kbelík a vynesla ho ven.

Když jsem byla venku, objevila se v zadním vchodu Lizzie Bordenová a říká: „Maggie, jdeš umýt okna?“ „Ano,“ odpověděla jsem. Říkám: „Ano.“ Říkám: „Nemusíš zamykat dveře, budu tady někde venku, ale jestli chceš, můžeš je zamknout, já si můžu dojít pro vodu do stodoly.“ Šel jsem do stodoly pro násadu na kartáč.

Nejprve jsem umyl okna v obývacím pokoji na jižní straně domu – na Kellyho straně. Bylo to dál od dveří se zástěnou. Než jsem začal mýt, objevila se dívka paní Kellyové a já s ní mluvil u plotu.

Poté jsem umyl okna v salonu: dvě přední okna. Mezi tím jsem si došel do stodoly pro vodu. Umyl jsem okna jídelny a jedno okno salonu z boku. Dvakrát jsem šel do stodoly pro vodu, když jsem byl na jižní straně domu – obešel jsem ji zezadu – a ještě třikrát nebo čtyřikrát jsem šel, když jsem pracoval vpředu nebo na druhé straně domu. Pak jsem šel kolem dveří se zástěnou do stodoly.

Po celou tu dobu jsem neviděl, že by někdo přišel do domu.

Poté jsem vzal z kuchyně naběračku a ze stodoly čistou vodu a začal jsem znovu umývat okna v obývacím pokoji tím, že jsem na ně chrstl vodu. Když jsem umýval tato okna, neviděl jsem v obývacím pokoji nikoho, a když jsem umýval tato okna, neviděl jsem nikoho v jídelně. Obešel jsem celý dům a oplachoval okna naběračkami vody.

Poté jsem odložil násadu od kartáče do stodoly, vzal jsem umyvadlo a šel jsem do obývacího pokoje umýt ta okna uvnitř. Když jsem vešel, zaháknul jsem síťové dveře.

Začal jsem mýt okno vedle vchodových dveří. Od té doby, co jsem viděla Lizzie u síťových dveří, jsem nikoho neviděla. Pak jsem slyšel, jako by se někdo u dveří snažil odemknout, ale nešlo to, tak jsem šel k předním dveřím a odemkl je. Pružinový zámek byl zamčený. Odemkl jsem dveře a byly zamčené klíčem; byly tam tři zámky. Řekl jsem „pshaw“ a slečna Lizzie se nahoře rozesmála. Její otec stál venku na zápraží. Ona byla nahoře.

Musela být buď ve vchodu, nebo nahoře na schodech, nevím, co z toho. S panem Bordenem jsme nepromluvili ani slovo, když vešel. Vrátila jsem se k mytí oken, on přišel do obývacího pokoje a šel do jídelny. V ruce měl malý balíček, stejný jako noviny nebo kniha. Seděl na židli v čele obývacího pokoje.

Přečtěte si víc: Lizzie sešla dolů a vešla hlavním vchodem do jídelny, předpokládám, že k otci. Slyšela jsem, jak se ptá otce, jestli má nějakou poštu, a vedli mezi sebou nějaký rozhovor, kterému jsem nerozuměla, ale slyšela jsem, jak říká otci, že paní Bordenová má vzkaz a odešla. Pak už si jen vzpomínám, že pan Borden vzal z krbové římsy klíč a šel po zadních schodech nahoru. Když zase sešel dolů, skončil jsem v obývacím pokoji a vzal jsem si umyvadlo a schůdky do jídelny. Začal jsem umývat okna v jídelně. Pak slečna Lizzie přinesla z kuchyně žehlicí prkno, položila ho na jídelní stůl a začala žehlit. „Maggie, jdeš dnes odpoledne ven?“ zeptala se. Řekla jsem: „Nevím, možná ano, možná ne, necítím se moc dobře.“ Řekla: „Jestli půjdeš ven, určitě zamkni dveře, protože paní Bordenová odešla na nemocenskou a já možná půjdu taky.“ Říkám: „Slečno Lizzie, kdo je nemocný?“ „Nevím, dnes ráno jí přišel vzkaz, musí být ve městě.“

