Tento obrázek byl z právních důvodů odstraněn.

Vítejte v dokonalém Meta Interview Thunderdome, kde si skutečně můžeme promluvit s umělcem, jehož city jsme ranili článkem, který jsme zveřejnili. Varování: Je v něm mnoho existenciálních otázek.

Tady je příběh ze zákulisí. Začíná to Kevinem Rudolfem, umělcem podepsaným společností Cash Money, který měl v roce 2008 velký hit s písní „Let It Rock“. Poslechněte si ji zde. Ano, ta píseň – určitě si ji pamatujete. Těší se velmi dlouhému ohonu v klubech, tělocvičnách, arénách a všude tam, kde je někdy potřeba pořádná hymna na rozpumpování.

Na začátku tohoto měsíce se Rudolf objevil v pořadu Fusion DNA v rámci segmentu, kterému říkáme „Freestyle Fridays“ a v němž umělci vystupují akusticky nebo jinak na place. Vystoupení a atmosféra ve studiu byly naprostou definicí pohody. Rudolf s kamarádem vystoupil s písní Little Bit of Everything, kterou napsal společně s Keithem Urbanem, a se svým novým singlem Here’s To Us.“

Všechno to bylo velmi pohodové, příjemné kytarové věci typu lehčího vzduchu – ale bylo to zvukově a esteticky super odlišné od materiálu, který Rudolfovi zajistil popularitu v mainstreamu. To je fakt. Na tento fakt jsem upozornil v tomto krátkém textovém příspěvku, který jsem napsal k jednomu z videoklipů z koncertu. Byl napsán dost neutrálně až komplimentárně.

Zřejmě ne pro někoho z Rudolfova tábora. Přišla smršť e-mailů od publicistů, kteří požadovali, abychom článek stáhli, přepsali a před opětovným zveřejněním jim ho předložili ke schválení (lol).

To se nestalo, a tak mi ve středu kolem půl osmé ráno začal tweetovat sám Rudolf. O mnoho tweetů a DM později jsem se ocitl na telefonu se samotným Kevinem a vyslechl ho. Opět to byla docela pohodová výměna názorů.
Jde o tohle – Kevin Rudolf má pocit, že byl jako umělec od samého začátku nepochopen, a to i v dobách „Let It Rock“. Chtěl, abych já – a ty, čtenáři – věděli, že není žádný uměle vytvořený člověk, kterého ovládají tajní manipulátoři Cash Money nebo tak něco. Tohle všechno je on.

Navrhl jsem mu tedy dohodu. Udělali bychom rozhovor, kde bychom si promluvili o tom, co konkrétně ho ranilo, a všechno bychom si vyříkali, přičemž by byl zveřejněn celý přepis a nezúčastnili by se ho žádní publicisté.

Takhle to dopadlo. Celé je to dlouhé, takže tady je pár nejdůležitějších citací:

– „Vadilo mi na tom, že jsem měl pocit, že mě to opravdu nezobrazuje jako umělce, kterým jsem. Pak se tam psalo, že jsem v Nashvillu našel svou duši, což tak trochu říká, že jsem na ‚Let it Rock‘ žádnou duši neměl, což není pravda.“

– „V minulosti jsem nikoho neoslovil. Nechal jsem to být a vrátil jsem se k práci. Vracím se do studia a k hudbě. Taky bych nechtěl, aby si moji fanoušci mysleli, že jsem nějaký vymyšlený umělec nebo nápad od vydavatelství, jako je Cash Money, což nikdy nebylo.“

– „Možná bylo snadné mě nenávidět, protože jsem měl hned zkraje velký hit a byl na něm Lil Wayne. Lidé mají tendenci si myslet, že to není skutečné, když uspěješ hned na začátku.“

– „‚Let it Rock‘ měla spoustu biblických odkazů, ale ve skutečnosti byla o tom, že jsi sám sebou.“

– „‚Zkusím to udělat znovu? Mám dělat něco jiného? Záleží na tom, co si myslí ostatní? Nezáleží na tom? Jako umělec si člověk klade spoustu vnitřních otázek.“

– „Když jste umělec, můžete napsat cokoli. Je to taková zábava. Měli byste to někdy zkusit.“

Níže si poslechněte skladbu „Here’s to Us“ a pod ní si přečtěte celý rozhovor. Užijte si to.

