Nebyla to žádná spouštěcí událost, ale věděl jsem, že už Kolo času nemůžu číst. Ani žádné epické fantasy příběhy. Byl to literární žánr, který určoval celý můj život, ale tady jsem byla, bylo mi teprve 27 let, dávno předtím, než jsem začala pracovat pro Tor, a připadala jsem si jako oběť dlouhého podvodu. Naivka, který si neustále kupoval knihy, jež slibovaly rozuzlení, které nikdy nepřijde.

2008 byl pro epickou fantasy obecně špatný rok. Robert Jordan právě zemřel, a to příliš brzy, a i když byl Brandon Sanderson jmenován nástupcem Kola času, čtenáři v tu chvíli nemohli vědět, co to bude znamenat. Jméno větru od Patricka Rothfusse nedávno slibovalo ohromně intimní nový svět, ale jako série teprve začínalo. Dobrodružství Harryho Pottera právě skončila. A poslední kniha Písně ledu a ohně Hostina pro vrány se blížila ke svým třetím narozeninám, přičemž Tanec s draky byl ještě několik obzorů daleko. Epická fantasy se jako žánr cítila opuštěná. A když se její tvůrci nemohli obtěžovat udržovat ji při životě, proč bych to měl dělat já jako čtenář?“

Rok 2008 byl pro mě také špatný. Snažil jsem se najít v New Yorku pevnou půdu pod nohama, i když jsem tu v té době žil už přes dva roky. Pendloval jsem od nezaměstnanosti k podřadným základním zaměstnáním a zase zpátky. Byl jsem příliš chudý na to, abych si mohl dovolit pravidelné připojení k internetu nebo jízdné vlakem, a tak jsem se ocitl odříznutý od rodiny. Zpovzdálí jsem sledoval, jak se rozpadá. O dva roky později mi zbyl jen bratr, já a pár fotoalb. Stále se mi zdají sny, ve kterých jsme všichni pohromadě v domě, kde jsem vyrůstal. Stále.

V tom domě jsem vyrůstal a četl a díval se a hrál si a předstíral a KONZUMOVAL sci-fi a fantasy. Mou identitu určil žánr už v raném věku. V jedenácti letech mě Legenda o Zeldě natolik uchvátila, že jsem se vzepřel zákazu rodičů hrát videohry tím, že jsem si prací v domácnosti vydělal 30 dolarů, od jednoho kluka ze sousedství jsem koupil elektronické vnitřnosti osmibitového Nintenda a pak jsem tyto vnitřnosti znovu sestavil do funkčního systému. Nemůžu mít Nintendo, mami a tati? Pozdě, vyrobil jsem si ho a k Vánocům bych opravdu chtěl Zeldu, prosím!“

Předpokládám, že v té době už bylo rodičům jasné, jaké monstrum stvořili. Moje matka byla laskavá, podporující a veselá osoba, díky níž se tento svět cítil jako ta nejlepší věc obíhající kolem Slunce, zatímco můj otec zanechával hromady potrhaných paperbacků SFF pod každou lampou, na každé sluncem rozpálené palubní desce auta a na každém umaštěném pracovním stole. S knihami Larryho Nivena a Jerryho Pournella si dodnes spojuji ostře štiplavý pach rzi. Jak se dalo čekat, že nebudu chtít prozkoumat tento svět a VŠECHNY světy v takovém prostředí? Rodiče moudře ustoupili od zákazu videoher. (A dokonce mi k Vánocům pořídili SNES.)

Zejména z té obálky „Mote“ jsem měl husí kůži.

Vždycky jsem překypoval touhou objevovat, něco DĚLAT, ale v roce 2008 mě brzdil nedostatek základní struktury v mém životě; struktury zajišťované vztahy, rodinou a zaměstnáním, které často považujeme za samozřejmost. Několik dní jsem se soustředil na žádosti o zaměstnání, ale nic z toho nevzešlo, a tak jsem tuto frustrovanou energii věnoval psaní beletrie. Pak bych se na beletrii přestal soustředit a opět by se nic nevyřešilo a ta rozkolísaná energie by se vlila do hraní Nintenda po celou noc. Toto chování se cyklicky opakovalo a přivádělo mě i mého tehdejšího partnera k šílenství. Z frustrovaných očekávání se časem vyvine deprese a deprese je sžíravá. Narušuje vaši perspektivu, sebeúctu a podvrací čas těm, kterým na vás skutečně záleží.