Dokončila jsem svá dvě okna, ona pokračovala v žehlení. Pak jsem šla do kuchyně, vyprala šaty a pověsila je za kamna. Vyšla tam slečna Lizzie a řekla: „Dnes odpoledne je u seržanta levný výprodej šatstva po osmi centech za metr.“ „Cože?“ zeptala jsem se. Nevím, jestli řekla „dnes odpoledne“, ale „dnes“.

A já jsem řekla: „Já si ho vezmu.“ A tak jsem si ho vzala. Pak jsem šel nahoru do svého pokoje. Nevzpomínám si, že bych v domě slyšel nějaký zvuk, kromě těch, které jsem jmenoval.

Potom jsem si lehl do postele. Slyšel jsem zvonění na radnici, podíval jsem se na hodiny a bylo jedenáct hodin. Neusínal jsem ani nespal. Podle mého úsudku jsem tam byl asi tři nebo čtyři minuty. Myslím, že jsem vůbec neusnul. Neslyšel jsem žádný zvuk, neslyšel jsem otevírání ani zavírání dveří na zástěnu. To slyším ze svého pokoje, když je někdo neopatrný a práskne dveřmi. Další věc byla, že slečna Lizzie houkla: „Maggie, pojď dolů!“. „Co se děje?“ zeptala jsem se. Říká: „Pojď rychle dolů, otec je mrtvý, někdo přišel a zabil ho.“ To mohlo být deset nebo patnáct minut poté, co hodiny odbily jedenáct, pokud mohu soudit.

Seběhla jsem dolů; nesundala jsem si boty ani nic z oblečení.

Q. Jaké šaty obvykle nosila slečna Lizzie Bordenová ráno? Můžete je popsat?

MR. ROBINSON: JAKÉ BYLY VAŠE ŠATY? Počkejte chvíli, máme proti tomu námitky.

MR. MOODY. Ne jako něco, co by mělo tendenci ukazovat, co měla toho rána na sobě.

MR. ROBINSON. Mám námitky.

MR. MOODY. Nechci na to tlačit proti námitce.

SVĚDEK. No, měla na sobě…

MR. ROBINSON a MR. MOODY. Počkejte chvíli.

Q. Upozorním vás, aniž bych se vás ptal, kdy je nosila nebo v jaké části doby je nosila, na bavlněné nebo kalikové šaty se světle modrým podkladem a malou postavou. Vybaví se vám šaty, o nichž mluvím?“

A. Ne, pane; nebyly to kalikové šaty, které měla ve zvyku nosit.

Q. Na ten zvyk jsem se vás neptal, ale…

MR. ROBINSON. To by se mělo vyškrtnout.

MR. MOODY. Jistě.

KRÁLOVSKÝ SOUDCE. Nechť je to vyškrtnuto.

Q. Vzpomínáte si na šaty takové barvy s postavou?“

A. Ano, pane.

Q. Popíšete mi ty šaty, o kterých jsem mluvil, jak nejlépe umíte?

A. Byly to modré šaty s větvičkou.

Q. Jaká byla barva těch modrých šatů, jaký byl jejich odstín?

A. Světle modrá.

Q. A jakou barvu mělo to, čemu jste říkal větvička na něm?

A. Myslím, že byla tmavší modrá, než jaká byla ta spodní část.

Q. Byly na něm nějaké světlé skvrny nebo světlé obrazce?

MR. ROBINSON. To je nyní velmi důležité

A. Nevzpomínám si.

MR. ROBINSON. Rád bych, aby svědkyně popsala šaty; je k tomu kompetentní. Byla zodpovězena poslední otázka?

