Následující body upozorňují na čtyři základní příslušenství květu. Základní akcesorické okolíky jsou:- 1. Kalich 2. Korunní lístek 3. Androecium 4. Gynoecium.

Přídatné okolíky č. 1. Kalich:

Kalich je nejvzdálenější příslušenství květních lístků, které se skládá z kališních lístků. Úbory jsou obvykle zelená nenápadná tělíska. Chrání základní úbory před mechanickým poškozením a vysycháním ve stadiu poupěte.

Jejich funkce je tedy především ochranná. Sepaly některých rostlin se zbarvují jako okvětní lístky a nazývají se petaloidní, např. u Caesalpinea (B. Krishnachura). U Mussaenda je jeden z kališních lístků přeměněn v plochý listovitý útvar (obr. 88). U čeledi slunečnicovitých jsou kališní lístky přeměněny v chlupatá tělíska zvaná pappus, která pomáhají při rozptylu plodů.

Jsou-li kališní lístky volné, nazývá se kalich polysepální, jsou-li spojené, je kalich gamosepální. Gamosepální kalich je víceméně jako trubice, v níž lze počet kališních lístků snadno určit spočítáním zubů nebo laloků. V mnoha případech kališní lístky odpadnou dříve, než se květy zcela otevřou. Nazývají se kadeřavé kališní lístky, např. u máku, zatímco u jiných odpadávají spolu s ostatními částmi po oplození.

Tyto kališní lístky jsou opadavé. U některých květů přetrvávají kališní lístky až do stadia plodu a nazývají se vytrvalé, např. brinjal, rajče. Někdy nejen přetrvávají, ale přerůstají v část plodu, jako např. u kopretiny (B. Chalte), fialky (B. Tepari). Ty se nazývají akrescentní kališní lístky.

Přídatné úbory č. 2. Koruna:

Je to druhý akcesorický okolík květu, jehož jednotlivé části se nazývají okvětní lístky. Díky nim jsou květy nápadné a atraktivní, protože okvětní lístky jsou jasně zbarvené a často sladce voní.

Funkce koruny je dvojí:

První je ochrana základních květních úborů ve stadiu poupěte a

Druhá je lákání hmyzu k opylení.

Květní lístky Polyalthia (B. Debdaru), kustovnice aj. se nazývají sepaloidní, protože jsou zelené a svým vzhledem připomínají kališní lístky. Pokud jsou okvětní lístky volné, nazývá se koruna polypetální, a pokud jsou spojené, je gamopetální.

Volné okvětní lístky mají často dvě části – úzkou stopku zvanou pazourek a horní plochou čepel zvanou končetina. O okvětních lístcích, které mají drápky, se říká, že jsou drápkaté, jako u růžovky, ředkvičky, hořčice (obr. 89, 1). Koruna je pravidelná, pokud jsou všechny okvětní lístky podobné velikosti a tvaru; pokud se liší, je nepravidelná.

Formy korunních lístků:

U květů se vyskytují různé formy korunky. Mohou být volné nebo spojené, pravidelné nebo nepravidelné. V žádném případě není snadné přesně popsat všechny formy, které se v přírodě vyskytují.

Následující formy jsou hlavní a nejběžnější (obr. 89):

A. Polypetální pravidelný:

1. Křížový:

Skládá se ze čtyř volných pazourkových lístků uspořádaných do tvaru kříže (obr. 89, 1). Příklady – hořčice, ředkev. Je charakteristický pro čeleď hořčicovitých (Cruciferae).

2. Garyofylní:

Má pět drápovitých lístků, jejichž končetiny leží víceméně v pravém úhlu k drápům, např. růžové (obr. 89, 2).

3. Růžový:

Skládá se z pěti okvětních lístků bez drápků, např. růže, čaj (obr. 89, 3).