Neschopnost ovlivnit svět kolem sebe, a to i prostřednictvím jednoduchých interakcí, mě také rozčilovala. Nebyl jsem zvyklý na to, že mě někdo takovým způsobem odsouvá na vedlejší kolej. Měl jsem spoustu energie, spoustu IDEÍ a kroutil jsem se všude možně a snažil se najít nějakou skulinu v dlažbě, kde bych se mohl prosadit. Fikce v podobě knih, televize, filmů a videoher se pro mě v tomto období stala neuvěřitelně důležitou. Často to byly jediné věci v mém životě, které mi nabízely přístup a hlavně řešení. Mohl jsem nechat Maria skákat a točit se v Bowserově hradu tolikrát, kolikrát jsem potřeboval, dokud nebyl král Koopa poražen a úkol neskončil. Mohl jsem sledovat, jak Batman vítězí nad Jokerem Heatha Ledgera. (A Joker Heatha Ledgera triumfovat nad našimi mdlejšími společenskými konstrukty, protože když jste na dně, takový nihilismus působí slavně, i když je zrůdný.)

Epická fantasy žádný takový přístup ani rozuzlení nenabízela, a to výrazným způsobem od roku 2005, kdy vyšel Nůž snů i Hostina pro vrány. Při zpětném pohledu byl rok 2008 v oblasti vydávání epické fantasy prostě útlumem, ale můj tehdejší pohled nebyl tak velkoryse široký. V nejlepším případě by se dal popsat jako pár svítících očí vznášejících se v temném ústí jeskyně. Kolo času, Píseň ledu a ohně… jejich nepřítomnost byla zradou, ostrou a hlubokou.

Ironií osudu je, že na přelomu let 2007 a 2008 proběhla také poslední stávka televizních scénáristů, která zanechala v roztěkané televizní produkci několikaměsíční mezeru. Účinek stávky byl do značné míry kontextuální. V televizi jsem neměl nic, čemu bych mohl věnovat pozornost, a neměl jsem ani peníze na to, abych sháněl nové videohry, takže moje pozornost více padla na knihy.

Image via Old European Culture

Z hloubi mé jeskyně nabrala následná oznámení o průběhu Kola času cynický nádech. Říkalo se, že poslední kniha vyjde v listopadu 2009. Ale pak Brandon řekl, že si musí sérii znovu přečíst, než ji vůbec začne psát. Pak změnil cílový počet slov na 250 000 slov, pak na 400 000 slov. Pak kniha v roce 2009 vůbec neměla vyjít. Pak to neměla být jedna kniha, ale tři. A vykašlali se na Jordanův název a poslední knihu nazvali Tarmon Gai’don. A tak dále a tak dále. Přestože se Tor a Sanderson snažili být komunikativní a srozumitelní způsobem, o který se u této série nikdy předtím nepokusili, měl jsem pocit, že si se mnou jen hrají. Série Kolo času už byla proslulá tím, že se vyhýbala rozuzlením. Jak to, že Jordanova nepřítomnost tento aspekt série nějak umocňovala?“

Takže… kašlu na to. Už jsem tuhle sérii nehodlal číst. Nebo už vůbec žádnou epickou fantasy. Nehodlal jsem podporovat tenhle typ chování. Stejně jsem z ní od roku 2005 nepřečetla ani slovo a teď byl rok 2009 a můj život byl úplně jiný a hrozný a Tanec s draky zřejmě taky nikdy nevyjde, a pokud nemůžu prozkoumat tenhle svět nebo tyhle fantasy světy, tak na to kašlu. Seru na to všechno.

Svět si žádá víc

Taktizování je v epické fantasy neustálým zdrojem napětí a jeho zvládnutí je jednou z nejtěžších lekcí pro ty, kdo ji tvoří. V epických příbězích je svět v podstatě svou vlastní postavou, a proto čím více detailů je do fantasy světa vneseno, tím více se rozvíjí jeho vlastní charakteristiky. Jedním z nejradostnějších okamžiků, které může autor fantastiky zažít, je, když mu postava začne říkat, jak by reagovala na nadcházející vývoj děje. Vzrušení, které autor pociťuje nad tím, že může vytvořit tento druh nezávislosti a života, způsobuje, že snadno přehlédne, že svět, který tyto postavy obývají, je postavou sám o sobě, a tudíž si také vytvoří svou vlastní nezávislost.

Světy mají svou vlastní dynamiku a tato divoká rychlost může zahltit každodenní život autora. Píseň ledu a ohně se s největší pravděpodobností dokončí sama, odděleně od svého tvůrce, což je okolnost, kterou by čtenáři fantasy ještě před pěti lety nepředpokládali. Zdá se, že Cosmere Brandona Sandersona svého autora jen zrychluje, a to do té míry, že dodává dvě knihy, zatímco jeho nakladatel očekával pouze jednu. Světy mohou být děsivé bytosti, na každého z nás působí jinak.“

Robert Jordan velmi viditelně bojoval s rozmachem svého fantasy světa. Kolo času obsahuje řadu obočí zvedajících strukturálních rozhodnutí, z nichž některá jsou geniální a některá záhadná. Prostřední část série, knihy 7 až 10, řekl bych, jsou prolezlé tím, čemu se dnes říká „bloat“: Příliš intenzivní zaměření na vedlejší či vedlejší postavy na úkor postav hlavních. S přibývajícími díly fantasy série se tento problém stává stále větším a větším, protože vedlejší postavy jsou příliš živé na to, aby je bylo možné ignorovat, nebo se objeví situace, kterou nelze vyřešit prostou bitvou. Roztahanost není záměrnou volbou autora. Bloat je požadavek, který fantasy svět klade na svého tvůrce, a je vždy podporován dynamikou tohoto světa. Bloat je autorova snaha uchlácholit svůj svět a čtenáře zároveň.