Přečtěte si více zde

Projdeme si to řádek po řádku. Co ti tedy na tomto konkrétním příspěvku, který byl krátký a který, upřímně řečeno, podle statistik ani moc lidí nečetlo, opravdu vadilo?

No, opravdu mi na něm vadilo to, že jsem měl pocit, že mě opravdu nepředstavuje jako umělce, kterým jsem. Pak se tam psalo, že jsem v Nashvillu našel svou duši, což tak trochu říká, že na „Let it Rock“ jsem žádnou duši neměl, což není pravda.

Tak to tam vlastně nebylo. Bylo tam napsáno, že jsi našel svou duši v Nashvillu, což neznamená, že jsi nikdy žádnou duši neměl, a já jsem v té větě vlastně přímo neodkazoval na „Let it Rock“.

Pravda, já vím.

Můžeme souhlasit s tím, že sis to tak vyložil, ale tak to napsáno nebylo. Ale chápu, proč ti to vadí, když sis to tak vyložil.

No jo. To se mísilo s tím, že jsem měl manipulátory a zdálo se, že mě na začátku kariéry, když vyšlo moje první album a když vyšlo „Let it Rock“ u Cash Money, podpírali jiní lidé. Prostě to vykresluje obrázek. Pokud se chystáme k soudu, samozřejmě to tak můžete obhájit, ale opravdu to vykresluje obraz, že nejsem opravdový umělec.

Na konci se pak píše, že jsem našel svou duši v Nasvhille, což naznačuje, že jsem na začátku žádnou duši neměl.

Okay. To není kritika, kterou jsem kdy vyslovil. Myslím, že jsem o tobě ještě nikdy přímo nepsal. Je to kritika, kterou cítíš, že jsi dostal od jiných lidí, která tě vede k tomu, že jsi na to citlivý?“

Není to kritika a já na to opravdu nejsem citlivý. Můžu si dál žít svůj život, natáčet desky, dělat své umění, bavit se a nestarat se o to, co kdo říká. Ale zároveň, pokud to, co dělám, vydávám, dávám do své hudby hodně srdce a duše. Samozřejmě existují fanoušci, kteří ji milují a oceňují, ale nemám pocit, že je to v tomto článku nebo v mnoha jiných článcích správně prezentováno.“

Co tě přimělo oslovit konkrétně mě? Nebo oslovujete spisovatele často?

Ne, v minulosti jsem je neoslovil. Nechal jsem to být a vrátil se k práci. Vracím se do studia a k hudbě. Taky bych nechtěl, aby si moji fanoušci mysleli, že jsem nějaký vymyšlený umělec nebo nápad od vydavatelství, jako je Cash Money, což se nikdy nestalo.

Podepsali mě jako umělce a nikdy mi ani neukázali žádný směr nebo neřekli, co mám dělat nebo jak mám být nebo jak se mám oblékat nebo jak mám znít nebo mluvit nebo tak. To jsem byl skutečně já a stále jsem to skutečně já.

Myslím, že je na čase, aby lidé začali brát mou práci skutečně vážně. Vím, že to lidé dělají, ale ve světě žurnalistiky/recenzí mám pocit, že mě jako umělce neberou vážně. V určitém okamžiku se musím postavit sám za sebe a uvést věci na pravou míru a opravit příběh.

Lidé píší špatný příběh. Většina novinářů je opravdu líná. Přebírají věci odjinud a píší špatný příběh. Takže si myslím, že tohle je – nejsem tady proto, abych na ten článek útočil.

Vlastně si vážím příležitosti, kterou máme, abychom opravdu uvedli věci na pravou míru a abych se mohl vyjádřit a říct, o co mi skutečně jde, což je psaní skvělých písní a vyjadřování se a snaha spojovat lidi a posilovat jejich postavení a aby se lidé nakonec cítili dobře.

To se snažím vkládat do hudby. Snažím se, aby se lidé cítili lépe.

Co myslíš, že bylo největší překážkou nebo největším důvodem, proč hudební tisk nebral tvou tvorbu vážně na základě tvých vlastních slov?

