Mnozí z nás mají mylnou představu o tom, co je odpuštění, takže myšlenka na to, že bychom se měli zbavit křivd, které se nám staly, zní hrozně, dokonce bolestně. Je však důležité vědět, že když mluvíme o tom, že si urážku nenecháme pro sebe, nepředstíráme, že se nikdy nic nestalo. Před lety jsem o tom mluvil se svým mentorem (který je také terapeutem) Billem Gaultierem a ten se se mnou podělil o tři věci, které odpuštění nejsou. Myslím, že je důležité jim porozumět, než začneme mluvit o tom, co odpuštění skutečně je.

Především odpuštění není omlouvání. Být milosrdný neznamená, že hledáte způsob, jak druhému člověku prominout zlo, které udělal. Neznamená to říkat: „no, udělali to nejlepší, co mohli“ nebo „prostě jim v té době opravdu nebylo dobře“.

Druhé, odpuštění není přehlížení. Neznamená to říct: „Aha, teď budu předstírat, že se to neděje“ nebo „bude to jednodušší, když se budu dívat jinam“.

Zatřetí, a to je nejdůležitější, odpuštění není zapomínání. Zapomenout je jedna z nejhorších věcí, které můžete udělat, když vám někdo ublíží. Když se snažíte zapomenout na něco zlého, co vám bylo způsobeno, nakonec to uložíte do nevědomé části svého těla a mysli, kde to má potenciál způsobit vám velkou škodu. Ve skutečnosti je největší součástí odpuštění vzpomínání – vzpomínání na to, jak moc vám bylo ublíženo a jak krutě a nespravedlivě s vámi bylo zacházeno. Je důležité si tyto věci zapsat, meditovat o bolesti, kterou vám způsobily, a pak se rozhodnout odpustit. Podívejte se křivdě přímo do očí, uznejte ji a nechte ji odejít.

Pamatujte, že nemůžete uzdravit to, co necítíte, takže si přiznejte křivdy, které vám byly způsobeny, a vypořádejte se s bolestí, když kráčíte k úplné obnově.