V jedné z nejodlehlejších částí Ruska, v rozlehlé sibiřské tajze, lze ujet sto kilometrů, aniž by člověk potkal spolucestujícího. Mohou tato území dodnes ukrývat živé mamuty?

Někteří lidé v Rusku věří, že je to možné. V některých televizních pořadech věnovaných neznámému probíhá „vyšetřování“ této otázky, zatímco mezi místními obyvateli nadále občas kolují historky o pozorování mamutů. Podle jedné pověsti ze 40. let 20. století vojenští piloti přelétali nad hustou tajgou v Jakutsku a spatřili malé stádo zvířat, velmi podobné vlnitým mamutům. V roce 1978 se podobná historka stala skupině lidí na řece Indigirce v Jakutsku. Tvrdili, že se jednoho časného rána probudili a uviděli asi tucet mamutů, kteří klidně pili z řeky.

Někteří Rusové věří, že v husté sibiřské tajze stále žijí mamuti.

Getty Images

Tato vyprávění však nejsou nic jiného než městské legendy, podobně jako Yeti nebo lochnesská příšera, myslí si Nikita Zimov, ruský ekolog a ředitel Pleistocénního parku v Jakutsku, projektu, jehož cílem je oživit přirozené prostředí mamutů – severní subarktický stepní ekosystém, který zde existoval před tisíci lety. Jeho největším snem je vidět mamuty znovu chodit po Zemi. (Je tedy logické, že Zimov by teorii o živých mamutech rád podpořil, kdyby si opravdu myslel, že je to možné.)

„To je naprostý nesmysl. Mamuti v pevninské části Eurasie vyhynuli, respektive byli vyhubeni (lidmi), před 9 000 lety. Poslední mamuti žili na Wrangelově ostrově ještě před 3 380 lety,“ tvrdí. „Navíc už neexistuje nic takového jako neprobádaná sibiřská tajga – za posledních 200-300 let ji lidé prošli mnohokrát.“

Vlast mamutů?

Chce-li někdo najít unikátně zachovalé mamutí fosilie, musí se vydat do Ruska!

Proč? Inu, věčný mráz v nejsevernějších částech Ruska je k tomu jedinečně vhodný (jako by mamut zemřel teprve včera), a když roztaje, eroze říčních břehů nebo jiné přírodní faktory nakonec tyto pozůstatky odhalí, aby si je mohli prohlédnout nejprve místní obyvatelé a pak i vědci.

Podle údajů Muzea mamutů v Jakutsku bylo 75 % známých světových mamutích a příbuzných hrobů se zachovalou měkkou tkání nalezeno v Jakutsku.

Prezentace vycpaného mladého mamutího samce v Petrohradě. Pozůstatky patnáctiletého dospívajícího mamuta byly objeveny v srpnu 2012 v ústí řeky Jenisej v Tajmyru a jejich stáří se odhaduje na 30 000 let.

Alexej Daničev/Sputnik

„Mamuti žili v oblasti sahající od dnešního Španělska až po Kanadu . Kde se objevil jako druh, nedokážu říct, ale podstatná část jeho životního prostoru se nacházela na území dnešního Ruska – proto by nebylo přehnané označit Rusko za jakousi ‚vlast mamutů‘,“ myslí si Zimov.

Podle něj však množství pozůstatků nalezených v Rusku není vypovídajícím znakem toho, že ukrývalo největší populaci na planetě. Pouze naznačuje, že jejich ostatky se zde díky věčně zmrzlé půdě zachovaly mnohem lépe. „Hustota mamutí populace mohla být vyšší například na území dnešního Španělska,“ domnívá se odborník.

Mumifikované ostatky mamuta „Juky“ vystavené ve Vladivostoku. Yuka, dosud nejzachovalejší nalezený sibiřský mamut srstnatý, byl objeven v roce 2010 v permafrostu Ust-Jana Ulus v ruském Jakutsku.

Jurij Smětjuk/TASS

Klonování mamuta

Myšlenka oživit zvíře z mrtvých se zdá být lákavá, ale zdá se, že ruští vědci se v této oblasti genetického výzkumu příliš neangažují, přestože v zemi bylo objeveno tolik zmrzlé DNA.

Podle Zimova existují tři hlavní týmy, které se touto otázkou nyní nejvíce zabývají – jeden pod vedením George Churche z Harvardu a dva z Japonska a Jižní Koreje. Všechny zkoumají tento problém od poloviny 90. let 20. století.

75 procent známých světových mamutích a příbuzných hrobů se zachovalou měkkou tkání bylo nalezeno v Jakutsku.

Anton Denisov/Sputnik

„Na výzkumu se podílejí i naši vědci z Mamutího muzea v Jakutsku, ale jejich práce spočívá především ve vyhledávání genetického materiálu a jeho převozu do laboratoří v Japonsku nebo Koreji,“ vysvětluje Zimov a dodává, že ruská genetika jako věda se nerozvíjí tak rychle jako v jiných zemích.

Poznamenává, že v médiích se o klonování mamutů mluví mnohem více, než kolik je důkazů o jeho možné účinnosti. „Osobně bych byl velmi rád, kdybychom v našem pleistocénním parku viděli mamuty. Ale zatím je to spíše čekání na zázrak,“ uzavírá.“

Pokud použijete jakýkoli obsah Russia Beyond, ať už částečně nebo celý, vždy uveďte aktivní hypertextový odkaz na původní materiál.