To je opravdu dobrá otázka. Vlastně mě trochu zarazilo, že to neudělali na začátku. Mohlo to být proto, že se vraceli k té věci s bílým klukem na Cash Money, kterou jsi zmínil, kdy to znělo jako: „Aha, máme Lil Waynea, tak teď podepíšeme bílého kluka.“ Ale to bylo jenom proto, že se jim to nelíbilo. Nebo: „Máme tohohle umělce, toho ‚Let It Rock‘, ten bude skvělý pro naši značku.“

Možná to tak brali, nebo to bylo snadné nenávidět, protože jsem měl hned zkraje velký hit a byl na něm Lil Wayne. Lidé mají tendenci si myslet, že to není skutečné, když uspěješ na začátku. Možná by to bylo jednodušší, kdyby znali trochu mého příběhu.“

Nebyl položen žádný základ ani vyprávěn žádný příběh. Čí je to vina, nevím. Ale nakonec jsem celý život bojoval, abych se dostal tam, kde jsem, a ještě jsem neskončil. Ještě jsem neskončil. Právě jsem začal. A myslím, že lidé ten příběh nepochopili.

Nechápou, jaké to je bojovat jako muzikant. Vždyť jsi spisovatel na volné noze, takže víš, jaké to je –

No, byl jsem, teď už nejsem.

Byl jsi. A určitě se se mnou můžeš v mnohém ztotožnit. Nevíš, kdy ti přijde další výplata, a musíš bojovat o všechno, co dostaneš. A v hudební branži musíš opravdu bojovat o všechno, co dostaneš. Jak už jsem řekl, myslím, že mě lidé od začátku nevnímají správně. Prostě se to změnilo na „bílýho rockovýho kluka z Cash Money“. Teď je to „bílý rockový chlápek jde do country.“

Nedbám na žánry. Vždycky jsem psal country písničky. Vždycky jsem psal rockové desky, popové desky. Vždycky jsem se pohyboval ve světě hip-hopu. Tři roky jsem hrál na kytaru s Timbalandem. TO bylo to samé, kdy jsem byl muzikantem v místnosti, kde jsem se snažil proniknout do světa. Taky jsem se snažil dostat do hip-hopu.

Takže jsem byl od začátku outsider, a to mi pomáhá se rozvíjet. Nutí mě to snažit se prorazit dveře a být úspěšný.

Proč ti vadí, když se lidé zmiňují o country? To je přece něco, na co můžeš být opravdu hrdý, ne? Vždyť jsi spoluautorem country písně číslo jedna –

– Ach ne, nechápej mě špatně. Na country desku, kterou jsem natočil, jsem strašně pyšný. A mimochodem, nestydím se za nic. Mám rád hiphopové asociace a Cash Money. Rád se pohybuji ve světě country a mám skvělé zkušenosti s Keithem Urbanem a všemi ostatními, se kterými jsem v tom světě měl co do činění.

Chci jen říct, že asi nemám rád, když mě někdo škatulkuje, víš, jak to myslím? Každý hledá nějaký příběh. „Běloch na hiphopové značce!“. A pak „běloch na hiphopové značce dělá country!“. Já se prostě snažím svou hudbou bořit bariéry, opravdu.“

„Let it Rock“ byla jedna z prvních desek, která inverzně spojila rap a rock. Limp Bizkit a Korn a všechny tyhle kapely, které jsem slyšel, rapovaly přes rockovou hudbu. Vyrostl jsem v hip hopu pod Timbalandem, co se týče tvorby beatů a produkce, a byl jsem schopen dát na rockovou skladbu spíš hip hopový beat, a byli lidé, kteří na to navázali.

Teď dělám různé věci v country. Vždycky jsem míchal žánry. Nevnímám je jako různé žánry, jsou to jen různé barvy na mé paletě, kterými maluji, víš, co tím myslím?“

Takže co tě přimělo zaměřit se na tuto konkrétní barvu na tvé paletě, a ne na to, co jsi dělal předtím?

Protože jsem se vyvinul a hudba je na jiném místě. Když jsem natočil „Let It Rock“, psal se rok 2008 a hudba byla na jiném místě. Vyvinul jsem se i jako umělec. Je to obojí, ale pořád jsem věrný sám sobě.
To je to, co stojí za „Here’s to Us“. Je to vyprávění o životních okamžicích – o vytrvalosti, radosti, bolesti a triumfu a o všem mezi tím. Tím si procházíme všichni.