MR. ROBINSON. Navrhuji, aby byla vyškrtnuta.

MR. KNOWLTON. Jsem proti. Tvrdím, že otázka není návodná.

MR. ROBINSON. Rozumím tomu tak, že nenavrhuje, aby se s ní dále pokračovalo.
MR. MOODY. Já ne.

MR. KNOWLTON. To je všechno, aby se negativně projevil fakt, že je v něm bílá postava.

MR. ROBINSON. No, teď už o tom nebudeme mluvit. Nechme to tak, jak to je.

Když jsem sešel dolů, uviděl jsem slečnu Lizzie, jak stojí zády ke dveřím na zástěnu. Šla jsem rovnou do obývacího pokoje a ona povídá: „Maggie, nechoď tam. Musím rychle k doktorovi. Jdi tam. Musím k doktorovi.“ Hned jsem šla k doktoru Bowenovi, a když jsem se vrátila, povídá: „Slečno Lizzie, kde jste byla?“ „Uh,“ odpověděla jsem. Říkám: „Nenechala jsem zavěšené dveře?“ Říká: „Byla jsem venku na dvorku, slyšela jsem sténání, přišla jsem a dveře od zástěny byly dokořán.“ Říká: „Jdi pro slečnu Russellovou. Nemůžu být v domě sama.“ Tak jsem si vzala klobouk a šálu a šla jsem. Doktora Bowena jsem nenašla, když jsem šla do jeho domu, ale řekla jsem paní Bowenové, že pan Borden je mrtvý.

Šla jsem do domu na rohu Bordenovy a Druhé ulice, dozvěděla jsem se, že slečna Russellová tam není; šla jsem do domku vedle pekařství na Bordenově ulici a řekla to slečně Russellové. Pak jsem se vrátil do domu Bordenových.

V domě byla paní Churchillová a doktor Bowen. Nikdo jiný, kromě slečny Lizzie. Byla v kuchyni a paní Churchillová a já jsme šly do jídelny a doktor Bowen vyšel z obývacího pokoje a řekl: „Je zavražděn, je zavražděn.“ „Cože?“ zeptala jsem se. A já povídám: „Ach, Lizzie, kdybych věděla, kde je paní Whiteheadová, šla bych se podívat, jestli je tam paní Bordenová, a řekla bych jí, že pan Borden je velmi nemocný.“ A ona na to: „Maggie, jsem si skoro jistá, že jsem ji slyšela přicházet. Nepůjdeš se nahoru podívat?“ Řekla jsem: „Sama nahoru nepůjdu.“

Byla jsem nahoře už po prostěradlech pro doktora Bowena. Chtěl prostěradlo, a tak jsem ho požádala, aby vzal klíče v obývacím pokoji, a já s paní Churchillovou jsme šly nahoru do pokoje paní Bordenové a ona dostala dvě prostěradla, myslím. Paní Whiteheadová je sestra paní Bordenové; žije ve Fall River.

Paní Churchillová řekla, že půjde nahoru se mnou. Když jsem šel nahoru, uviděl jsem tělo pod postelí. Vběhla jsem přímo do pokoje a postavila se k nohám postele. Dveře pokoje byly otevřené. Nezastavil jsem se a neprovedl jsem žádnou prohlídku. Paní Churchillová do pokoje nešla. Přišli jsme rovnou dolů. Slečna Lizzie byla v jídelně a ležela na lenošce; byla tam i slečna Russellová.

Q. Do té doby, než to slečna Lizzie Bordenová řekla svému otci a vám v souvislosti s tím vzkazem, slyšel jste o tom od někoho něco?

A. Ne, pane, nikdy.

Q. Dovolte mi, abych se vás zeptal, zda někdo, pokud je vám známo, přišel ráno 4. srpna do toho domu se zprávou nebo vzkazem pro paní Bordenovou?

A. Ne, pane, nikoho jsem neviděl.

* Původně vyšlo v roce 2014.

.