Budu upřímný. Velblouda jsem nečekal.

Při jízdě po australské Stuart Highway hodiny ubíhají pomalu. Silnice, pojmenovaná po objeviteli 19. století Johnu McDouallu Stuartovi, který jako první Evropan úspěšně přejel kontinent od moře k moři a zpět, v podstatě kopíruje trasu jeho maratónské cesty. Je dlouhá 2 834 km, téměř nekonečný kus asfaltu táhnoucí se z Port Augusty na jihu do Darwinu na severu, který protíná převážně otevřenou divočinu. Říkají jí, s jistou dávkou podcenění, „The Track“.

Věděl jsem, že mám očekávat občasnou divokou zvěř, a bylo jisté, že prázdnota plání byla sporadicky narušována přítomností zvířat, kterými je Austrálie proslulá. Byli tu klokani, kteří nepřítomně hleděli do dálky, a klínoocasí orli, kteří se shrbili nad mršinou na silnici. Jednou se v křoví objevil dingo – pískově zbarvený divoký pes – hubený a mrštný v horku. Přespával jsem v malých městečkách ve vnitrozemí, kterými byla trasa poseta. Pak jsem po třech dnech uviděl velblouda.

Mohlo by vás také zajímat:
– Australský ostrov, o kterém nikdo neslyšel
– Kočky, které vládnou Římu
– „Nejkrásnější silnice světa“

Večer jsem se podíval na internet, abych se ujistil, že nemám halucinace. Velbloudi, rozumíte, jsou asi tak australští jako lední medvědi. Nebo to spíš bývala pravda. Ukázalo se, že jsem byl jen špatně informován – a to v kolosální míře. Ve vnitrozemí žilo a žije mimořádné množství divokých velbloudů. Vládou podporovaná webová stránka Feral Scan, která monitoruje invazivní druhy, uvádí současný počet mezi 1 a 1,2 milionu, přičemž toto množství se údajně každých osm nebo devět let zdvojnásobí. Upřímně řečeno, je s podivem, že dálnice není jedním nepřetržitým průvodem velbloudů. Jak se sem tedy proboha dostalo tak obrovské množství nepůvodních zvířat?“

Odpověď začíná už v pionýrských dobách postav jako Stuart. Na začátek je třeba si uvědomit jednu zásadní věc, která se týká australského vnitrozemí. Je velký, a to ve všech směrech. Velmi velké. To je mocně samozřejmé tvrzení, ale je to naprostá podstata toho, co dělá outback outbackem. Oblast se rozkládá na více než 6 milionech km², což je plocha téměř dvakrát větší než Indie. Obzory jsou zde jen předstupněm dalších obzorů.

Když byly části pobřežní Austrálie od konce 17. století osídlovány Brity, tehdejší koloniální myšlení znamenalo, že se plnější průzkum a poznání této obrovské pevniny začalo považovat za nutnost. Domorodí obyvatelé zde žili desítky tisíc let – přizpůsobovali se, přežívali, četli zemi – ale pro nově příchozí Evropany bylo vnitrozemí sluncem spálenou, nepoznatelnou rozlohou.

Vnitrozemské výpravy se začaly konat pravidelně, často v krutých podmínkách. Někdy panoval zmatek – mapa z počátku 19. století mylně zobrazuje obrovské vnitrozemské moře ve středu země – ale průzkumník po průzkumu dával kontinent dohromady. Byla objevena zlatá naleziště, založeny osady ve vnitrozemí a vytvořeny důležité dopravní trasy. Překonávání tak extrémních vzdáleností však vyžadovalo spřežení tažných koní nebo spřežení volů, kteří většinou neměli dostatek síly na dlouhé a žíznivé dny cestování. Alternativa byla zřejmá.

Mezi lety 1870 a 1920 bylo do Austrálie dovezeno až 20 000 velbloudů z Arabského poloostrova, Indie a Afghánistánu a nejméně 2 000 kočích neboli cameleers ze stejných oblastí. Jednalo se převážně o dromedáry: půltunové kopytníky s jedním hrbem. Ideálně se hodila pro klima australského vnitrozemí: dokázala vydržet celé týdny bez vody a měla výdrž a sílu nést svůj náklad a jezdce přes často velmi exponovanou, prudce horkou krajinu.