B. Polypetální Nepravidelný:

1. Papilionovitý:

Vypadá víceméně jako motýl (papilion = motýl). Skládá se z pěti volných okvětních lístků. Největší a nejvzdálenější se nazývá standard nebo vexillum; dva postranní se nazývají křídla nebo alae; a dva nejvnitřnější, nazývané kýl nebo carina, se spojují v tělo ve tvaru lodičky. Příklady: hrách (obr. 89, 4 & 5), fazole, sesbania (B. Bak). Je charakteristický pro čeleď hrachovitých (Papilionaceae).

C. Gamopetál pravidelný:

1. Trubkovitý:

Tady se okvětní lístky spojují v trubkovité těleso, které má na špičce laloky nebo zuby, jejichž počítáním se určuje počet okvětních lístků, např. diskovité kvítky slunečnice, měsíčku (obr. 89, 6).

2. Kampanovitý:

Pět okvětních lístků spojených do zvonkovité koruny, jako u tykve (obr. 89, 7), Physalis (B. Tepari).

3. Infundibulární:

Skládá se z pěti okvětních lístků, které se spojují v nálevkovitou korunu postupně se rozšiřující směrem ke špičce, např. datura (obr. 89, 8), Thivetia (B. Kalke).

4. Rotační:

Tady je trubice krátká a rozšiřující se končetiny jsou uspořádány víceméně v pravém úhlu k trubici, takže koruna vypadá jako kolo (obr. 89, 9), např. bršlice, Nyctanthes (B. Shieuli).

5. Hypokrateriální:

Je podobný otočnému, ale s poměrně dlouhou trubicí (obr. 89, 10), např. Vinca (B. Nayantara).

D. Gamopetál nepravidelný:

1. Bilabiátní nebo dvoulistý:

Tady okvětní lístky spojením tvoří dvě části s otevřeným širokým ústím mezi nimi. Spodní část je tvořena třemi okvětními lístky a horní dvěma (obr. 89, 11), např. ocimum (B. Tulsi), leonurus (B. Drone).

2. Personát:

Podobá se bilabiátnímu, ale ústa jsou uzavřená, protože oba pysky jsou umístěny velmi blízko sebe, např. snapdragon (obr. 89, 12), Lindenbergia (B. Basanti).

3. Ligulovitý nebo páskovitý:

Pět okvětních lístků je spojeno tak, že u báze tvoří krátkou trubičku, ale nahoře se rozšiřují jako řemen, např. paprsčité květenství slunečnice, měsíčku.

Přídavky korunních lístků:

Korunní lístky jsou často opatřeny ostruhami nebo dlouhými výběžky, jako u balzámu (B. Dopati), a výrůstky, zvanými koruny, které umocňují krásu květů. Koruna je přítomna u mučenky (B. Jhumko) jako krásný výrůstek mezi korunou a androeciem.

Nektária, žlázy vylučující med, jsou někdy přítomna na bázi okvětních lístků. Jsou to přirozená přídavná zařízení pro přilákání hmyzu k opylení.

Aestivace:

Aestivace je způsob uspořádání kališních a okvětních lístků ve stadiu poupěte vůči sobě (obr. 90).

Je následujícího typu:

(i) Valovitý, kdy se úbory buď dotýkají, nebo leží těsně vedle sebe, ale nepřekrývají se, jako u Calotropis (B. Akanda), Artabotrys (B. Kantali champa).

(ii) Zkroucený nebo zkroucený, když jsou údy uspořádány tak, že každý z nich se na jednom okraji překrývá a na druhém okraji překrývá další úd, jako u růžice čínské.

(iii) Imbrikovaný. Je to modifikace zkrouceného uspořádání, kde jeden člen je zcela vnější, tj. překrývá se oběma okraji, jeden člen je zcela vnitřní, tj. překrývá se oběma okraji, a ostatní zůstávají uspořádány jako u zkroucené estivace, např. u Cassia (B. Kalkasunde).

(iv) Vejčitý: Zde je z pěti okvětních lístků největší vnější. Zahrnuje dva postranní lístky, které zase uzavírají dva nejvnitřnější. Je charakteristický pro papilnaté korunní lístky, jako je hrachor, sesbania (B. Bak).

