Paul Simon nikdy neměl příliš v oblibě drogy, kromě krátkého flirtu s LSD v 60. letech. Když však počátkem roku 1998 skončil po pouhých šesti týdnech jeho broadwayský muzikál The Capeman, sáhl po silném jihoamerickém halucinogenu ayahuasce, aby otupil bolest. Poprvé se s ní setkal téměř o deset let dříve, když se vydal do Jižní Ameriky natáčet film The Rhythm of the Saints, ale nikdy mu nebyla tak užitečná. Do muzikálu vložil miliony vlastních dolarů, aby ho kritici rozcupovali na kousky. Potřeboval únik. „Ten pocit byl téměř nepopsatelný,“ řekl Simon životopisci Robertu Hilburnovi. „Člověk si nedokázal představit, že by se cítil lépe, a ten pocit po představení trval několik dní. Umožnilo mi to také slyšet v hlavě nové zvuky, což vedlo k tomu, že jsem byl schopen psát písně mnohem rychleji než předtím.“

Simon o svém užívání ayahuasky před posezením s Hilburnem mluvil jen zřídka a byla to jen jedna z mnoha objevných věcí, které veteránovi Los Angeles Times řekl během jejich rozsáhlých rozhovorů pro připravovanou knihu Paul Simon: The Life. Celkem spolu mluvili více než 100 hodin v průběhu jednoho roku. Hilburn také vyzpovídal řadu Simonových přátel a spolupracovníků, včetně zesnulé Carrie Fisherové, Lornea Michaelse, Steva Martina, jeho manželky Edie Brickellové, nejlepšího přítele z dětství Bobbyho Sussera, jeho bratra Eddieho Simona a mnoha a mnoha dalších. Je to vůbec poprvé, co Simon spolupracoval na knize o svém životě. „Je velmi uzavřený,“ říká Hilburn. „Takže bylo třeba prozkoumat spoustu oblastí.“

Osmasedmdesátiletý Hilburn si vzpomíná, že poprvé slyšel Simonovu hudbu v době, kdy začal v roce 1966 pracovat na volné noze pro Los Angeles Times, ačkoli se skutečně setkali až v roce 1973, kdy zpěvákovo první sólové turné vedlo do Santa Monica Civic Auditorium. „Nebyl jako mnoho jiných lidí, se kterými jsem tehdy dělal rozhovory,“ říká Hilburn. „Byl velmi výřečný. Nebyl příliš kamarádský, ale nebyl nervózní, když mluvil o svém tvůrčím procesu. Byl velmi sdílný.“ Jejich cesty se v následujících desetiletích ještě mnohokrát zkřížily, zejména v roce 1987, kdy ho Hilburn jako jediný americký novinář doprovázel do Zimbabwe na turné Graceland. „Měli jsme tak trochu vztah,“ říká Hilburn. „Ale v žádném případě jsme nebyli přátelé. Bylo to profesionální.“

Hilburn odešel z L.A. Times v roce 2005 a věnoval se psaní knih. „Řekl jsem si: ‚Kdo bude důležitý za padesát let?“ říká. „Na mém seznamu bylo jen sedm lidí.“ Prvním z nich byl Johnny Cash, což vedlo k Hilburnově knize z roku 2013 Johnny Cash: The Life. Dalším jménem na jeho seznamu byl Paul Simon, i když se zastyděl, když se dozvěděl, že Peter Ames Carlin pracuje na vlastní Simonově biografii. Několik měsíců o tom přemýšlel a nakonec oslovil Jeffa Kramera, Simonova manažera. „Zeptal jsem se ho: ‚Spolupracuješ s tím druhým spisovatelem?'“ říká Hilburn. „Odpověděl: ‚Ne, nespolupracujeme. Vůbec ne. A já mu řekl: ‚Uvažoval bys o tom, že bys se mnou mluvil, kdybych napsal životopis?‘ On na to: ‚Pojďme to probrat.'“ (Je třeba poznamenat, že kniha Petera Amese Carlina z roku 2016 Homeward Life: (The Life of Paul Simon) je naprosto vynikající.“

Simon souhlasil, že se s Hilburnem setká v roce 2014, když byl na návštěvě Kalifornie. Asi čtyři hodiny nadhazovali myšlenku na knihu, ale Simon byl nezávazný. „Řekl mi: ‚K čemu mi je životopis?“ vzpomíná Hilburn. „Na mém životě nezáleží. Důležité jsou písně. Odpověděl jsem: ‚No, jde o tvůrčí proces. Paule, to je fascinující. Lidé by se o tom rádi dozvěděli. Mělo by to být součástí tvého odkazu a tvé historie‘.“ Po několika napjatých týdnech mu Simon zavolal a vzchopil se a souhlasil se spoluprací. „Stále měl určitou neochotu,“ říká Hilburn. „Ale myslím, že nejasně viděl, že má určitou hodnotu, když o něm vyjde seriózní kniha.“

Dohodli se, že se budou scházet jednou měsíčně a v průběhu příštího roku spolu budou mluvit pět hodin. Hilburn usoudil, že 60 hodin diskusí mu dá vše, co potřebuje, ale pokrok byl zpočátku frustrující a pomalý. Simon byl uprostřed nahrávání filmu Cizinec cizinci a zajímalo ho to mnohem víc než povídání o událostech z minulosti. „Ptal jsem se ho na nějakou událost z jeho života,“ říká Hilburn. „On by jen řekl: ‚Ach, to není důležité. Pojďme se bavit o mé nové hudbě.“