Vliv, který tito velbloudi – a stejně tak jejich průvodci – v následujících desetiletích zanechali, byl značný. Ve své spoluautorské knize Australia’s Muslim Cameleers: Pionýři vnitrozemí, 60. až 30. léta 19. století, Anna Kennyová uvádí, že se jim nedostalo dostatečného uznání ze strany hlavního proudu Austrálie, přestože významně přispěli ke kulturnímu a ekonomickému rozvoji australské společnosti. „Kameloti otevřeli zásobovací, dopravní a komunikační linky mezi izolovanými osadami a umožnili tak hospodářský rozvoj vyprahlé Austrálie. They also enriched the cultural landscape.“

The cameleers opened lines of supply… making the economic development of arid Australia possible

Naložení velbloudi se stali pevnou součástí života ve vnitrozemí. Převáželi vlnu a vodu, telegrafní sloupy a železniční pražce, čaj a tabák. Domorodci začali do svých artefaktů začleňovat velbloudí srst. Ještě dnes se luxusní vlak, který jezdí kolmo napříč zemí mezi Adelaide a Darwinem, jmenuje Ghan na počest velbloudářů, kterým se začalo říkat obecně „Afghánci“.

Ve 30. letech 20. století však velbloudí průmysl upadl. S příchodem spalovacího motoru a motorizované dopravy se velbloudi stali jako nosiči zásilek téměř zbytečnými. Čtyřnohý savec se nemohl vyrovnat nákladnímu vozidlu, ať už byl ve čtyřicetistupňovém vedru sebevíc klidný. Tisíce velbloudů byly vypuštěny do volné přírody, kde se jim přirozeně dařilo. Přeskočilo devět desetiletí a jejich počet vzrostl.

Ale vše není v pořádku. Austrálie má s velbloudy už nějakou dobu vážný problém. Zvířata sama se mohou jevit jako mírná, netečná zvířata, ale hodně štěstí, když to řeknete komunitám ve vnitrozemí, kterým běžně ničí ploty, rozbíjejí potrubí a vysoušejí studny. Mají také zásadní vliv na původní divokou zvěř, protože obnažují její tradiční pastviny. Podle slov novodobého badatele Simona Reeva jsou velbloudi „téměř jedineční v tom, jak přežít podmínky ve vnitrozemí. Jejich zavedení bylo krátkodobou genialitou a dlouhodobou katastrofou.“

Jejich zavedení bylo krátkodobou genialitou a dlouhodobou katastrofou

K omezení populace byla použita drastická opatření. Koncem roku 2013 bylo oznámeno, že v rámci vládou financovaného australského projektu managementu divokých velbloudů bylo v letech od roku 2009 vybito přibližně 160 000 velbloudů, obvykle zastřelením. Není překvapením, že tento tupý přístup byl některými silně kritizován a objevily se pokusy obrátit příliv divokých velbloudů do země v pozitivum.

Jedním z takových příkladů je společnost Summer Land Camels, která nyní pase více než 550 velbloudů na své 850akrové ekologické farmě v Queenslandu. Vychvaluje výhody velbloudího mléka a výrobků z velbloudího mléka, které mají vysoký obsah esenciálních nenasycených mastných kyselin a vitaminu C, a má řadu mléčných výrobků, která zahrnuje vše od fromage blanc a marinované perské fety až po slanou karamelovou zmrzlinu – vše vyrobené z velbloudího mléka. Na jiném místě Queenslandu mezitím mlékárna QCamel oznámila, že ještě letos uvede na trh čokoládu z velbloudího mléka.

Jaká je budoucnost divokých velbloudů v zemi, není jisté. Stále mě udivuje, že jich tam žije tolik. Od té první cesty po Stuart Highway jsem podnikl další dvě transkontinentální cesty napříč Austrálií, ale dalšího divokého velblouda jsem zatím nespatřil. Ani silueta v dálce. Ale o tom Austrálie je – je to místo, kde se mapa táhne donekonečna, kde horizonty rosolovatí v horku a kde i statistiky existují v nezměrném měřítku.

Přidejte se k více než třem milionům fanoušků BBC Travel tím, že nám dáte lajk na Facebooku nebo nás budete sledovat na Twitteru a Instagramu.

Pokud se vám tento článek líbil, přihlaste se k odběru týdenního zpravodaje bbc.com features s názvem „If You Only Read 6 Things This Week“. Ručně vybraný výběr příběhů z BBC Future, Earth, Culture, Capital a Travel, který vám každý pátek přijde do schránky.