„Let it Rock“ byla právě o tom. Lidé si mysleli, že je to klubová hymna, že prostě vstávají a říkají: „Let it Rock!“

O tom to nebylo. „Let it Rock“ mělo spoustu biblických odkazů, ale ve skutečnosti bylo o tom, že jsi sám sebou. Když říkám „Let it rock“, říkám: „Buď sám sebou. Don’t give a f*ck. To je to, co to znamená.“

Jaké biblické odkazy lidem chyběly?

V první řadě se v refrénu zpívá: „Because when I arrive, I bring the fire/I make you come alive/I can take you higher.“ (Protože když přijdu, přinesu oheň/oživím tě/mohu tě vynést výš). A pak se tam říká, když si přečtete ty webové stránky s textem, říká se tam: „Co je to zapomenuté, musím vám teď připomenout, ať se to houpe.“

To jsem neřekl. Řekl jsem: „To, na co svatí zapomněli, vám nyní musím připomenout“. Takže říkám, že pro ty, kteří přišli před vámi a měli poselství a vy jste jim uvěřili, vám to připomenu, udělejte to samé, nechte se ukolébat, buďte sami sebou, věřte si.“

Ujasněme si to „gangsta emo“. Kde se to vzalo a co se tam pokazilo?“

„Gangsta emo“ pochází z první věci, která kdy vyšla na mě neboli „Let it Rock“, v Rolling Stone. Bylo to v článku nazvaném The Hot List, kde jmenují svých pět nejoblíbenějších písní. Bylo tam něco jako „studiový hudebník vymýšlí nový styl: gangsta emo“. Nebo možná „gangsta emo rock?“ Nevím, ať už tam psali cokoli, tak to pochází odtud.

To je jejich interpretace té písně. Neznali mě, neznali tu desku. Na tom není nic špatného. Rozhodně jsem na ní nefňukal, ale myslím, že ta gangsterská část je docela v pohodě. Takže odtud to opravdu pochází. Už jsem to nikdy neřekl.

Takže jste tu frázi už nikdy neopakoval, takže každý, kdo ji ještě někdy použil, ji bral z druhé, třetí nebo čtvrté ruky?

Pravda.

Je to jako hra „telefon“

Tak je to teď s internetem. Lidé si přečtou vaši Wikipedii, pak napíší recenzi a pak ji někdo jiný přetiskne. A je to tady, tady máš svůj příběh.

Takže v té fázi hry, když jsi viděl věci, které jsi považoval za nesprávné, řešil jsi to s lidmi, jako to děláš teď, nebo jsi to nechal plavat?“

Nikdy jsem to neřešil, protože jsem nechtěl přilévat olej do ohně. Někdy, když se na něco zaměříš a upozorníš na to, tak si pak řeknou: „Aha, on říkal, že to není gangsta emo.“ To se mi nelíbí. Takže když věci nejsou úplně správné, většinou je nechám plavat a snažím se na ně nesoustředit pozornost.

Ale v určitém okamžiku se musím postavit a říct: „Nechápeš, o co mi jde.“ To je pravda. Nikdo nechápe, o co mi jde. Proto si teď telefonujeme.

Můj jeden příspěvek na blogu, kdybys s ním nesouhlasil, proč bys na něj upozorňoval víc například tím, že ho zveřejníš na Twitteru?“

Proč jsem na něj upozorňoval víc?“

Jo. A to jste byl vy, nebo váš publicista?“

Upozornil jsem na to, protože jsem se chtěl postavit a říct pravdu. Jak jsem řekl, je toho jen tolik, co můžeš nechat plavat.

Proč pro tebe byla právě tato dvousetstránková slova tou kapkou, která zlomila velbloudí hřbet?

Tou kapkou, která zlomila velbloudovi hřbet, bylo to, že jsem měl po přečtení článku pocit, že máte mozek a že se s vámi budu moci slušně bavit. Na rozdíl od většiny věcí, kterým lidé nevěnují pozornost a jen tak něco hodí za hlavu a převezmou to z Wikipedie nebo Googlu nebo zkopírují cizí článek.

Jsem v bodě, kdy vydávám svou novou hudbu, a nechci, aby se opakovaly stejné věci, které byly napsány před pěti lety.

