Smrt, jak všichni víme, je součástí života. Pro první lidi tomu tak ale nebylo. Alespoň ne po téměř tisíciletí lidské existence.

Snadno na to zapomínáme, když čteme příběhy z knihy Genesis o rajské zahradě, pádu a následném vyhnání Adama a Evy. Je to snadné, protože přímo ve vyprávění o pokušení v zahradě Eva sama nadhazuje možnost smrti ve své rozmluvě se Satanem v Genesis 3. A moderním i starověkým čtenářům se zdá, že tato možnost se stává skutečností později v této kapitole, když Bůh Adamovi nařizuje: „Neboť prach jsi a v prach se obrátíš.“

Ale kdy Adam skutečně umírá? Ne ve 4. kapitole Genesis, kdy se Adamovi a Evě po bratrovraždě Kaina narodí třetí syn Set. Můžeme předpokládat, že toto znovuzrození přišlo nejméně dvě desetiletí po narození jejich prvních dětí, protože Kain a Ábel jsou v době Ábelovy vraždy zobrazeni jako dospělí muži. A ve skutečnosti nás Genesis 5,3 přesně informuje o tom, kdy za Adamova života zplodil třetího syna: ve věku 130 let.

V té době už bylo dost lidí na to, aby Kain založil první město (Genesis 4,17). Od té doby z Kaina vzešlo pět generací, které zahrnovaly zakladatele kočovných pastevců, prvního hráče na „lyru a rákosovou píšťalu“ a první kováře „bronzových a železných nástrojů“ (Genesis 4,20-22).

Počátky lidské civilizace byly v plném proudu. Měla přinejmenším jedno město, ovládala umění (lyru a rákosovou píšťalu), měla starověkou technologii („nástroje z bronzu a železa“) a měla již i ekonomickou variabilitu, kdy jedni žili jako kočovní pastevci s životním stylem a druzí obývali města. A Adam byl v jistém smyslu stále v rozkvětu svého života: plodil děti a zbývaly mu stovky let života.

Rozsudek smrti, kterému bylo lidstvo vystaveno, měl být teprve vykonán. K jedné smrti ovšem došlo – k té Ábelově. Byla to však smrt nepřirozená, k níž došlo zrádnou rukou jeho bratra, jak poznamenává židovský filosof Leon Kass ve svém filosofickém přečtení knihy Genesis, Počátek moudrosti. Navíc se zdálo, že možnost násilné smrti je „omezena na Kainův rod“, jehož potomek Lamech zabije člověka za to, že ho zranil (Genesis 4,23), jak poznamenává Kass. Jestliže byl Kainův rod odsouzen k záhubě, možná měli Adam a Eva důvod doufat v nový začátek se Setem, naznačuje Kass.

První lidé ještě neměli žádnou zkušenost se smrtí z přirozených příčin.

Možná, že hrozivé proroctví vyslovené Bohem se skrývalo v pozadí mysli Adama a Evy, ale oni by mu ve skutečnosti nerozuměli. „Jak jsem si ho představoval, původní lidská bytost … postrádá dostatečné sebeuvědomění, aby toto proroctví skutečně pochopila; prostoduchá duše nemohla poznat smrt. ‚Umírání‘ by pro něj znamenalo nanejvýš nějaký neurčitý druh špatnosti, nebo snad jen nepřítomnost či ztrátu všeho přítomného,“ píše Kass.

Adam by po zplození Seta žil ještě dalších 800 let – pravděpodobně více než dost času na to, aby viděl rozkvétat novou linii potomků, bez vražedných sklonů Kainových potomků, protože Genesis nezaznamenává žádné vraždy od potomků Seta.

Potom se stalo něco nepředstavitelného. Genesis 5,4 tuto událost zaznamenává: „Celý Adamův život trval devět set třicet let, pak zemřel.“

Tento detail dnešní čtenáře sotva překvapí. V té době však musel vyvolat šokové vlny v celé lidské civilizaci: šlo o první smrt na světě z přirozených příčin. A co je neuvěřitelné, stalo se to téměř po tisíciletí lidských dějin. Navíc každý, kdo si myslel, že jde o hříčku přírody, byl brzy vyveden z omylu. Během jednoho století po Adamově smrti zemřel i jeho oblíbený syn Set. (Podle chronologie v Genesis 5,6-7 bylo Setovi 912 let). „Smrt Adama a Seta musela rozbít lidská očekávání a přivést je na buben,“ píše Kass.

Najednou je smrt všude. Je snadné ji přehlédnout, protože to, co následuje v 5. kapitole Genesis, je série rodokmenů – takový druh čtení telefonního seznamu, které vyvolává spánek a při kterém se člověku obvykle klíží oči. Každý mini rodokmen však náhle končí drsným připomenutím nové skutečnosti, která se do něj vpila:

Když bylo Enošovi devadesát let, zplodil Kenana. Enoš žil osm set patnáct let poté, co zplodil Kenana, a měl další syny a dcery. Celý Enošův život byl devět set pět let; pak zemřel (Genesis 5,9-11).

Ve skutečnosti věta „pak zemřel“ přerušuje rodokmeny v Genesis 5 ještě šestkrát. Jak napsal jeden znalec Písma: „Na žádného čtenáře knihy Genesis 5 … neudělá dojem opakující se věta ‚a zemřel‘, která holým a důrazným způsobem uzavírá zápis každého z těchto předchůdců. Celý pohyb pravidelné formy těchto zápisů směřuje ke smrti.“ (David Clines, Theme of the Pentateuch, citováno v Bibliotheca Sacra v červenci-září 1991)

Život má nyní konečný bod. A je pozoruhodné, že tento konečný bod se stále více přibližuje, což této „genealogii smrti“, jak byla nazvána, dodává na naléhavosti. Adam žil 930 let. Setovi chyběly téměř dvě dekády a jeho syn Enoš se dožil 905 let, čímž nedosáhl na 912 let svého otce. Ačkoli se některé délky života odrazily ode dna, trend je klesající: než se dostaneme k Lamechovi, délka života se zkrátila na 777 let.

Poselstvím 5. knihy Mojžíšovy, které lze uprostřed rodokmenů snadno přehlédnout, je realita smrti, která je důsledkem prvního hříchu. Tím však příběh v těchto prvních kapitolách nekončí. Temnota, která se nad těmito rodokmeny vznáší, je prolomena jedním paprskem naděje. Dochází k němu během páté generace od Seta a týká se předka jménem Henoch:

Když bylo Henochovi šedesát pět let, zplodil Metuzaléma. Po zplození Metuzaléma chodil Henoch tři sta let s Bohem a měl další syny a dcery. Celý Henochův život trval tři sta šedesát pět let. Henoch chodil s Bohem a už tu nebyl, protože si ho Bůh vzal (Genesis 5,21-24).

Jak poznamenal jeden znalec Písma, tento rodokmen nekončí známým nekrologem „…pak zemřel“. Místo toho se dozvídáme, že Henochovi, který „chodil s Bohem“, byl přidělen jiný osud: „Bůh si ho vzal.“ Tradičně se tyto verše chápou tak, že Henoch byl Bohem odstraněn z této země ještě před tím, než zažil smrt, pravděpodobně proto, aby se dostal do ráje.

Vláda smrti však pokračuje. Umírá Henochův syn i jeho vnuk. Uprostřed toho všeho je naděje, ale k ukončení její vlády a rozšíření Henochovy naděje na nás všechny bude třeba jiné, mnohem otřesnější smrti: smrti vtěleného Boha, Ježíše Krista.