Ačkoli aladurští spiritisté mají své základy v Nigérii a Beninu, různé denominace tvořící toto křesťanské hnutí si od té doby našly silné zastánce v diasporách žijících v Londýně. Ocitnete-li se v neděli na jih od řeky, je nemožné přehlédnout jejich splývavé bílé oděvy.

Dokumentární fotografka Sophie Greenová, která sídlí v Peckhamu, si byla těchto kostelů dobře vědoma. Okamžitě ji zaujaly jejich zářivé šaty a začala navštěvovat jejich týdenní sedmihodinové bohoslužby, kde ji zaujala jejich oddanost víře a společenství ve stále více atomizovaném, sekulárním světě. Právě zde zahájila projekt, z něhož se nakonec stala kniha Congregation, kterou vydalo nakladatelství Loose Joints.

„Byla jsem uchvácena mocným projevem jejich oddanosti víře, bylo úžasné vidět, jak se lidé spojují prostřednictvím tak prostého, ale zjevně velmi dojemného a radostného společného prožitku,“ říká.

„Tento zážitek ve mně vyvolal touhu dále zkoumat a dokumentovat to, čeho jsem byla svědkem. Od té doby jsem vytvářel snímky tak, že jsem se pomalu seznamoval s různými církvemi v Southwarku a získával si důvěru jejich pastorů a kongregací, což je proces, který trvá již dva roky.“

Při realizaci projektu Green dbal na poctivé zobrazení a dbal na respektování zúčastněných osob. Byl to proces, při kterém vždy žádala o svolení, nikdy nerušila modlící se a pracovala „rychle, tiše a s minimálním vybavením“ mezi bohoslužbami.

„Zjistila jsem, že jediný způsob, jak navázat smysluplná spojení, je fyzická přítomnost, setkání a otevřený rozhovor s lidmi,“ vysvětluje. „Naštěstí lidé, které jsem pro tento projekt fotografovala a s nimiž jsem dělala rozhovory, se se mnou rádi podělili o své zkušenosti a byli hrdí na to, že si jejich fotografie může prohlédnout širší publikum, které tak získá uznání a pochopení pro jejich církev a společenství.“

Její fotografie zachycují nepřeberné množství výjevů – shon filtrujících se návštěvníků kostela, klid vyzdobených oltářů, kříže, které jako by vyzařovaly vnitřní světlo – pořízených na akcích, mezi něž patří dožínky, Květná neděle a dětské narozeninové oslavy. Stejný čas je však věnován i každodenní realitě moderních bohoslužeb: namotaným mikrofonům a naskládaným židlím, členům sboru stojícím ve frontě na zmrzlinu, dětem, které křídami pomalovávají zdi kostela a kopou si s míčem na parkovišti.

Výsledkem je bohatá vize společenského prostoru – takového, v němž Green zůstává zcela soustředěn na lidi, kteří se při jeho vytváření scházejí. (Jako poděkování účastníkům za to, že obětovali svůj čas a úsilí, pořádá fotografické workshopy, taneční kurzy a všem, kteří se na projektu podíleli, posílá kopie výtisků)

„Moje práce se nesmírně rozvíjela s tím, jak se budovala úroveň spojení a důvěry mezi mnou a jednotlivci, které jsem potkával a s nimiž jsem se během doby fotografování seznámil. To nám umožnilo být hraví v procesu společného vytváření kompozic. Klíčové je, aby mé objekty byly aktivními účastníky fotografování a užívaly si, že jsou jeho součástí, aby výsledný produkt nebyl jen mým pohledem skrze objektiv jako dokumentárního pozorovatele.“

„Věřím, že sdílení příběhů lidi spojuje. Snažit se lépe porozumět komunitám, s nimiž koexistujeme, může být jen dobře. Vždy mě přitahovaly skupiny, které jsou hrdé na to, že jsou samy sebou. Náboženství je tak politicky zatížený pojem, je to fascinující rozpor v tom smyslu, že může způsobit takové polarizační a izolační škody ve světě, ale zároveň může vštípit tolik lásky, spojení, disciplíny, naděje a inspirace.“

Kongregace je nyní k dostání u nakladatelství Loose Joints. Tento seriál je také součástí širšího článku o londýnských spirituálních kostelech Aladura, který si nyní můžete přečíst na stránkách TIME.

Líbil se vám tento článek? Dejte nám lajk na Facebooku nebo nás sledujte na Twitteru.