S žánry je to samozřejmě tak, že každý umělec si myslí – a každý autor si to myslí taky, takže je to v pořádku – že dělá něco, co tu ještě nebylo. Ale skutečnost je taková, že to není pravda. Části mého stylu psaní vycházejí z lidí, které jsem četl a kteří se mi líbili.

A části stylu hudebníka vycházejí z různých věcí, které byly předtím. Takže část užitečnosti žánrových značek spočívá v tom, že umožňují fanouškům určitého zvuku najít vás. Umožňuje to programátorům rádií, aby vás našli, a umožňuje to komukoli jinému, aby vás našel.

Absolutně, a my potřebujeme kategorie, víte? Potřebujeme kategorie, protože to musí jít do sekce v obchodě s deskami, i když už nemáme sekce. Potřebuje to jít do sekce iTunes. Ale když iTunes řeknou: „Koupil sis tuhle desku, tohle by se ti mohlo líbit“ – víš, tyhle návrhy? – Ty návrhy se mi nikdy nelíbí, protože nikdy nemám pocit, že když se mi líbí jedna věc z nějakého žánru, že se mi bude líbit i jiná.“

Pokud se mi líbí Lil Wayne, neznamená to, že se mi bude líbit 2 Chainz. Když se mi líbí 2 Chainz, neznamená to, že se mi bude líbit cokoli jiného, co v hip hopu momentálně funguje.

Ale chápu. Neříkám, že by se to nemělo zařadit do nějaké kategorie. Jen říkám, že to lidi dělají tak lehkovážně a nechápou, že hudba vychází z duše a ze srdce a my ji dáváme do škatulek. Umělec ji do škatulek nedává; nebo by neměl, pokud to dělá.“

Slyšeli jsme nějaké věci z vaší nové desky. Kdy vyjde plnohodnotná deska?

Vychází na ní, řekl bych, že v únoru. Právě teď hledáme datum v únoru. Teď ještě mícháme.

Takže „Here’s to Us“ je první singl, že?“

Mmhmm.

Takže to je první setkání lidí s vaší hudbou, možná od „Let it Rock“

No…

Řekněme, že běžný hudební fanoušek, který poslouchá jen rádio Top 40.

„I Made It“ si nevedla špatně. Udělala milion pět.

Jistě, neříkám, že si vedla špatně. Ale ve vaší umělecké tvorbě jsou taková dvě oddělená období, ne?“

Rozumím.

Takže jak myslíte, že by na tuhle hudbu reagovali fanoušci z toho období? Nebo jak doufáš, že by reagovali?“

Doufám, že slyší, že v mé hudbě říkám pravdu o své realitě a o tom, co píšu, a že vždy vycházím ze srdce. Někdy se umělci vyvíjejí. Beatles se vyvíjeli. Na albu Rubber Soul nebyli na stejném místě jako v She Loves You, což bylo jen v rozmezí několika let, a lidé na to zapomínají.

Nejvíc se mi líbí lidé, kteří se neustále vyvíjejí. Takže bych řekl: „Páni, tohle se vyvíjí. Je tu něco čerstvého. Líbí se mi, co říkáš, a jsem nadšený, že se někdo nebojí riskovat.“

Když jsi onehdy hrál akusticky ve studiu, opravdu jsem si myslel, že některé písničky znějí přímo jako oldschooloví Dashboard Confessional, což jsem napsal jako kompliment.

Děkuji.

Ale nezdálo se mi, že by sis to myslel. Tak kde se podle tebe to srovnání zvrtlo?“

Nemyslím si to – já mám Dashboard Confessional vlastně rád. Myslím, že jsme s nimi před pár lety odehráli několik koncertů. Nemám Dashboard Confessional rád. Víš co, vezmu si tu část, o které si myslím, že jsi to myslel vážně a upřímně.

Přesně to jsem měl na mysli, a proto jsem nepochopil, proč ses urazil.

Neurazila jsem se. Mám rád Dashboard Confessional.

Okay, super. Materiál, který jste ještě nezveřejnili, kolik z něj je hotového a kolik z něj je ve stejném duchu jako těch pár věcí, které jste nedávno hráli v pořadu?

