• Charles Desmarais
• před 2 lety

„Existují způsoby, jak být v tomto světě neviditelný,“ říká Vincent Fecteau bez okolků, právě když začínáme náš rozhovor. „Být umělcem mezi ně nepatří.“

Je to výmluvná poznámka. Fecteau je vysoký, pohotově se usmívá a má tvář a postavu modela. Sochař, který získal významná ocenění a vystavoval ve špičkových muzeích, je zastupován galerií Matthew Marks, jedním z nejmocnějších obchodníků se současným uměním. V roce 2016 se mu dostalo nejvyššího ocenění, když byl navržen na MacArthurovo stipendium – takzvaný grant pro génie.

Je to muž, který by jen těžko mohl ustoupit do pozadí, ať by se snažil sebevíc.

Přesto se padesátiletý Fecteau rozhodl tak, že nezapadá do stereotypu mezinárodní umělecké hvězdy. Žít v San Francisku, daleko od kritického a tržního centra New Yorku. Pracovat promyšleně a bez falangy asistentů. Hnízdí se svým manželem, zahradním architektem Scottem Cataffou, v klidné čtvrti Balboa Park a každý týden pracuje jako dobrovolník v místní nemocnici. Kromě některých odborníků a okruhu osobních přátel je slavným umělcem Bay Area, kterého tu zřejmě zná jen málokdo.

Od roku 2002 nevystavoval ve svém téměř třicetiletém adoptivním rodném městě. To se však změní, až bude ve čtvrtek 5. září zahájena malá výstava nedávno dokončených děl. Fecteauova výstava, věrná jeho nenápadnosti, kterou zjevně preferuje, se nekoná v některém z velkých muzeí, ale ve Wattisově institutu pro současné umění – umělecky vynikajícím, ale rozsahem a termíny skromném prostoru, který provozuje Kalifornská vysoká škola umění.

Fecteau pracuje na skupinách soch najednou, přičemž každý rok a půl vytvoří „osm nebo devět nebo kolik“ děl. Podle tohoto měřítka představuje sedm objektů na nové výstavě samo o sobě značné úsilí.

Jestliže však většina soch, jakožto trojrozměrných, nabízí více pohledů v závislosti na tom, kde stojíme, velmi často má „frontu“ – preferovaný úhel pohledu. Fecteauova socha z poslední doby takto nefunguje. Každý úhel pohledu odhaluje zdánlivě jiný objekt, když sledujeme kontraintuitivní posuny ve formě, nenápadné variace v barvě a povrchu. Výstavu sedmi objektů ve Wattis bychom mohli nazvat přehlídkou 28 uměleckých děl, a to počítáme.

Fecteauův ateliér je nedotčená a světlá přestavěná garáž s okny v celé výšce a skleněnými dveřmi, které se otevírají do svěží zahrady. Při této návštěvě je po místnosti rozmístěno devět nových děl, z nichž žádné se na nejdelším rozměru neblíží třem metrům. Po dvou na dvou velkých pracovních stolech, zbylých pět na podlaze, jsou podle umělce v podstatě hotová.

Nálada v místnosti je stejně slunečná jako zahrada. Když se ptám na playlist hudby, která tiše proudí v pozadí, říká mi, že je to rádio Elliotta Smithe. Zní to roztomile, ale to je ten chlapík, co spáchal obzvlášť hrůznou sebevraždu, pomyslím si.

Fecteau mě vesele upozorňuje, abych se k dílu nevyjadřoval neuváženě. „Když mi řeknete: ‚To vypadá jako kočka‘, nebudu schopen to vnímat jako něco jiného.“ Jako by objekty potřebovaly čas, aby získaly svou vlastní identitu, kromě asociací, které bychom si mohli okamžitě vyvolat.

To samé by se dalo říct o člověku. Osobnost, kterou v tuto chvíli vystupuje, čočka, skrze kterou ho dnes mohu vidět, to nejsou jen data. Nejsou-li to výchozí body, jsou to limity.