Perianth:

Přídatné okolíky kalichu a koruny se často označují jako perianth. U jednoděložných rostlin není okvětí rozlišeno na dvě sady jako u trubkovitých, Crinum (B. Sukhadarsan) aj. Pokud jsou laloky volné, je okvětí polyfylní, a pokud jsou spojené, je gamofylní. U trav je okvětí zastoupeno dvojicí malých šupin, které se nazývají lodikule.

Přídatné laty č. 3. Androecium:

Androecium je třetí souplodí a první podstatný okolík květu. Skládá se z tyčinek nebo mikrosporofylů, což jsou samčí orgány. Tyčinka má obvykle dvě části, a to štíhlou stopku zvanou vlákno a zduřelé tělísko na konci vlákna známé jako prašník.

Pylník má obvykle dva laloky na obou stranách; každý lalok má zase dvě váčkovitá tělíska, nazývaná pylové váčky nebo mikrosporangia, která obsahují nespočet malých jednobuněčných pylových zrn neboli mikrosporangií.

U čínské růže je v každém prašníkovém laloku přítomen jeden pylový váček. Prodloužení vlákna, které drží pohromadě nebo spojuje oba prašníkové laloky, se nazývá spojka. Spojivem prochází cévní svazek, který přivádí potravu k rostoucímu prašníku.

Všechny tyčinky nenesou vždy plodné prašníky. U Cassia sophera (B. Kalkasunde) jsou čtyři z deseti tyčinek sterilní. Nazývají se staminody. U Canna (B. Sarbajaya) jsou tyčinky barevné a mají vzhled okvětních lístků. Výrůstky na tyčinkách, zvané staminální korunky, se vyskytují u Calotropis (B. Akanda).

Připojení tyčinek k prašníkům:

Tyčinky jsou podle způsobů připevnění prašníků k prašníkům následujících typů:

(i) Basifikované neboli vrozené, kdy je vlákno připevněno jen k bázi prašníku, jako u hořčice (obr. 91).

(ii) adnátní, kdy se díky přítomnosti dobře vyznačené spojky zdá, že vlákno probíhá po celé délce prašníku, např. u Michelia (B. Champaka).

(iii) Dorsifixed, kdy je vlákno připojeno k zadní straně prašníku, např. u mučenky, Sesbania (B. Bak).

(iv) Všestranný, když je vlákno připevněno na zadní straně prašníku ostrým hrotem, takže prašník může volně kmitat ve vzduchu, např. trávy, padlí.

Dehiscence prašníků:

S dozráním prašníků se oba pylové váčky spojí díky tomu, že se stěna mezi nimi rozpadne. Pylová zrna pak zůstávají rozptýlena v dutině.

Pylník dehisuje nebo praskne, čímž se uvolní pylová zrna, aby mohla být různými ději přenesena k tyčinkám květů. Dehiscence probíhá většinou podélným rozštěpením, jako u Datura, póry vytvořenými na vrcholcích prašníků, jako u brukvovitých, nebo řadou chlopní (chlopní), jako u skořice.

Relativní délka tyčinek:

Tyčinky květu mohou být stejně nebo nestejně dlouhé. Ipomoea (B. Kalmi) má pět tyčinek, které jsou všechny nestejně dlouhé. Květy čeledi hořčicovitých mají obvykle šest tyčinek ve dvou okolících.

Dva vnější okolíky jsou krátké a čtyři vnitřní okolíky mají dlouhá vlákna. Nazývají se čtyřčetné tyčinky (obr. 91). Leonurus (B. Drone), Ocimum (B. Tulsi) aj. mají čtyři tyčinky, z nichž dvě jsou dlouhé a dvě krátké. Nazývají se didynamické tyčinky.

Spojení tyčinek:

Tyčinky se mohou spojovat mezi sebou nebo s jinými okolíky. Spojení podobných členů se nazývá koheze a o spojení nepodobných členů se hovoří jako o adhezi.

