Po nádherném rande mě doprovodil domů. Celou noc mě držel za ruku a u dveří mi dal pusu na dobrou noc. Pozvala jsem ho dovnitř, aniž bych věděla, co bude následovat. Dívali jsme se na televizi a pili spolu čaj, ale už mě nedržel za ruku.

Z ničeho nic mi řekl, že chce zpomalit a nevídat se… Byla jsem zmatená a vyvedená z míry. Posledních pár měsíců se přizpůsoboval nové práci a já se mu snažila být oporou. Dávat mu prostor a snažit se mluvit o pocitech. On se citově uzavřel a chtěl mě ještě víc uzavřít tím, že se se mnou rozejde. Vnitřně jsem věděla, že to není naším vztahem, ale stresem, který přichází s přizpůsobováním se novému profesnímu stylu života po tak dlouhém studiu. Plakala jsem a on mě objímal, ale nakonec jsem sebrala sílu a požádala ho, aby odešel. Nedala jsem mu pusu na dobrou noc.

Další den mi psal zprávy, moje odpovědi byly strohé.

Chtěl mě vidět a já na jeho nabídku nereagovala.

Napsal mi na Facebook a prosil, abychom si promluvili. Sešla jsem se s ním na koktejl před vyučováním a vyslechla si stejný výklad, který mi ten večer přednesl o tom, že „chce být vlkem samotářem“ a potřebuje „najít sám sebe“. A přesto si se mnou pořád chtěl vyrazit a trávit se mnou čas, až bude mít čas. Nejsem typ holky, která by nechala chlapa, aby si vzal svůj koláč a snědl ho taky, takže jsem odešla a dva týdny s ním nemluvila – odjela jsem na dovolenou.

Možná mě hřejivé mexické slunce (nebo tequila) vyléčilo, ale vrátila jsem se a odolala jakémukoli nutkání znovu spadnout do nestabilního vztahu a nechat se znovu citově zmlátit. Místo toho jsem trávila čas s přáteli a rodinou, pařila a poznávala nové lidi, dokonce jsem několikrát chodila s jiným klukem.

Tento čas mimo domov mi pomohl uvědomit si, že jsem individualita a nepotřebuji neustále vkládat příliš mnoho ze sebe do jiné osoby, která to neopětuje. Ale chození s jiným klukem ve mně také vyvolalo stesk po vztahu, který jsem mívala.

Pokoušel se mě ještě několikrát kontaktovat (jedna věc, kterou jsem na něm vždycky obdivovala, byla jeho odhodlanost), ale odolala jsem a řekla mu, že jsem zaneprázdněná prací. Nehodlala jsem mu vyjít vstříc, dokud mi nedokáže, že je ochotný udělat totéž.

Potom mi jednoho dne napsal dvacet esemesek za jedno dopoledne, na žádnou jsem nereagovala, dokud mi nezavolal na mobil. Sešla jsem dolů a uviděla ho před svou kanceláří, jak funí a je po kolena ve sněhu, poté co se prosekal lesem, aby se dostal do budovy. Řekl mi, že nevydržel se mnou nemluvit.

Dělal jsem, že je to v pohodě, a řekl jsem mu, že to vypadá neprofesionálně, že se objevil u mě v práci, řekl jsem mu, že si vážím jeho snahy a toho, jak dlouho za mnou chodí. Vrátila jsem se dovnitř a další dva dny jsem jeho esemesky ignorovala.

Když jsem se konečně rozhodla se s ním sejít, uplynul už měsíc od té noci, kterou jsem si od té doby zastrčila do paměti. Byl velmi vypočítavý a nervózní a já nehodlala vystrčit srdce na rukáv, dokud mě zničehonic nad stolem v jazzovém baru nepolíbil. Bylo to vášnivé a měla jsem pocit, že líbám nového člověka.

Po té noci jsem měla pocit, že s ním začínám chodit znovu. Nemohla jsem mu jen tak z ničeho nic psát nebo ho bombardovat hloupými zprávami jako dřív. Trvalo několik měsíců, než jsem si znovu vybudoval důvěru, ale o rok později jsme stále spolu.“

Někteří lidé si možná myslí, že léčba mlčením nefunguje, ale já mám pocit, že to, co se mi stalo, dokazuje, že je to špatně. Odloučení nám oběma umožnilo nadechnout se a zamyslet se nad tím, co ve vztahu opravdu chceme. Možná mu moje společnost chyběla, ale tím, že jsem s ním nemluvila, mohl skutečně vidět, že část jeho života navždy zmizí.

Ať už se pohádáte s přítelem, nejlepším kamarádem nebo dokonce s mámou, někdy je mlčení tou nejlepší reakcí. Dejte si navzájem prostor a nechte mlčení být tím, co vás opět sblíží.