Přesto si dovolím poznámku o nekonvenčních formách, které se při zkoumání miniaturních světů, jež Fecteau vytvořil, morfují a slévají. Některé z nich jsou tvrdé, architektonické, jiné povrchy jsou drapériově měkké nebo … tělnaté? Dodá slovo a tence se usměje: „

Odpovídám na temné složitosti struktury v dílech, prostoru, který se zdá být spíše uvězněný než uzavřený. Tak, jak vždy působí dálniční podjezdy, tak, jak Giambattista Piranesi v 18. století popisoval svá imaginární vězení. Své myšlenky předkládám jako otázku: „Co kdybych řekl, že je na nich něco zlověstného?“

Okamžitě mám pocit, že jsem byl drzý. Je tak hezký den; on je tak velkorysý hostitel. Naštěstí neváhá. „Byl to těžký rok.“ Po chvilce dodává: „V téhle zemi jsou temné síly.“

Je to věcná odpověď, bezelstná a nenacvičená. Byly doby, kdy se cítil nejistý kvůli tak instinktivnímu přístupu k umění, tváří v tvář kritickým požadavkům na „teoretickou přísnost“.

Před lety řekl časopisu Art in America: „Mám jednoho přítele, který mi jednou řekl: ‚Víš, ty nejsi intelektuální umělec‘, a já jsem se nejdřív tak zděsil a urazil. Pak jsem si uvědomil, že měl pravdu, a bylo to tak osvobozující. Nejsem takový člověk a nikdy jím nebudu, a to je v pořádku. Tak nějak mi to umožnilo pustit se a přijmout jiný, bezprostředněji intuitivní způsob uvažování o věcech.“

Tato zkušenost možná vysvětluje určitou nedůvěru k systémům uměleckého establishmentu, které ho tak ochotně přijaly. Uvádí analogii k tomu, v čem vidí rozdíl mezi spiritualitou, která je podobná umění, a náboženstvím, kde stejně jako ve světě umění „papež nosí papuče Prada“.

Nyní si věří. „Jediné, co mě dnes zajímá, je ta věc, která mě dovede k dalšímu kroku,“ říká.

Pro současnou sérii prací ručně formoval makety v pryskyřičné hlíně, které byly následně naskenovány a zvětšeny pro výrobu plastových pěnových armatur. Ty pokryl a vytvaroval pomocí papírmašé, materiálu, který často používá. Některé z nich perverzně natřel máslově světle žlutou barvou – stejnou, jakou měly plastové formy vyřezané na CNC stroji – jako by chtěl ustoupit od závazku dramatičnosti nebo emoce výrazné barvy. U jiných však převládá tmavě modrá nebo fialová, odstíny noci. Modřin.

Každý z nich by mohl být ozdoben útržky tenkého papíru nebo třeba hardwarovými nástavci. Některé odhalují nečekané skvrny skvrnitých tónů, nebo možná tmavý deštník podél jednoho okraje. Jeden sportuje roztrhané kousky novinového papíru a malá kolečka proutí – myslím, že je to odkaz na slavný kubistický obraz od Picassa, i když jsem si jistý, že by ho nechtěl ukotvit pouze k tomuto obrazu. Na jiném jsou nalepené čtverečky pytloviny a stébla suché trávy – venkovská postava vystupující z válení v seně.

Jestliže je v díle humor, je v něm také empatie. Může se stát, že se podívá na nějaké dílo a uvědomí si, jak říká: „Tohle dílo není šťastné“. Nebo: „Je to nepříjemné,“ a pak stráví den nebo více času jeho úpravou.

Nebylo snadné domluvit si s Fecteauem návštěvu ateliéru, která by zahrnovala rozhovor na záznamu. Říkám, že nebudu referovat o jeho odpovědi, ale zeptám se, zda dělá umění proto, aby se mu líbilo? „Rozhodně!“ odpovídá tak rychle, že se chci zbavit svého slibu, a souhlasí.

„Stejně mě to celé přivede do rozpaků.“

„Vincent Fecteau“: Úterý-sobota od 12 do 18 hodin. Od čtvrtka 5. září do 9. listopadu. Zdarma. CCA Wattis Institute for Contemporary Arts, 360 Kansas St., S.F. 415-355-9670. wattis.org

Prozkoumejte sochu Vincenta Fecteaua zde:

„Myslím, že to je jeden z nejpřitažlivějších aspektů sochařství. Skutečně odolává fotografii, jedinému pohledu. Rád si myslím, že ji nikdy nelze skutečně zcela udržet v mysli, a proto je její fyzická existence nezbytná.“ – Vincent Fecteau