Soudržnost tyčinek:

Jelikož tyčinky mají dvě hlavní části – vlákna a prašníky, jsou možné dva stavy soudržnosti:

(i) Tyčinky mohou být spojeny vlákny, prašníky zůstávají volné; nebo

(ii) mohou být spojeny prašníky, vlákna zůstávají volná (obr. 92).

Spojení pomocí vláken vede k vytvoření svazku nebo adelfy. Pokud se spojením vláken vytvoří jeden takový svazek, tyčinky se nazývají monadelfní, jako u čínské růže, bavlníku.

Vytvoří-li se dva svazky, nazývají se diadelfní, jako u hrachu, sesbanie (B. Bak); a vytvoří-li se více než dva svazky, nazývají se polyadelfní, jako u hedvábí-bavlna. Naproti tomu, když se spojují prašníky, přičemž vlákna zůstávají volná, nazývají se tyčinky syngenní, jako u tykve, slunečnice.

Srůstání tyčinek:

Tyčinky se mohou spojovat s dalším spodním okolíkem, tj. korunou nebo okvětím, nebo s dalším horním okolíkem, pestíkem. Pokud se spojují s okvětními lístky, tyčinky se nazývají epipetální.

Téměř všechny květy s gamopetální korunou mají epipetální tyčinky. Pokud srůstají s okvětními lístky, tyčinky se nazývají epifylní, jako u trubkovité růžice. Tyčinky se nazývají gynandrické, pokud jsou přirostlé k pestíku, např. u Calotropis (B. Akanda).

Pylová zrna:

Pylová zrna neboli mikrosporangia prašníků obsahují některé zvláštní buňky, které se nazývají buňky pylové matky nebo mikrospóry. Každá z nich prochází redukčním dělením a vytváří tetrádu pylových zrn nebo mikrospor. To jsou malá prašná jednobuněčná tělíska obvykle kulatého nebo oválného tvaru. Pylová zrna mají protoplazmu s jedním jádrem obklopeným dvěma obaly.

Vnitřní obal, zvaný intine, je tenký, jemný a tvořený celulózou; vnější obal, zvaný exine, je tlustý, kutinovaný a často opatřený bradavičnatými nebo ostnitými výběžky. Na exinu jsou tu a tam přítomny neztluštělé oblasti nebo slabá místa, nazývaná zárodečné póry.

Jednojaderná pylová zrna se před uvolněním z váčků obvykle stávají dvoujadernými. U některých květů se pylová zrna, místo aby zůstala volná, shlukují do celků zvaných pollinia, jako je tomu u orchideje Calotropis (B. Akanda).

Přídatné okolíky č. 4. Gynoecium neboli pestík:

Gynoecium neboli pestík je poslední a nejvnitřnější soubor květních lístků zaujímající centrální polohu na talíři. Skládá se z karpelů neboli megasporofylů, které jsou samičími orgány květů.

Karpel má obvykle tři části:

(i) Základní zduřelá část je vaječník,

(ii) Štíhlá válcovitá oblast je tyčinka, která obvykle končí receptivním místem

(iii) Stigma.

Vejce obsahuje jedno nebo více vajíčkovitých tělísek známých jako vaječníky, což není nic jiného než nezralá semena. Pestík může být tvořen jedním, dvěma, třemi nebo mnoha karpely. Podle toho jsou jednokarpní, dvoukarpní, tříkarpní nebo mnohokarpní. Jednokarpelový pestík se nazývá jednoduchý, zatímco ostatní se označují jako složené.

Jednoduchý charakter karpelu je patrný u jednoduchého pestíku, který lze přirovnat k jednoduchému listu. Pokud je list složen podél středního žebra, oba okraje se stýkají a vytvářejí dutinu, která se podobá jednoduchému pestíku.

