Raný život a vojenská krevní skupina

Franco se narodil 4. prosince 1892 ve Ferrolu ve Španělsku, severozápadním přístavním městě s dlouhou historií stavby lodí. Muži v jeho rodině sloužili u námořnictva po celé generace a mladý Franco očekával, že půjde v jejich stopách. Hospodářské a územní důsledky španělsko-americké války však vedly k redukci námořnictva a Franco byl po ukončení základního vzdělání na katolické škole nucen místo toho narukovat na pěchotní akademii v Toledu. Studium ukončil o tři roky později s podprůměrným prospěchem.

Bezohledný vzestup

Po počátečním vyslání do El Ferrolu se Franco dobrovolně přihlásil do služby v nedávno získaném španělském protektorátu Maroko, kde domorodé obyvatelstvo země organizovalo odpor proti okupaci. Franco, který zde působil v letech 1912-1926, vynikal neohrožeností, profesionalitou a bezohledností a byl často povyšován. V roce 1920 byl jmenován druhým velitelem španělské cizinecké legie a o tři roky později převzal plné velení. V tomto období se také oženil s Carmen Polo y Martínez Valdéz. Manželé měli jednu dceru.

V roce 1926 si Franco díky své roli při potlačení marockého povstání vysloužil jmenování generálem, čímž se ve svých 33 letech stal nejmladším mužem v Evropě, který tuto funkci zastával. O dva roky později byl také jmenován ředitelem Všeobecné vojenské akademie v Zaragoze, kterou zastával až do doby, kdy o tři roky později politické změny ve Španělsku dočasně zastavily Francův trvalý vzestup.

Velké nepokoje a změny moci

V dubnu 1931 vedly všeobecné volby k sesazení krále Alfonse XIII, jehož vojenská diktatura trvala od počátku 20. let. Umírněná vláda Druhé republiky, která jej nahradila, vedla k omezení moci armády, což vyústilo v uzavření Frankovy vojenské akademie. Země však byla také zmítána prohlubujícími se, často násilnými sociálními a politickými nepokoji, a když se v roce 1933 konaly nové volby, byla Druhá republika nahrazena pravicověji orientovanou vládou. V důsledku toho se Franco vrátil k moci, kterou v následujícím roce zúročil při nemilosrdném potlačení levicového povstání v severozápadním Španělsku.

Ale stejně jako předtím Druhá republika, ani nová vláda nedokázala příliš potlačit rostoucí rozpory mezi levicovými a pravicovými frakcemi. Když volby, které se konaly v únoru 1936, vedly k posunu moci doleva, Španělsko se propadlo do dalšího chaosu. Franco byl opět odsunut na okraj společnosti a nově vyslán na Kanárské ostrovy. Ačkoli Franco přijal to, co se rovnalo vyhnanství, s profesionalitou, kterou byl znám, ostatní vysoce postavení členové armády začali diskutovat o převratu.

Španělská občanská válka

Ačkoli se Franco zpočátku držel od spiknutí dál, 18. července 1936, kdy na severozápadě Španělska začalo povstání, oznámil ve vysílání z Kanárských ostrovů nacionalistický manifest. Následujícího dne odletěl do Maroka, aby převzal kontrolu nad vojsky, a krátce nato získal podporu nacistického Německa i fašistické Itálie, jejichž letadla byla použita k přepravě Franca a jeho jednotek do Španělska. Následující měsíc si Franco zřídil operační základnu v Seville a zahájil vojenské tažení, při němž postupoval na sever k sídlu republikánské vlády v Madridu. V očekávání rychlého vítězství vyhlásily nacionalistické síly 1. října 1936 Franca hlavou vlády a vrchním velitelem ozbrojených sil. Když však byl jejich počáteční útok na Madrid odražen, přerostl vojenský převrat ve vleklý konflikt známý jako španělská občanská válka.

Během následujících tří let nacionalistické síly – vedené Francem a podporované pravicovými milicemi, katolickou církví. Německa a Itálie – bojovaly proti levicovým republikánům, kteří dostávali pomoc ze Sovětského svazu i brigády zahraničních dobrovolníků. Ačkoli republikáni dokázali po určitou dobu odolávat postupu nacionalistů, kteří měli mnohem větší vojenskou sílu, Franco a jeho síly je dokázali systematicky porážet a likvidovat jejich opozici region po regionu.

Koncem roku 1937 Franco dobyl Baskicko a Asturii a také spojil fašistické a monarchistické politické strany do své Falange Española Tradicionalista, zatímco všechny ostatní rozpustil. V lednu 1939 padla republikánská bašta Barcelona do rukou nacionalistů a o dva měsíce později i Madrid. Dne 1. dubna 1939, po obdržení bezpodmínečné kapitulace, oznámil Franco konec španělské občanské války. Zdroje se liší, ale mnohé odhadují počet obětí války až na 500 000, z toho možná až 200 000 v důsledku poprav, které spáchal Franco a jeho jednotky.

El Caudillo

Po téměř čtyři desetiletí po skončení konfliktu vládl Franco – který se stal známým jako „El Caudillo“ (Vůdce) – ve Španělsku prostřednictvím represivní diktatury. Bezprostředně po válce se konaly vojenské tribunály, které vedly k popravě nebo uvěznění dalších desítek tisíc lidí. Franco také zakázal odbory a všechna náboženství kromě katolického a zakázal katalánštinu a baskičtinu. K prosazení své moci nad Španělskem zřídil rozsáhlou síť tajné policie.

Pět měsíců po převzetí vlády nad zemí však Francovu vládu a postavení Španělska v mezinárodním společenství ještě více zkomplikoval začátek druhé světové války. Franco, který původně vyhlásil neutralitu Španělska, ideologicky sympatizoval s mocnostmi Osy a setkal se s Adolfem Hitlerem, aby s ním projednal možnost připojení Španělska k nim. Ačkoli Hitler nakonec Francovy podmínky – které považoval za příliš vysoké – odmítl, Franco později vyslal přibližně 50 000 dobrovolníků, aby bojovali po boku Němců proti Sovětům na východní frontě, a také otevřel španělské přístavy německým lodím a ponorkám.

Když se v roce 1943 začala válka obracet proti mocnostem Osy, Franco opět vyhlásil neutralitu Španělska, ale po skončení konfliktu na svou dřívější věrnost nezapomněl. V důsledku toho bylo Španělsko ostrakizováno Organizací spojených národů, což zemi značně ekonomicky zatížilo. Okolnosti se však změnily s příchodem studené války; Francův status zarytého antikomunisty vedl k hospodářské a vojenské pomoci ze strany Spojených států výměnou za zřízení vojenských základen ve Španělsku.

Pozdější léta a smrt

Postupem času začal Franco uvolňovat svou kontrolu nad Španělskem, odstranil některá omezení v podobě cenzury, zavedl hospodářské reformy a podporoval mezinárodní turistiku, přičemž si zachoval postavení hlavy státu. V roce 1969, uprostřed období zhoršujícího se zdravotního stavu, jmenoval svého nástupce, prince Juana Carlose, o němž věřil, že zachová politickou strukturu, kterou Franco zavedl, a bude vládnout jako král. Dva dny po Francově smrti 20. listopadu 1975 se však Juan Carlos I. pustil do demontáže autoritářského aparátu Španělska a znovu zavedl politické strany. V červnu 1977 se konaly první volby od roku 1936. Od té doby je Španělsko demokratickým státem.

Údolí padlých

Franco byl pohřben v mohutném mauzoleu v Údolí padlých, které diktátor vybudoval – s využitím nucených prací – jako památník padlým ve španělské občanské válce. V desetiletích, která uplynula od Francovy vlády, bylo toto místo předmětem častých sporů a mnozí se zasazovali o odstranění jeho ostatků. Uprostřed často rozháraného politického prostředí v postfrankistickém Španělsku však místo zůstává víceméně beze změn.

Ačkoli se někteří rozhodli blíže se nezabývat léty Frankova nástupu a vlády, mnozí španělští občané nadále prosazují exhumaci masových hrobů, přičemž OSN vyzvala k prošetření místa pobytu těch, kteří byli v letech konfliktu rovněž pohřešováni. Archeologové se již delší dobu snaží nalézt ostatky básníka/dramatika Federica Garcíi Lorky, který byl v roce 1936 popraven pravicovými silami v Granadě.

V září 2019 bylo jeho tělo převezeno na státní hřbitov Mingorrubio v El Pardu.