Těch pár věcí, co jsem hrál v pořadu, jedna byla „Here’s to Us“ a jedna byla píseň Keitha Urbana, kterou jsme právě jamovali na některých těch koncertech a hodně jsme se u toho bavili. Tu písničku jsme hráli jen tak pro zábavu, opravdu. Ta písnička od Keitha Urbana samozřejmě na mém albu není.

Album je, řekl bych, z 90 procent hotové, jen se teď ještě míchá. Materiál už je napsaný a rozhodně se přiklání k organičtějším věcem než některé z mých předchozích věcí, co jsem dělal, pokud jde o In the City, kde je to trochu víc soustředěné na produkci.

Řekl bych, že texty vyprávějí mnohem víc příběhů a mnohem víc na rovinu, používají méně metafor a mluví prostě víc přímo a konverzačně. Ale všechna romantická, velká témata tam jsou. Ale myslím, že je to víc na rovinu, upřímnější, procítěnější.

Někdy to jako producent máš ve své výbavě, takže máš tendenci to víc používat. Chtěl jsem lidem ukázat, co umím jako producent i na první desce. Teď, když jsem úspěšný jako prodcuer pro jiné umělce i pro sebe, jsem se cítil pohodlněji, když jsem v této oblasti polevil v ostražitosti a nechal písničku zazářit.“

Myslíš, že je to částečně i důvod, proč jsi měl problém s pozitivním přijetím v tisku? Lidé si mohli myslet: „Aha, je to producent, ten už je v obraze.“

Snažím se nenechat se ovlivnit ničím názorem, kam bych se mohl jako umělec ubírat. Myslím, že by to ode mě bylo krátkozraké a není to úplně nejsilnější přístup. Kritika je rozhodně zvláštní zvíře. Když jdeš doleva, nelíbí se jim to; když jdeš doprava, nelíbí se jim to; když jdeš doprostřed, je to příliš bezpečné.

Nepokouším se jim zavděčit, protože nemůžeš vyhrát, když se je vůbec snažíš zahrnout do rovnice. Nakonec si na ně nikdo nevzpomene. To, na co se bude vzpomínat, je hudba. Nikdo si nebude pamatovat, co někdo napsal v recenzi na Seržanta Pepře.

Lestera Bangse si pamatují docela dobře.

Jo, ale jako jednoho z mála. Vzpomínáte si – měli Led Zeppelin IV skvělou recenzi? Nevím, nebyl jsem u toho.

Já taky ne.

Měla spousta mých oblíbených alb špatné recenze? Jsem si naprosto jistý, že ano. Někdy se věci v pozdější fázi kariéry umělce hodnotí trochu jinak. Jsou vnímány jinak. Třeba určitá deska nebo písnička ovlivní jiného umělce a ten ji plácne, protože je najednou oprávněná.

Pak máš své kritiky, kde se většina z nich snaží vybrat věci, které zní cool. A o tom to pro mě opravdu není.

Máš takovou tu producentskou/skladatelskou stránku, kdy spolupracuješ s jinými umělci, a máš stránku, kdy jsi umělcem ty. Co z toho si myslíš, že tě po tvůrčí stránce reprezentuje víc?“

Absolutně mě víc reprezentují moje věci jako umělce. Když píšete pro někoho jiného, záleží na tom. Někdy píšu pro někoho jiného, někdy produkuju, někdy dělám obojí. Někdy funguji jako zvuková deska pro psaní někoho jiného a snažím se mu pomoci prosadit jeho vizi.

A když píšu sám pro sebe jako umělec, neexistují žádná omezení. Nepřemýšlíte o tom, co kdo řekne. Nepřemýšlíš: „Tohle bude fungovat, tohle ne. Tohle se k nim hodí, tohle ne“. Máte prázdné plátno a můžete říct, co chcete.“

To je na tom být umělcem tak zábavné. Můžeš namalovat jakýkoli obraz, který chceš. Lidem se může líbit, lidem se nemusí líbit. Možná ho zveřejním; možná si ho nechám pro sebe. Ale je to zkoumání sebe sama.

Být umělcem, můžeš napsat cokoli. Je to taková zábava. Měl bys to někdy zkusit. Každý může napsat písničku. To je na tom to nejzábavnější. Nemusí to být dobré, ale můžeš říct, co chceš. Je to velmi vzrušující platforma, být písničkářem.“

Pokryli jsme všechny věci, které byly podle vás v původním příběhu nesprávné nebo špatně interpretované?