Čára, kde se oba okraje setkávají, se nazývá ventrální šev a čára odpovídající střednímu žebru je dorzální šev. Podél ventrálního švu se vytvářejí měkká polštářovitá tělíska nebo hřebeny, nazývané placenty, k nimž zůstávají připojena vajíčka.

Složený pestík se nazývá apokarpní, když jsou karpely volné. Zde zůstávají všechny karpely nasazeny na talu, každý má vlastní vaječník, styl a stigma, jako u Michelia (B. Champa), Artabotrys (B. Kantali champa).

Jsou-li však karpely spojené, označuje se pestík jako synkarpous, kde se obvykle vytváří společný vaječník a styl, přičemž karpely obvykle zůstávají volné pouze v oblasti stigmatu, např. růže čínská (obr. 98), bavlník, Datura.

Styl je obvykle štíhlým válcovitým pokračováním vaječníku. U čeledi Ocimum (B. Tulsi) je vaječník čtyřlaločný a stylus vychází z báze vaječníku nebo z talu. Tento typ stylu se nazývá gynobazický (obr. 93). Obvykle jsou styly opadavé, ale u kukuřice se vyskytují hedvábně vytrvalé.

Stygl je terminální receptivní místo. Může být ploché a lepkavé v důsledku vylučování stigmatické tekutiny, u jednoděložných rostlin i zpeřené. Jedná se o zařízení usnadňující příjem pylových zrn.

Vejcovod:

Vejcovod může být unilokulární [uni = jeden, loculus = komůrka] nebo multilokulární (multi = mnoho, loculus = komůrka). Vajíčka nebo megasporangia zůstávají připojena k polštářovitým parenchymatózním výběžkům vaječníku, které se nazývají placenty, a způsob uspořádání placent se nazývá placentace.

Typy placentace (obr. 94):

1. Marginální:

Marginální placentace je charakteristická pro čeleď hrachovitých, kde je pestík jednoduchý a placenta nesoucí vajíčka leží na ventrálním švu.

2. Parietální:

Tady je pestík polykarpelární a placenty jsou rozmístěny v oblastech, kde se stýkají okraje karpelů. Vajíčko je jednokvěté a skupiny placent odpovídají počtu přítomných karpelů, např. papája, tykev.

3. Axile:

Při axilové placentaci je i pestík mnohokarpelový. Okraje karpelí se místo toho, aby se setkávaly, ohýbají směrem dolů a vytvářejí ve středu osu. Placenty nesoucí vajíčka jsou rozmístěny kolem osy. Tak se vaječník stává multilokulárním, počet lokulí se rovná počtu přítomných karpálů, např. pomeranč, čínská růže, datura.

4. Volný středový:

Tady jsou placenty přítomny kolem osy jako při osové placentaci, ale v důsledku pohlcení přepážek se multilokulární vaječník stává unilokulárním. Někdy lze pozorovat zbytky dělicích stěn. Příklad – růžová

5. Povrchové:

Také jako axila má mnoho komor, ale placenty s vajíčky jsou přítomny po celém vnitřním povrchu dělicích stěn, jako u leknínu.

6. Bazální:

Tady je vaječník jednokomorový a placenta nesoucí jediný vaječník se vyvíjí přímo na talu na bázi vaječníku, např. slunečnice, jiřinka.

Vajíčko:

Vajíčko nebo megasporangium se po oplození vyvíjí v semeno. Každé vajíčko je vejčité těleso, které má stopku zvanou funiculus, pomocí níž zůstává připojeno k placentě.

Hlavní měkké tělo vajíčka se nazývá nucellus, které zůstává obklopeno dvěma obaly zvanými integumenty. Integumenty, vnější a vnitřní, téměř obalují vajíčko, pouze na špičce ponechávají malý otvor, známý jako mikropyl. U některých vajíček je přítomen pouze jeden obal.

Široká bazální oblast, kde se integumenty setkávají s jádrem, se nazývá chalaza. Směrem k mikropylárnímu konci je v nucelu zapuštěno oválné těleso, neúspěšný embryo-sac. Embryo-‚vak má obvykle osm jader. Tři z nich se shlukují na mikropylárním konci a ohraničují vajíčko-aparát.

