Po několika měsících „falešné války“ německá armáda 10. května 1940 konečně zaútočila na Francii a Nízké země. Za necelých čtrnáct dní se Wehrmacht prohnal zemí ze severu.

Francouzská armáda patřila k nejsilnějším na světě, ale zdá se, že se nedokázala udržet – což vedlo k velkému francouzskému debaklu 20. století, kdy 22. června 1940 podepsala vláda maršála Philippa Pétaina příměří s nacistickým Německem a odstartovala tak potupný příběh francouzské kolaborace.

Jak se to stalo? A proč tak rychle? FRANCE 24 hovořila s historikem Michaëlem Bourletem, bývalým profesorem historie na vojenské akademii Saint-Cyr Coëtquidan, který dekonstruoval některé mýty o hrozivém neúspěchu bitvy o Francii.

Běžně panuje názor, že francouzská armáda byla na německý útok špatně připravena – odráží to skutečnost?“

Francouzská armáda z let 1939-40 je silně spojována s neslavnou „falešnou válkou“, dále pak s vojenskou porážkou v květnu a červnu 1940 a následným zhroucením její politiky do kolaborace v červnu 1940. Ta je ve francouzské kolektivní paměti dodnes připomínána jako obrovská porážka.

Myšlenka, že armáda byla špatně připravena, špatně motivována a špatně vybavena proti neporazitelnému Wehrmachtu, je mýtus zkonstruovaný Pétainovým vichistickým režimem. Bohužel se používá dodnes, protože je to dobrá výmluva: je mnohem snazší přiznat porážku, když řeknete, že jste měli slabou armádu, která čelila mnohem silnější.

>> Exodus: Uprchlíci vzpomínají na útěk před německou invazí v roce 1940

Francouzská armáda měla vybavení a personál – pět milionů mužů, tedy více než v roce 1914 – aby se Němcům skutečně postavila. Výdaje na obranu od poloviny 30. let rostly, což umožnilo posílit letectvo, vybudovat silnou námořní flotilu, zajistit dobře vybavenou armádu a vybudovat Maginotovu linii, opevněnou hranici na východních hranicích Francie.

Vrchní velení tedy před válkou zdaleka nebylo nečinné. Mělo tyto zdroje a vytvořilo strategii, jak jich využít – malé ofenzívy s definovanými cíli, souvislé fronty a využití palebné síly k odříznutí nepřítele od pohybu.

Ve Francii i v mezinárodním měřítku je francouzská armáda z roku 1940 vnímána jako málo odvážná. Myslíte si, že je tento obraz přesný?“

Je pravda, že někteří velitelé nevěděli, jak reagovat tváří v tvář německému náporu, a že některé jednotky – po nečinnosti „falešné války“ – zpanikařily nebo se rozpustily. Většinou však francouzští vojáci bojovali odvážně a houževnatě.

Statistiky ukazují, jak brutální boje probíhaly. V období od května do června bylo zabito přibližně 60 000 francouzských vojáků. Německá armáda ztratila během bitvy o Francii 30 procent svých tanků a letadel. Její ztráty se odhadují na 27 000 mrtvých a nezvěstných v červnu a 21 000 v květnu.

Měla francouzská armáda přesto nějaký úspěch?

No, jako vždy šlo o mnohostranné vojenské tažení a míra jejich úspěchu závisela na terénu, kvalitě velení, kvalitě výzbroje, kterou měli k dispozici atd. Byly tam i úspěšné epizody, například porážka italské armády na alpské frontě v červnu 1940. A i když je nelze označit za úspěšné, v některých bitvách dali Francouzi Němcům zabrat.

„Krev, dřina, slzy a pot“:

Například u Stonne v Ardenách se od 15. do 27. května snažili vyvinout tlak na křídlo německé ofenzívy po slavném průlomu Wehrmachtu u Sedanu. Vesnice byla nejméně sedmnáctkrát dobyta a dobyta zpět, ale Francouzům se nepodařilo prorazit. Přesto způsobili Němcům značné škody.

Mám na mysli také některé boje v bitvě u Šeldy v Belgii. Francouzští pěšáci zabránili Němcům překročit Šeldtský kanál mezi 21. a 26. květnem, čímž zdrželi postup Wehrmachtu na sever. Dalším dobrým příkladem je šest pěších divizí francouzské 1. armády. Byly obklíčeny Němci v oblasti Lille, ale pokračovaly v boji až do 1. června, čímž usnadnily slavnou evakuaci britských expedičních sil z Dunkerque.

Proč tedy Francouzi tak rychle prohráli?

Němci během bitvy o Francii riskovali. Soustředili své tanky v Ardenách, v obtížném terénu, mezi Maginotovou linií a hlavním tělesem francouzské armády na severu. Pak prorazili Ardenami, zatímco francouzská armáda se vydala na sever, aby bojovala s divizemi Wehrmachtu, které prošly Belgií. Obklíčily tak spojenecké síly a uzavřely je směrem k Lamanšskému průlivu, než zamířily na jih k Paříži. Tehdy se francouzská armáda zhroutila.

Od roku 1945 bylo předloženo milion a jedno vysvětlení francouzské porážky, od povahy mostů přes řeku Mázu přes politické instituce Třetí republiky až po Maginotovu linii – ta byla nedávno použita jako analogie, která údajně vysvětluje potíže Francie tváří v tvář koronaviru.

Jak jsme viděli, francouzská armáda měla dostatek mužů a spoustu kvalitního vybavení a zbraní. Její morálka byla dobrá – navzdory tomu, že byla poněkud oslabena „falešnou válkou“.

Důvody její porážky byly intelektuální a doktrinální. Je to staré klišé o boji v předchozí válce. Velitelé se příliš soustředili na poučení z první světové války; nedokázali myslet na skutečnou válku, kterou museli vést v současnosti. Nebyli schopni se přizpůsobit. Němci – naproti tomu – riskovali.

Tento článek byl přeložen z francouzského originálu.