Když si uvědomil, že se Simon nebude moci soustředit na nic jiného než na album, dokud nebude hotové, Hilburn rozhovory odložil a začal pátrat po jiných tématech. Mnohé z nich Simon oslovil s tím, že si s nimi může popovídat, což celý proces značně usnadnilo. Byli mezi nimi Simonova první manželka Peggy Harperová, manažer Simon and Garfunkel Mort Lewis (který zemřel v roce 2016), jeho dlouholetý producent Roy Halee a Carrie Fisherová, Simonova druhá manželka. „Pár měsíců před smrtí Carrie jsem ji navštívil v jejím domě v Beverly Hills,“ říká Hilburn. „Byla prostě báječná a tak zábavná žena. Byla příjemným způsobem svůdná. Nehodili se k sobě, ale pořád se k sobě vraceli.“

Překvapivě byla Fisherová, pokud jde o jejich krátké manželství, otevřená kniha. „Obvykle jsem to byla já, kdo se k němu vracel,“ řekla, „ale on nakonec řekl, že už se prostě nemůžeme vídat, což znamenalo, že se nemůžu dál snažit dostat zpátky do jeho života. Cítila jsem se hrozně, že jsem mu nikdy nedokázala dopřát klid, po kterém toužil.“

Art Garfunkel se ukázal být mnohem obtížněji dosažitelný. Oba staří přátelé už spolu nemluví a Garfunkel nebyl nadšený z představy, že by měl znovu prožívat jejich trýznivou historii. Původně Hilburnovi řekl, že nechce mluvit, protože pracuje na své vlastní knize a jeho vydavatel nechce, aby se podílel na konkurenčním projektu, ale později řekl, že by mluvil pro knihu o Simonovi a Garfunkelovi, ale ne o Paulu Simonovi. „Měl jsem dojem, že nechce dělat nic, co by Paulovi pomohlo,“ říká Hilburn. „Řekl jsem mu: ‚Podívej, budu se k tobě chovat se stejnou úctou jako k Paulovi. Nebudu se stavět na žádnou stranu.“ Garfunkel neustoupil navzdory Hilburnově dvouleté snaze změnit názor. „Nakonec mi napsal dopis,“ říká autor. „V podstatě v něm stálo: ‚Prosím, už mě nekontaktujte. Prostě to nechci dělat.“

Simon o svém rozchodu s Garfunkelem po jejich přerušeném reunionovém turné v roce 2010, které bylo zrušeno kvůli vážným hlasovým problémům Arta Garfunkela, neřekl prakticky nic. Jejich poslední koncert se uskutečnil na festivalu Jazz Fest v New Orleans. Garfunkel se během celého setu snažil trefit do svých tónů. Simon řekl Hilburnovi, že Garfunkel nebyl příliš upřímný ohledně rozsahu svých hlasových problémů, což je stálo téměř milion dolarů na storno poplatcích. „Mohl říct, že po New Orleans už nemůže,“ řekl Simon Hilburnovi, „ale neudělal to. Bylo tam všechno to popírání. Všechny nás zklamal. Byl jsem ze všech těch dramat unavený. Měl jsem pocit, že už mu nemůžu věřit.“

Hilburn se rozchodu s Garfunkelem v roce 1970 věnuje velmi podrobně a autor má vlastní teorii, proč k němu došlo. „Stejně jako mnoho jiných kluků z šedesátých let by se prostě začal recyklovat, kdyby s Garfunkelem zůstal,“ říká. „Mohl se posunout novými směry i bez něj. Kdyby zůstali spolu, Garfunkel by byl koulí na noze. Nemohl by se tak pohybovat.“

Když Hilburn dokončil své reportáže a Simon dokončil Stranger to Stranger, usedli k další dlouhé sérii rozhovorů. Tentokrát byl Simon připraven skutečně se ponořit do své minulosti. „Cítil jsem, že chce říct určité věci,“ říká Hilburn. „O svém životě mluvil stejně výmluvně jako o své hudbě.“ Jednou z mála epizod, o kterých nechtěl mluvit, byl večer v dubnu 2014, kdy byli s Brickellovou zatčeni ve svém domě v New Canaanu v Connecticutu za výtržnictví po fyzické potyčce, kdy někdo v domě zavolal policii. „Řekl mi: ‚Nebudu o tom mluvit,'“ říká Hilburn. „Řekl jsem mu: ‚Paule, když o tom nebudeš mluvit, pokaždé, když si lidé vzpomenou na vaše manželství, vzpomenou si na tu noc‘. Odpověděl: ‚No, budiž.‘ Velmi si potrpí na ochranu své rodiny.“

Koncem procesu se Hilburn zhluboka nadechl a dal Simonovi přečíst předlohu. Byl to riskantní krok. Simon neměl možnost změnit jediné slovo, ale mohl přestat spolupracovat, říct všem ostatním ve svém životě, aby s Hilburnem přestali komunikovat, a odvolat svůj souhlas s tím, že mu dovolí dlouze citovat jeho písňové texty. Hilburn však cítil, že pokud Simon uvidí, že kniha není nájemná vražda, mohl by se uvolnit a při závěrečném kole rozhovorů ještě více polevit v ostražitosti. „To ho opravdu uvolnilo,“ říká Hilburn. „Začal potom mluvit mnohem svobodněji a říkal: ‚Měl bych vám o tom říct víc a je toho víc. Bylo to prefektní, i když jsem byl večer předtím velmi napjatý.“

Teď, když je kniha hotová, Hilburn plánuje napsat další o někom ze svého seznamu sedmi umělců, kteří podle něj budou uctíváni i za 50 let. „Bude to o někom významném,“ říká. „Ale nemůžu vám říct, o kom.“

.