Articles

Dokonale zachovalý zákop z první světové války

Letecký pohled z roku 1917 ukazuje ruiny belgického města Ypres, které se nacházelo nedaleko Sanctuary Wood. Ypres bylo centrem některých z nejintenzivnějších bitev první světové války. (Foto: Public Domain/WikiCommons)

Je také běžné, že zemědělci a stavební dělníci vykopávají hrůznější nálezy. Jeden takový se nacházel v průmyslovém areálu ve vesnici Boezinge nedaleko Ypres, kde se pracovalo na kanálu Ypres-Izer. Zde byl v roce 1992 objeven úsek britské frontové linie a ostatky 155 vojáků. Při takovém nálezu je povolána Komise pro hroby Britského společenství národů, aby zjistila, zda lze ostatky identifikovat. Tým archeologů známý jako „The Diggers“ se pak pustí do práce, aby místo odkryl a zachoval. Při neustálém objevování pozůstatků z války je s archeologickou úctou přistupováno k místu i k těm, kteří zde zemřeli.

Kromě oficiálního správcovství tedy správci Sanctuary Woods proměnili místo, které je v podstatě památníkem, v živé muzeum. V určitém okamžiku rodina Shierů znovu zpevnila stěny příkopu dnes již rezavějícím vlnitým plechem, aby zabránila jejich zřícení. Pokud se podíváme do primárních zdrojů, zjistíme, že většina zákopů měla být zasypána dřevěnými prkny a vyložena pytli s pískem. Tento druh prací však podtrhuje spor o péči o historickou lokalitu: Rodina znesvěcuje bojiště, nebo ho chrání? Jak říká jeden z průvodců po bojišti 1. světové války: „Přirozená touha nechat se volně procházet mezi historickými pozůstatky, jako jsou tyto zákopy, je jedna strana sporu, možnost, že přitom dojde k jejich poškození, je strana druhá.“

Část interiéru Meninské brány v Ypres, kde se každý večer ve 20 hodin koná vzpomínková bohoslužba. (Foto: Public Domain/WikiCommons)

Svatyně dřeva však umožňuje návštěvníkům niterný zážitek z první osoby, jaké to bylo sestoupit do země, prodírat se zákopy plnými bláta a vyhýbat se uvíznutí na zrezivělém ostnatém drátu. Na počátku 80. let 20. století se část Sanctuary Wood zřítila a odhalila dosud neobjevený systém tunelů. Vybudovali je královští ženisté a dnes je možné se jimi projít. Toto živé muzeum je tak primitivní, že zde nejsou k dispozici žádné svítilny: Vstupujete na vlastní nebezpečí. Za bledého světla svého telefonu jsem vstoupil do úzkých klaustrofobických tunelů. Pouhé čtyři metry vysoké a naplněné bahnem, místy vodou, stoupající k nerovným podlahám ze suché hlíny, pocit, že hledáte cestu hluboko pod zemí, je extrémně klaustrofobický. Tyto tunely měly zajišťovat ochranné komunikační průchody mezi zákopy. Pro horníky, kteří tunelovali směrem k Němcům, desítky metrů pod nimi, to musela být nepředstavitelná dusivá hrůza.

Pro válečného básníka Wilfrieda Owena zanechal demoralizující účinek zákopový život pod palbou na mužích;

„Sehnuti po dvou, jako staří žebráci pod pytli,

Klečící, kašlající jako babizny, jsme se proklínali bahnem.“

Zatímco oficiálně posvěcená Meninská brána a nespočet okolních hřbitovů a válečných památníků dojemně vypovídají o obrovských ztrátách na životech u Ypres, návštěva zachovalých trosek staré britské frontové linie v Sanctuary Wood znamená sestoupit z první ruky do bídné mizérie zákopového života na západní frontě. Kde se vojáci rychle stali, jak popsal Siegfried Sassoon ve své básni Snílci z roku 1917, „občany šedé země smrti“.

„Vidím je ve špinavých zákopech, ohlodané krysami,

a ve zničených zákopech, bičovaných deštěm.

Sní o věcech, které dělali s míči a pálkami.

A vysmívají se beznadějné touze po znovuzískání

Bankovních dovolených a výstavách obrazů a špačků,

a jezdí do kanceláře ve vlaku.“

Vyprávějí o tom, co se děje ve vlaku.