Podle Michael Sidgwick / 27. listopadu 2020

V zájmu spravedlnosti, protože nejde jen o kvalitu zápasů, je třeba zdůraznit, že Bray Wyatt je velmi kreativní chlapík, který je schopen vyprodukovat skutečně dobrý sh*t, když tuto energii vyladí určitým směrem.

Bray Wyatt má dvě stránky, ale nejsou to moderátor dětského pořadu a Ďábel: je tu talentovaný komediální umělec a člověk naprosto neschopný promítat hrůzu v rámci odporného a hokejového – a neudržitelného a nesourodého – nadpřirozeného triku.

Vinety z Firefly Fun House jsou stále dobré. V pondělní noční RAW 23. listopadu nám Wyatt představil – a následně zabil – loutku Friendship Frog. V inspirativní sekvenci WWE spustila in-memoriam video balíček na maudlinovou popovou hudbu, v němž byl oslavován život loutky (!), o němž jsme se dozvěděli před několika vteřinami. Žabák vystudoval vysokou školu jako univerzitní sportovec. Byla to absurdita navršená na absurditu, která by mohla fungovat v kontextu zcela vzdáleném profesionálnímu wrestlingu.

V pozdější části show se postava Žabáka schovala za barikádu a Randy Orton ho nemohl vidět, protože mu úhel kamery zakrýval výhled. Také má nadpřirozené schopnosti.

Fiend není dobrý. Ve chvíli, kdy Wyatt změní výraz obličeje, aby představil kontrast, jde všechno do háje.

Upozorňujeme na to zde proto, že spousta velmi s*ačkových zápasů Braye Wyatta křičí Let Me In…

Edge Vs. Randy Orton – WrestleMania 36

Toto byl nejméně wrestlemanský zápas na nejméně wrestlemanské WrestleManii všech dob. Naprostá tónová katastrofa k pos*ání, Ježíš zaplakal.

„Jak to udělat, aby to působilo jako velkolepý zápas hodný podívané na nejvelkolepější scéně? Jak můžeme lidem vykouzlit úsměv na tváři a umožnit jim uniknout zprávám o vlně smrti za vlnou?“

„Připomenout jim sebevraždu Chrise Benoita?“

„Proboha, to je dokonalé!“

Tahle čtyřicetiminutová rozmělňující odpustková akce byla tak depresivní. To je opravdu jediné slovo, které to vystihuje.

Na ponurém pozadí se Edge a Randy Orton navzájem posílali roztahovat do zubatých hran a skálopevných aparátů, aby vytvořili atmosféru násilí vzdálenou tomu, co skutečně funguje jako dramatická wrestlingová podívaná. Žádný uspokojivý vrchol se nekonal. Žádné strhující kaskadérské kousky. Žádné katarzní zvuky doprovázející velké momenty pomsty. S každým hlubokým úderem a kovovým zařinčením to prostě bolelo. Člověk se cítil křehký a téměř doslova chladný, když to sledoval po celou dobu jeho hloupého, vyčerpávajícího trvání. Edge v přípravě strašně často říkal slovo „drsnost“ a přesně to předváděl během celého zápasu. Ale na druhou stranu, to samé dělal i ten chlápek ve 127 hodin, a ani to z něj neudělalo dobrou wrestlingovou atrakci.

Chrčivá, beztvará, nabubřelá čtyřicetiminutová procházka a rvačka. Sh*t.

Čistá sračka.