Jordanovo vlastní vyjednávání s Kolem času začíná v Koruně mečů, jak čtenář vidí na obrovském množství dějových linií, s nimiž se hlavní postava Rand al’Thor, musí vypořádat. Rand najednou musí:

• Upevnit svou vládu nad národem Cairhien.
• Podpořit nástup Elayne na korunu v sousedním národě Andor.
• Radit se s Aes Sedai, které ho zajaly.
• Vyřešit, jak komunikovat s Věží rebelů.
• Ujistit se, že se Černá věž nezblázní.
• Zabránit Cadsuane, aby ho přiváděla k šílenství.
• Zabránit vlastní magické moci, aby ho přiváděla k šílenství.
• Zjistit, co cítí k Min, Aviendha a Elayne.
• Zjistit, jaký je účel lidu Aiel.
• Ulovit Šajdy.
• Vyřešit, jak zabránit nekonečnému létu, aby upeklo planetu.
• Vyhnat Velkého zlého Sammaela z Illianu.
• Sjednotit všechny národy Randlandu.
• A mořský lid.
• A decimovat nebo uzavřít mír se Seanchany.
• …aha, a také Padan Fain stále číhá připraven na slashy-slashy.

To vše jen v Randově dějové linii; nevadí, že jsme jako čtenáři očekávali také čas strávený s Perrinem, Matem, Egwene a Nynaeve. V sedmi knihách se těžiště Jordanova Kola času nezvratně obrátilo k jeho světu a odklonilo se od jeho postav.

V důsledku toho se knihy sedm až jedenáct: Koruna mečů, Cesta dýk, Zimní srdce, Křižovatka soumraku a Nůž snů se četly jako jedna dlouhá kniha. Po Koruně mečů se vyprávění stále více tříštilo a bylo velmi blízko tomu, aby celou sérii potopilo. Cesta dýk a Zimní srdce působí jako jedna kniha rozdělená do dvou svazků, stejně jako Křižovatky soumraku a Nůž snů. Křižovatka soumraku navzdory svému úžasnému názvu a zaměření na růst postav série slavně zcela zastavila Kolo času, které se skládá výhradně z toho, že postavy reagují na věci, které se staly v předchozí knize, a rozhodnou se udělat úžasné věci… v další knize.

Robert Jordan a Kolo času se znovu postavilo na nohy s Nožem snů. Nejen to, ale Jordanův spisovatelský um udělal znatelný skok. Hlavní postava Egwene al’Vere se v knize vyskytuje pouze v jediné kapitole, ale tato kapitola sama o sobě je mistrovským dílem, „malým příběhem“, který Egwene v jediném nepřerušeném vyprávění přivede od postavení vězeňkyně až k faktické vůdkyni třetiny Bílé věže, přehlídkou síly Egwenina charakteru, celým románem v jediné kapitole, shrnutým jedinou větou tichého, zdrcujícího triumfu: „V čaji byl med!“ V knize se Egwene objevuje pouze v jediné kapitole. Vskutku.

Z mého pohledu na přelomu let 2008 a 2009 však byla síla Jordanova psaní už léta minulostí, utápěla se v bouři epické fantasy nabubřelosti, která s jeho odchodem jaksi zesílila. Nároky světa, který Jordan vytvořil, byly nyní tak silné, že nezáleželo na tom, kdo ho psal, Kolo času se oddělilo od svého tvůrce a zjevně trvalo na prodloužení své délky navždy dál. A toho jsem se už nechtěl účastnit.

Pravá láska si tě nakonec najde

Když se blížilo datum vydání Sílící bouře, zvědavost přemohla mou krajní otrlost a já si v knihovně vyzvedl první román Brandona Sandersona Mistborn (dnes známý pod titulem „Poslední říše“). Nikdy jsem o Sandersonovi neslyšel, než byl vybrán jako pastýř Kola času, a byl jsem zvědavý, co je to za spisovatele, ale stále dost nevrlý na epickou fantasy, abych šel do knihovny místo toho, abych si prostě koupil masově prodávaný paperback za sedm dolarů, který by se mi nemusel líbit.

