Rozjímání o důvodech, proč Ježíš zemřel, je během postní doby plodným cvičením ve zbožnosti.

Také během adventu a s blížícími se Vánocemi bychom se měli zamyslet, proč se Kristus narodil.

Odpověď není tak zřejmá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Každého z nás pravděpodobně napadnou dva důvody: kříž a Kristova touha podílet se na plnosti našeho lidství.

Nepochybně jeho narození vedlo k jeho smrti a stejně tak se podílel na našem lidství tím, že se narodil.

Přemýšlej však o tomto: Adam byl plně člověkem sotva se narodil jako člověk a zemřel skutečnou lidskou smrtí. Přesto se nikdy „nenarodil“.

Kdyby byl Ježíš, druhý Adam, jako ten první, byl by stále plně člověkem. Žíznil by, hladověl a plakal jako my. Zemřel by plně lidskou smrtí na kříži. Otázka zní: čeho Ježíš dosáhl tím, že se narodil, a co by se nestalo, kdyby byl jako první Adam?

Tady je dvanáct důvodů, proč se Kristus rozhodl narodit.

Potvrdit jeho lidství.

Jak bylo uvedeno výše, kvůli Adamovi mohl být Ježíš jistě plně člověkem i bez narození. Jeho narození má však navíc tu výhodu, že potvrzuje skutečnost jeho lidství. Skutečnost, že se narodil, je nezpochybnitelným znamením jeho autentického lidství.

Sdílet plnost lidské zkušenosti.

Tím, že se Ježíš narodil, sdílel zkušenosti, které by jinak neměl. Věděl, jaké to je být dítětem. A co víc, díky svému božství si byl plně vědom zkušenosti nenarozeného dítěte. Díky tomu má radikálně hluboké povědomí o naší zkušenosti bezmoci a naprosté závislosti na druhém.

Navíc to znamená, že Kristus se může zvláštním způsobem vztahovat k nenarozeným dětem, které nikdy nezažijí narození v důsledku potratu. Kristus přišel i pro ně.

Připomeň nám, že víra je cesta.

To, že víra je cesta, se nám všem může zdát samozřejmé. Jako katolíci věříme, že spása zapouští kořeny ve víře, která roste a rozvíjí se skrze lásku. Je to proces, nikoliv časový bod. To je v protikladu k mnoha evangelikálním protestantům, kteří tvrdí, že byli „spaseni“, jako by šlo o jednorázovou událost z minulosti. Je příhodné, že Kristovo vykupitelské poslání bylo skutečně cestou od dětství až ke kříži, protože odráží dlouhou cestu, kterou musíme projít všichni.

Ukaž nám, že cestou je pokora.

Svatý Augustin v knize Boží město říká, že pokora je cestou do nebe. Kristus nám ukázal cestu tím, že se „pokořil až k smrti na kříži“ (parafrázujeme Flp 2,8). Vtělení předznamenává umučení. Vskutku, jak to nedávno vyjádřil jiný pisatel na těchto stránkách: „Nešlo ani tak o to, že jeho narození vrhalo stín na jeho život, a tak vedlo k jeho smrti; šlo spíše o to, že kříž tu byl od počátku a vrhal svůj stín zpětně až k jeho narození.“

Vstupte do příběhu Izraele.

Narozením se Ježíš stal příslušníkem národa v určitém čase a na určitém místě. Stal se Židem. To znamená, že Bůh vstoupil do příběhu Izraele zevnitř, vykoupil ho a pozvedl a pozval nás všechny, abychom se na něm podíleli. Kristovo narození v židovském národě zajišťuje, že se Starý zákon stal součástí křesťanských Písem.

Ano, pokud přijmeme výše zveřejněný hypotetický scénář – že Ježíš mohl přijít plně dospělý jako Adam – pak bychom mohli tvrdit, že mohl přijít také jako Žid. Jeho narození ho však činí součástí židovského příběhu způsobem, jakým by jím jinak nebyl. Znamená to, že je součástí rodokmenu. A díky tomu je Starý zákon nepostradatelnou součástí struktury křesťanské víry.

Vstupuje do lidského příběhu.