Prostřední ze tří je vajíčko nebo samičí gameta a ostatní dvě se nazývají pomocné buňky nebo synergie. Tři sbírající se na chalazálním konci jsou známé jako antipodální buňky; a zbývající dvě, nazývané polární jádra, buď leží vedle sebe, nebo splývají v centrální oblasti a vytvářejí tzv. definitivní jádro (obr. 95). Zárodkový váček je nejdůležitější částí vajíčka.

Vznik vajíčka a embryo – vaku:

Vajíčko vzniká jako malý zaoblený výběžek měkké tkáně (nucelus) na placentě. Postupně se začnou vyvíjet límcovité výrůstky neboli integumenty, které zakrývají nucelus a na jeho konci zanechávají otvor, mikropyl.

Před úplným vytvořením integumentů začne být na vrcholu nucellu nápadná hypodermální buňka. Jedná se o mateřskou buňku megaspory. Podléhá redukčnímu dělení a vytváří čtyři buňky za sebou, což je tzv. lineární tetráda.

Tři z nich se obvykle rozpadají a nejvnitřnější přežívá. Jádro funkční megaspory se nyní mitózou rozdělí na dvě, které se přesunou na oba konce megaspory. Každá z nich se opět dvakrát rozdělí. Na každém konci jsou tedy čtyři jádra.

Tři z nich na mikropylárním konci tvoří vajíčko-aparát s centrálním nápadným vajíčkem a dvěma synergidy. Tři agregovaná na chalazálním konci tvoří antipodální buňky. Zbývající dvě, často nazývané polární jádra, se přesouvají do středu megaspory a vytvářejí definitivní jádro (obr. 96).

Toto je náčrt procesu normálního typu vývoje zárodečného vaku u nahosemenných rostlin.

Formy vajíček:

Vajíčka jsou následujících typů (obr. 97):

(1) Ortotropní neboli přímý, kdy je vajíčko vzpřímené s funikuly, mikropylem a chalázou v jedné přímé linii. Zde mikropyl leží směrem k vrcholu a chalaza směrem k bázi.

(2) Anatropní neboli obrácený, kdy je vajíčko obrácené v důsledku prorůstání funikulu, takže mikropyl leží u báze blízko funikulu a chalaza na druhém konci. Tento typ je častější.

(3) Amfitropní nebo příčný, kdy hlavní tělo vajíčka leží víceméně v pravém úhlu k funikulu, např. u Lemna (B. Kshudi-pana).

(4) Kampylotropní neboli zakřivený, kde je hlavní tělo vajíčka zakřivené nebo ohnuté do tvaru podkovy a je umístěno více či méně v pravém úhlu k funiculu, např. hořčice.

Květní diagram:

Části přítomné v květu a jejich vzájemné uspořádání lze znázornit pomocí diagramů zvaných květní diagramy. Mají řadu soustředných kruhů odpovídajících přítomným květním soustavám, v nichž lze znázornit spojené a volné části. Poloha květní osy je znázorněna „tečkou“. Nejlepší představu o květinovém diagramu si lze udělat tak, že květinový poupě rozřízneme křížem.

Květní vzorce:

Květní vzorec představuje části květu s jejich příslušným umístěním. Jsou zde použity některé značky a symboly. K znamená kalich, C korunu, P okvětí, A androecium a G gynoecium. Svazek je znázorněn umístěním písmen do závorek a srostlice čarami nad příslušnými okolíky.

Členové téhož souboru přítomní ve dvou okolíčcích jsou znázorněni vložením znaku „+“ (plus) mezi ně, co znamená mnoho členů v okolíčku. Nadřazený nebo podřazený vaječník se označuje položením vodorovných čar pod nebo nad číslo představující karpely.

Formule několika běžných květů jsou uvedeny níže: