Představte si, že podnikáte a prodáváte svůj výrobek za cenu, která je třikrát vyšší než u některých vašich konkurentů. I přes tento cenový rozdíl však nadále prodáváte vše, co vyrobíte, a dosahujete přitom tučného zisku. Snížili byste místo toho dobrovolně cenu?“

To byla řečnická otázka.

Tady je navazující otázka: Cítili byste se provinile, kdybyste věděli, že vaše cena je o tolik vyšší, než kolik by spotřebitelé mohli zaplatit jinde? A pokud ano, pomohlo by vám vystavení zálohových listů překonat tento pocit viny?

Ty byly také řečnické.

Na žádném normálním trhu by se to nestalo. Prodejci obvykle intenzivně soutěží o to, aby udrželi své ceny na nízké úrovni kvůli konkurenci konkurentů. Na americkém nemocničním trhu však poskytovatelé nesoutěží o pacienty na základě ceny. Výsledkem je, že ceny, které platí pacienti a jejich pojišťovny, jsou různě vysoké – dokonce i u nemocnic, které jsou hned vedle sebe.

Je to ale vina nemocnic, že si účtují to, co si účtují? Nebo je to chyba kupujících, že je platí?

Podívejte se na následující graf. Je z knihy „The Price Ain’t Right? Ceny v nemocnicích a výdaje na zdravotní péči u soukromě pojištěných osob“ z prosince 2015, jehož autory jsou Zack Cooper, Stuart Craig, Martin Gaynor a John Van Reenen a který zveřejnila výzkumná spolupráce nazvaná Health Care Pricing Project. Autoři mají přístup k údajům, které zahrnují pojistné nároky téměř všech osob s pojištěním hrazeným zaměstnavatelem od společností Aetna, Humana a UnitedHealth za roky 2007 až 2011. Celkem se jedná o 88 milionů lidí a je to poprvé, co máme k dispozici studii s přístupem k takovýmto údajům ze soukromého sektoru. (HT: Timothy Taylor)

Je zde několik pozorování, která stojí za povšimnutí.

První je, že mezi regiony, do nichž jsou nemocnice odesílány (HRR), se výdaje na pacienta liší ve skutečnosti v poměru tři ku jedné a vynaložené částky jsou doslova všelijaké. To není jen problém soukromého sektoru. My, daňoví poplatníci, platíme za pacienty v některých regionech třikrát více než v jiných.

Druhé, autoři zjistili, že hlavní rozdíl ve výdajích není způsoben rozdílem v množství obdržených služeb; je způsoben rozdílem v cenách, které platí plátci.

Zatřetí, v rámci nemocničních regionů existují ještě větší rozdíly. Ve skutečnosti se na úrovni nemocnic částka placená za nemocniční magnetickou rezonanci kloubů dolních končetin liší v celé zemi dvanáctkrát ku jedné.

Za čtvrté, regiony, které byly dříve považovány za velmi levné (např. Grand Junction v Coloradu, La Crosse Wisconsin a Rochester Minnesota), se na základě údajů Medicare ukázaly jako velmi nákladné pro soukromé pacienty. Zdá se, že tyto regiony dosahují nízkých nákladů pro Medicare přesunem nákladů na soukromé plátce. Existují však také regiony, kde je tento vzorec opačný. Celkově se však zdá, že neexistuje žádný vztah mezi tím, co vydává Medicare, a tím, co vydává soukromý sektor.

odvětví lékařské turistiky, jehož hodnota by se měla do roku 2018 zdvojnásobit na 6 miliard dolarů při 400 000 příjezdech. (Kuni Takahashi/Bloomberg)

Je na lékařské péči něco zvláštního, co znemožňuje takovou konkurenci, jakou pozorujeme na jiných trzích? Nebo je chyba na straně kupujících péče – zaměstnavatelů, pojišťoven a vládních agentur – kteří jsou zřejmě ochotni platit nemocnicím ve stejném sousedství divoce rozdílné ceny? Abychom na tuto otázku odpověděli, uvažujme o zdravotním systému, v němž by neexistovali plátci z řad třetích stran.

Indie je země, kde je velmi málo soukromého zdravotního pojištění a kde je role vlády při poskytování bezplatné péče značně omezená. Když indičtí pacienti vstupují na nemocniční trh, většinou utrácejí své vlastní peníze. V důsledku toho dělají indické nemocnice něco, co americké nemocnice nedělají. Předem stanovené paušální ceny jsou normou a nemocnice soutěží o pacienty na základě ceny a kvality.

Čtenáři již pravděpodobně vědí, že Indie je významným hráčem na trhu mezinárodní lékařské turistiky, kde její špičkové nemocnice zveřejňují na internetu takové ukazatele kvality, jako je míra infekce, počet opakovaných přijetí a úmrtnost u různých druhů operací, a někdy tyto statistiky porovnávají s údaji na Mayo Clinic nebo Cleveland Clinic. Daří se jim také poskytovat takové služby, jako je operace srdce, za desetinu ceny, kterou obvykle platí Američané. Tento druh konkurence se však neomezuje pouze na zahraniční pacienty. Celý nemocniční sektor v Indii se zdá být vzorem efektivity.

Jak to dělají? Pomocí stejných technik neustálého zlepšování kvality, které podnikatelé používají v jiných podnicích po celém světě:

• Udržování služeb zaměřených na pacienta importem rutinních postupů z hotelového průmyslu.
• Přeformulování popisu práce tak, aby se úkoly delegovaly na zdravotní sestry a asistenty lékařů tam, kde MUDr.
• Maximalizace využívání investičního vybavení – například prostřednictvím nepřetržitého používání skenovacích zařízení a efektivního obratu operačních sálů.
• Řízení dodavatelského řetězce hledáním nejlevnějších položek (s výhradou kontroly kvality) na světovém trhu.
• Vertikální integrace tam, kde je to vhodné, včetně jedné skupiny nemocnic, která vyrábí vlastní stenty a diagnostické katétry.
• Investování do informačních technologií a telemedicíny.
• Využívání sledování chování poskytovatelů v reálném čase ke snížení nevysvětlitelných rozdílů v klinické praxi.

Tyto instituce především zjistily, že snižování nákladů a zvyšování kvality jdou často ruku v ruce. Minimalizací nežádoucích příhod se dosahuje obou cílů. Jak vysvětlil jeden z vedoucích pracovníků, „nemůžeme si dovolit mít komplikace“. (Viz tato studie Health Affairs z roku 2006 a aktualizace z tohoto měsíce.)

Ukazuje se, že náš šílený systém nemocničních cen (a s ním spojená neefektivita) není přirozený ani nevyhnutelný. Naopak se zdá, že to, co máme, je produktem systému, v němž účet platí někdo jiný než pacient.