Vlci v Národním parku Bayerischer Wald, Německo. Fotografie Norberta Rosinga, National Geographic Creative

Zívání není fenoménem osamělých vlků. Nový výzkum ukazuje, že když zívá jeden vlk, často zívá i jeho kolega ze smečky.

Při loňském pozorování vlčí smečky v zoologickém parku Tama u Tokia japonští vědci zjistili, že pohled na zívajícího vlka často vyvolá zívání i u ostatních vlků. A čím více času trávili vlci pohromadě, tím pravděpodobněji k tomu docházelo.

Je to poprvé, co byl tento jev u vlků pozorován, tvrdí vědci.

Po staletí si vědci lámali hlavu nad tím, proč zíváme. Máme tendenci zívat více, když jsme unavení, než když unavení nejsme, ale lidé i zvířata zívají i v mnoha jiných chvílích. (Kolik z vás už zívlo jen při čtení tohoto článku?) Některé studie zjistily, že zívání ochlazuje mozek, protože přísun vnějšího vzduchu snižuje vnitřní teplotu. Jiné tvrdí, že zívání nám pomáhá udržovat bdělost, což může vysvětlovat, proč někteří lidé zívají těsně před tím, než udělají něco stresujícího, například vyskočí z letadla.

Přesto tyto teorie zcela nevysvětlují jeden z nejzajímavějších aspektů zívání: Když vidíme někoho jiného zívat, naše šance na zívnutí se výrazně zvýší. Podle Romera je hlavní hypotézou vědců, že toto nakažlivé zívání souvisí s empatií – to znamená, že empatický člověk nebo zvíře se bude cítit unavený, když bude pozorovat jiného jedince, který vypadá unaveně. (Viz „‚Nakažlivé‘ zívání se objevuje častěji mezi blízkými osobami.“)

Dosud se mělo za to, že nakažlivé zívání dělají pouze lidé a další primáti, například šimpanzi. Vědci, kteří hledali důkazy o nakažlivém zívání mezi domácími psy, měli smíšené výsledky – některé studie zřejmě ukazovaly, že zívání jednoho psa vyvolává zívání jiného psa, zatímco jiné studie žádnou souvislost nezjistily.

Bioložka Teresa Romero z Tokijské univerzity se zajímala zejména o to, jak se liší myšlení psů a vlků, a tak ji napadlo, že zkoumání nakažlivého zívání mezi vlky by mohlo pomoci lépe pochopit rozdíly mezi těmito dvěma druhy.

Romero chtěla, aby nejnovější studie probíhala v co nejreálnějším prostředí, a tak se svými kolegy strávila 524 hodin během pěti měsíců pozorováním smečky 12 vlků v zoologickém parku Tama, který je známý svými naturalistickými výběhy. Zaznamenávali každé spontánní zívnutí vlka a poté zaznamenávali reakce všech vlků v okolí, kteří zívnutí viděli. Vědci také měřili, jak často vlci zívali, aniž by viděli, že tak činí i jejich kolegové ze smečky.

Vědci zjistili, že vlci výrazně častěji zívali poté, co viděli jiného vlka, než jindy. V 50 procentech jejich pozorování zívl vlk poté, co viděl jiného vlka zívat; vlci zívali pouze ve 12 procentech případů, kdy neviděli jiného vlka zívat.

Zívnutí bylo také pravděpodobněji nakažlivé mezi vlky s úzkými sociálními vazbami, uvádějí vědci ve středu v PLOS ONE.

Expertka na chování psů Monique Udellová z Oregonské státní univerzity v Corvallisu, která se na studii nepodílela, říká, že některé „předchozí studie dospěly k závěru, že nakažlivé zívání je pro psy jedinečné kvůli jejich domestikaci. Tato nová studie ukazuje, že tomu tak nemusí být.“

Sledujte Carrie Arnoldovou na Twitteru a Google+.

.