Mistborn je naprostým opakem Kola času a na jeho (pouhých!) 400 nebo kolika stránkách jsem našel odpověď na své vlastní zklamání ohledně epické fantasy. Postavy v Mistbornu spolu mluví otevřeně, odpovídají na otázky, které jsou jim kladeny… zkrátka, chovají se k sobě s kamarádstvím a respektem, které mi v té době v epické fantasy obecně chyběly. Velmi brzy se objeví kapitola, v níž hlavní postava Mistbornu, Kelsier, vysvětluje svým spoluspiklencům celý svůj plán. Tam, kde si většina fantasy zakládá na zatajování klíčových informací s cílem pěstovat pokračující tajemství, jde Mistborn opačnou cestou a poskytuje čtenáři tolik informací, že by trvalo dlouho, než by si všechny ty nesčetné souvislosti poskládal. Jistě, Kelsier se snažil svrhnout Říši zla, v níž žil, ale co dalšího mohl mít za lubem?“

Mistborn brazilské vydání kresba Marc Simonetti

Tento přístup umožnil Mistbornovi vyvolat stejně silné překvapení, jako když jsem poprvé zažil stětí Neda Starka: naprosté selhání jeho epického fantasy příběhu! Zhruba v polovině knihy jsou odboj, osvobozené národy a občanské armády, které Kelsier a spol. budovali, zničeny. Nezabírají žádná pole a na poslední chvíli nepřicházejí žádní Rohirrimové, aby je zachránili. Hlavní těžiště Kelsierova plánu se zcela rozpadá a čtenář se musí ptát, co, pokud vůbec něco, vyplní druhou polovinu knihy. Stejný trik Brandon Sanderson zopakuje i na samém konci knihy, kdy zabije jak Kelsiera, tak nedotknutelného a zlotřilého Císaře. Mistborn se v jediné knize prodral všemi mými nejnenáviděnějšími fantasy tropy a celou svou zápletkou; musel jsem si přečíst další knihu z trilogie, už jen proto, abych zjistil, co by se mohlo stát dál. Tohle byl spisovatel, který přebíral Kolo času? The Gathering Storm mělo být… no, to jsem nevěděl… ale Kolo času v kombinaci s osvěžujícím pojetím epické fantasy Mistborn přinejmenším slibovalo něco zajímavého.

Závěr Kola času je za námi a já jsem teď možná větší fanoušek tohoto díla a epické fantasy než kdykoli předtím. Velkou zásluhu na tom má samotný hvězdný závěr série, závěr, kterému se podařilo přeorientovat vyprávění na hlavní postavy a zároveň udržet tempo se světem, který se tyto postavy snaží dát dohromady. To, že se Kolo času uzavřelo skutečně epickým způsobem, do značné míry vykupuje všechny meandry, které mu předcházely.

A překvapivě mi ty meandry také chybí. The Gathering Storm, Towers of Midnight a zejména A Memory of Light fungují v závratné rychlosti. A přestože na stránkách těchto tří závěrečných svazků lze najít krásu a úžas, chybí tam jemnost. Pro mě se tato jemnost stala zvlášť nápadnou až ve chvíli, kdy zmizela. Je tam, pokud si sérii přečtete znovu. Je vtisknuta do samotné DNA jejího psaní. Je to metodická, důsledná a kvetoucí próza Roberta Jordana. Jordan píše světy v pomalém květu, ale jasných barvách. Jeho prostředí působí obrovsky a zdobně. Působí pevně a staře. Čtenář cítí tíhu historie, která tlačí Kolo času kupředu. Jordan je jemný, ale sugestivní řemeslník a překvapivě emotivní; stačí se podívat na samotné názvy knih: „Srdce zimy“ není ani tak popis, jako spíš pocit. „Ohně nebes“ jsou velkolepou výpovědí, hodnou velikosti světa, který popisují. „Vzpomínka na světlo“ je prostě nádherná, čtyřslovná věta, která dokáže označit smutný i nadějný konec celého světa najednou.

Musela jsem si od epické fantasy odskočit, abych to viděla. Nebo jsem možná potřeboval, aby epická fantasy jako žánr ode mě odstoupila, aby mi poskytla to, co jsem potřeboval, a abych mohl vyrůst do úžasných nových směrů.

Sám jsem od té doby vyrostl do úžasných nových směrů. Například jsem začal pracovat v nakladatelství Tor. Oženil jsem se, založil novou rodinu, vrátil se do školy… vytvořil jsem si strukturu, kterou jsem ztratil. Těším se na další knihu Písně ledu a ohně, i když se cítím naplněna samotnou sérií, a i když stále cítím touhu objevovat, necítím potřebu objevovat pouze fantasy literaturu. Už dříve jsem byl uzavřen do světů. A to není žádná legrace.

Nemůžu zapomenout:

Chris Lough píše o fantasy a televizi a běhání a věcech na internetu a hodně i tady na Tor.com. (A někdy i na Twitteru.)

.