V recenzi LP debutu Please Please Me z roku 1963 Tom Ewing upozornil, že ať už je považujete za nejlepší skupinu rock’n’rollové éry, nebo ne, rozhodně mají typický příběh popové skupiny. Všechno, co dělali, je hluboce zakořeněno v DNA rocku a mimoděčná a ad hoc gesta kapely jsou již dlouho pevnou součástí mytologie pop music. A z alb Beatles se žádné – ani Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band – nevyrovná Beatles jako rockovému archetypu. Fráze „Je to jako jejich Bílé album“ – aplikovaná na desky jako Sign o‘ the Times od Prince, Zen Arcade od Hüsker Dü, Sandinista! od The Clash a Wowee Zowee od Pavement a mnoho dalších – byla dlouho uznávanou kritickou zkratkou. Používání tohoto výrazu vyvolává známé asociace: Jde o rozsáhlé a rozmáchlé dílo, které překypuje nápady, ale také požitky a je naplněno nesmírně proměnlivou škálou materiálu, z něhož některé může jeden den znít skvěle a druhý den hloupě. Bílé album skupiny je také s největší pravděpodobností sestaveno v období velkého stresu, což často vede k uměleckému vrcholu, který však přesto rozptyluje stopy k případnému zániku svého tvůrce.

The Beatles, komplexní a rozsáhlé dvojalbum skupiny z roku 1968, je tím vším. Je to slavný a nedokonalý zmatek a jeho chyby jsou pro jeho charakter stejně podstatné jako jeho triumfy. Lidé toto album milují ne proto, že každá píseň je mistrovské dílo, ale proto, že i odrhovačky mají své místo. Přesto bylo pro Beatles to, že jsou všude, známkou problémů. Rozpad skupiny jako jedné „věci“ se odráží ve všech aspektech desky, od historie nahrávání (John Lennon, Paul McCartney a George Harrison někdy pracovali na svých písních v oddělených studiích) přes produkci (obecně úspornou a s tendencí měnit tvar od jedné písně ke druhé) až po aranžmá písní (které mají tendenci zdůrazňovat především sólový hlas). Patrné byly i vizuální změny. Až do The Beatles měla skupina na obalech svých alb tendenci zobrazovat skupinu jako celek: stejné účesy, stejná saka, stejné kostýmy, stejné výtvarné ztvárnění. Album The Beatles však bylo přibaleno se samostatnými barevnými fotografiemi Johna, Paula, George a Ringa a ti nyní vypadají až předpotopně odlišně. Beatles najednou nevypadali ani nezněli jako monolit. Tak brzy po Pepperovi a smrti manažera Briana Epsteina v roce 1967 byl nápis na zdi.

Příběh The Beatles je sice fascinující, ale pro přitažlivost alba nepodstatný. Ano, většinu z něj napsali v Indii na akustickou kytaru, když byli počátkem roku 1968 na jakési pouti za Maharišim Mahešem Jógim. Některé Lennonovy písně, včetně „Sexy Sadie“ a „Dear Prudence“, vycházejí přímo z tamních deziluzivních zážitků skupiny. Ale je to právě přízračná, vznášející se nálada „Prudence“ a Lennonův hravý, lehce povýšený vokál v „Sadie“, které ve vás zůstanou. A i když víme, že Lennonova nová láska Yoko Ono byla během natáčení k velké nelibosti zbytku kapely pravidelně přítomna (McCartney tvrdil, že si někdy během záběru sedla na jeho basový zesilovač a on ji musel požádat, aby se posunula a upravila hlasitost) a že její vliv na něj vedl ke vzniku magnetofonové koláže „Revolution 9“, důležitější je ten poslední detail, že největší popová kapela na světě vystavila miliony fanoušků opravdu skvělému a jistě děsivému dílu avantgardního umění.

V jistém smyslu se „Revolution 9“ jeví téměř jako The Beatles v mikrokosmu: odvážní, opakující se, hloupí a občas nudní, ale také pulzující životem. Kdyby jednotliví Beatles nebyli v této době na takové skladatelské vlně nebo kdyby album nebylo tak dobře secvičené a sestříhané, mohlo se snadno stát, že by The Beatles byli příliš dlouhou flákotou, řekněme „Let It Be x2“. Ale nějak, téměř navzdory sobě samému, to plyne. Nejisté vtípky („Rocky Raccoon“, „The Continuing Story of Bungalow Bill“, „Piggies“) a žánrová cvičení (Lennonovo agresivní „Yer Blues“, McCartneyho předválečná popová konfekce „Honey Pie“) jsou příjemné, i když nevíme, že za dalším rohem číhá další klenot.

Pokud The Beatles působí spíše jako sbírka písní sólových umělců, každý z nich toho má na svědomí také víc, než jsme si uvědomovali. John je ještě veselejší, než jsme si představovali, a nechce nic jiného než prorazit mýtus Beatles („Glass Onion“), ale zároveň projevuje znepokojivou ochotu vypořádat se s bolestnou autobiografií přímým způsobem („Julia“). Paul začíná být odzbrojujícím způsobem měkký a nadýchaný („Ob-La-Di, Ob-La-Da“, „I Will“) a zároveň píše nejdrsnější a nejsyrovější melodie ve své beatlesácké tvorbě („Back in the U.S.S.R.“, „Helter Skelter“). George nachází lepší způsob, jak své nové duchovní zájmy ovlivněné Východem nasměrovat do rockového kontextu, zatímco se jeho písničkářský instrumentář stále rozšiřuje („While My Guitar Gently Weeps“, „Long Long Long“). A dokonce i Ringo Starr napíše slušnou píseň, country & westernové číslo s podivně hutnou a těžkou produkcí („Don’t Pass Me By“). Při poslechu, jak se skladby posouvají, máte neustále pocit objevování.

Ale nakonec je na téhle desce nejdůležitější to, že Beatles na ní znějí lidsky. Máte pocit, že je opravdu poznáváte, stejně jako oni začínají poznávat sami sebe. Jejich úžasné období mezi druhou polovinou roku 1965 a rokem 1967 z nich udělalo kapelu, která se zdála být oddělená, neomylné hudební génie, kteří stále hledají další hranici, kterou by mohli prolomit. Tady se jim to nedaří, a to docela často. Ale tím, že si to připouštějí, dosahují jaksi víc. Bílá alba přicházejí, když se poddáte inspiraci: cítíte toho tolik, tak intenzivně, že si nejste jisti, co to všechno znamená, a víte, že to nikdy nebudete schopni všechno vtěsnat.