Také narození zajistilo, že Kristus, vstoupil do lidského příběhu zevnitř. Byl takříkajíc skutečně zasvěceným člověkem. Kdyby Kristus jednoduše sestoupil v lidské podobě z nebe nebo byl stvořen z prachu, byl by stále plně člověkem, ale nesdílel by lidský příběh stejným způsobem.

Obnovit lidstvo od základů.

Kristus přišel, aby dal lidskému rodu nový začátek, aby obnovil naši původní velikost. Skutečnost, že se narodil, ukazuje, že tato obnova bude úplnou obnovou. Kristus se vrátil takříkajíc na začátek, k nejstaršímu možnému výchozímu bodu, k oplodněnému vajíčku.

Připomeň nám, že se musíme znovu narodit.

Církev učí, že ke spasení je nutný křest. Být pokřtěn znamená být „znovuzrozen“. Kristus nám opět ukázal cestu tím, že se sám narodil.

Narodil se nám sám.

Ano, dal nám sám sebe na kříži. Ale Kristus se nám dal také jiným způsobem při svém narození. Nabízí nám jiný způsob setkání s Kristem. Svatý Atanáš ve svém díle O vtělení Slova říká, že rozmanitost zkušeností, které Kristus podstoupil, zajišťuje, že má mnoho způsobů, jak oslovit člověka:

Proto se i narodil, i zjevil jako člověk, i zemřel, i vstal z mrtvých, otupiv a uvrhnuv do stínu skutky všech dřívějších lidí svými vlastními, aby je odtud, ať už je zaujatost lidí jakýmkoli směrem, odvolal a učil je o svém pravém Otci.

Jak říká svatý Pavel v 1 Kor 9,22, stal se „vším pro všechny“. Oč více Kristus!“

Dej nám svou matku.

To, že se Kristus narodil, znamená, že nám dal také svou matku. Za to, že se Kristus narodil, vděčíme ‚svaté Královně, Matce milosrdenství … našemu životu, naší sladkosti a naší naději‘. Bez narození by nebylo Marie. A nenechme se chytit do protestantské pasti a nepovažujme Marii za jakousi náhradní rodičku – přítomnou pouze proto, aby porodila, a nic jiného. Jak jasně ukazují evangelia, byla jeho skutečnou matkou, nadále se o něj starala jako o dítě a doprovázela ho v jeho službě.

Dej nám Ducha svatého.

Jak jasně ukazuje Lukáš 1, Ježíš byl počat skrze Ducha svatého. Důsledky této skutečnosti jsou neuvěřitelné: znamená to, že lidstvo mimořádně hluboce spolupracovalo s Bohem. Maria nám dává naději, že každý z nás může spolupracovat s hnutím Ducha svatého.

Ukázat na Otce.

To, že se Ježíš narodil, odráží jeho věčné zplození Otcem. Proto je tak vhodné, aby právě druhá osoba Trojice přijala lidství. Tuto pravdu potvrdil církevní otec svatý Jan Damašský v knize Pravoslavná víra:

Uctíváme Jeho dvojí zrození, jedno od Otce před časem a mimo příčinu a rozum a čas a přírodu, a jedno nakonec kvůli nám, a to podobné nám a nad námi; kvůli nám, protože to bylo pro naši spásu, podobné nám v tom, že byl mužem zrozeným z ženy v plném čase, a nad námi, protože to nebylo ze semene, ale z Ducha svatého a svaté Panny Marie, přesahující zákony rození.

V Summě teologické se podobně vyjadřuje i svatý Tomáš Akvinský:

V Kristu je dvojí přirozenost: jedna, kterou přijal od Otce od věčnosti, druhá, kterou přijal od své Matky v čase. Proto musíme Kristu připisovat dvojí přirozenost: jednu, kterou se narodil z Otce od věčnosti, druhou, kterou se narodil ze své Matky v čase.

Závěr

Je tedy jasné, že svým narozením nám toho Kristus dal mnoho: nový začátek, novou naději, matku, sebe sama a pozvání k účasti na trojjediném Božím životě. Lukáš 1 nám říká, že při Ježíšově početí zastínila Marii „moc Nejvyššího“. Zázrak Vtělení je pro nás něčím zahaleným; rozhodující okamžik se odehrává ve stínu. Skutečně, tak velké dílo je mimo naši schopnost přímého pohledu. Jeho světlo však ozařuje náš život i dnes.