Myslím si, že ano, a vážím si příležitosti, že jsem to s vámi mohl udělat, protože si myslím, že je to zajímavé, a myslím, že se prostě snažím, aby mi bylo určitým způsobem rozuměno, prostřednictvím hudby, prostřednictvím všeho, co dělám. Je velmi těžké být umělcem a být nepochopen. Víš, co tím myslím?“

A když dosáhneš nějakého úspěchu, je to velmi zábavné a vzrušující, ale je to také trochu skličující, protože najednou tě lidé znají jako ten zvuk, tu písničku, tu věc, a pak tak trochu stojíš před otázkou: „Mám to zkusit udělat znovu? Mám udělat něco jiného? Záleží na tom, co si myslí ostatní? Nezáleží na tom?“

Umělec si klade spoustu vnitřních otázek. Proto se vždy snažím být k sobě upřímný a předkládat co nejpravdivější díla. Samozřejmě žijeme v době, kdy se snažíme míchat umění s komercí, a když uděláš „Let it Rock“, všichni ti řeknou: „Jo, udělej to znovu! Věci, které nám vydělávají peníze; to je dobré.“

Ale ve skutečnosti to tak nakonec nefunguje. Kdyby to bylo tak snadné, tak by každý psal pořád dokola tu samou písničku. Snažím se dělat něco, co lidi spojuje, ať už je to pomalé, rychlé nebo akustické, nebo to má beaty nebo cokoli jiného. Snažíš se navázat kontakt s lidmi. Je to opravdu úžasná věc, když dokážeš napsat písničku, která se s někým spojí.

Stane se součástí jeho života. Je to jejich první polibek, nebo hádka s jejich drahou polovičkou, nebo doba, kdy začali chodit do školy nebo odmaturovali, nebo dostali první práci, nebo měli poprvé sex, nebo cokoli jiného. Je to vetkáno do lidských životů. To se mi vždycky líbilo na hudbě, na které jsem vyrůstal – vždycky byla vetkaná do mého života i do života ostatních.“

O tom je album „Here’s to Us“. Je to pocta tomu.

Moje poslední otázka zní, jak se s tím hodláte vypořádat po zbytek tiskového cyklu alba, který teprve začíná? Chci říct, že jsem na tebe byl docela milý –

Všem osobně zavolám a ujistím se, že napíšou ten správný zasraný článek!

To je to, co říkám. Když budeš pořád číst svůj vlastní tisk, tak se vyčerpáš. Tak jaká je tady tvoje strategie? A v co doufáš, že se stane?“

V co doufám, že se stane?“

Budeš dál oslovovat přímo? Jak se hodláte vypořádat s tím, že lidé budou tento singl přirozeně srovnávat s vašimi dalšími největšími singly?

Budu ve studiu. Budu pracovat. Budu na cestách. Budu dělat všechno pro to, abych předal své poselství, spojil se s fanoušky a užil si to, že jsem Kevin Rudolf. To je to, co budu dělat. Nemůžu nikoho kontrolovat, ale pokud najdu někoho, s kým si můžu promluvit, tak si s ním promluvím, protože si myslím, že je důležité postavit se sám za sebe a něco napravit.“

Kdyby někdo napsal něco, co by tě ve skutečnosti nereprezentovalo, nebo kdyby tvůj šéf zveřejnil článek s tvým jménem, který jsi ve skutečnosti nenapsal, cítil by ses jako: „Hej,“ že? Je to trochu zvláštní pocit, je to trochu divné.

Toto přirovnání opravdu nefunguje. Psal jsem o tobě, ale nenapsal jsem to tvým jménem. Analogií ke scénáři, který navrhujete, by bylo, kdyby někdo vydal píseň skutečně pod vaším jménem. I když si vážím toho, o co se snažíš.“

Máš naprostou pravdu, ale ten pocit je stejný, když něco vytvoříš a je to překroucené, zkreslené nebo nepochopené. Je to nepříjemné a máš pocit, že to nejsi ty. A když něco není doopravdy tvoje, chceš světu říct, kdo jsi.

Arielle Castillo je kulturní redaktorka časopisu Fusion, která píše o umění, hudbě, kultuře a subkulturách z ulice. Je také znalkyní podivné Floridy, vzpírání a koček.

.